Splynutí

věnováno Nelušce – ať už se svými vlasy udělá cokoli

Zrovna jsem si upravoval ponožku v botě a zavazoval tkaničku od pravý boty. No spíš křuska už to byla, ale dlouholetým nošením na sebe navzájem s mojí nohou velice zvyklá a pohodlná. Takže jsem periférním viděním pozoroval jak se vteřinu za vteřinou moji dva kamarádi Banán a Pírko ode mě vzdalují a ztrácejí v ranní mlze. Popadl jsem kletr na záda a rozběhl se za nimi. Se supěním jsem se za nimi po čtvrtmílovém přesunu dohnal jak rozjetý vlak, a ne a ne zastavit, protože lesní cesta se najednou zlomila do nečekaného klesání. Klacek co se mi vpletl pod nohy jako by se tam zjevil zázrakem, ten se ale nestal. Já se jako ve filmu, když právě vlak vykolejí, pěkně natáhl podélně na cestu, a pokračoval ještě tak tři metry v pohybu, než mě zastavil příkop plný kopřiv. Dvě mouchy jednou ranou - koupel v ranní rose a pleťová maska z kopřiv - mi zrovna nevyhovovala. Mezi zelení kopřiv na mě vykukovaly kapradě a při pohledu nahoru se modré nebe jen místy zabělalo lehkým oparem mráčků. Zkonstatoval jsem si jen tak pro sebe, že dneska bude pěkně a nasával ranní vzduch, který voněl něčím, co mi jakoby dávalo příslib, že se dnes přihodí něco neobyčejnýho. Moje rozjímání trvalo jen do chvíle kdy nad mými myšlenkami převážila palčivá bolest od popálení kopřivami.

Jak jinak že se ti dva mému pokusu o akrobacii s nádechem slona v porcelánu začali chechtat jak šílenci. Kdyby takhle vesele začínalo každý ráno tak bych se nezlobil. Cesta vedla ještě chvíli z kopce, ale kopřivy v příkopu vystřídala jen tráva, protože jej už nekryl stín stromů. Kopřivy samy pálí, ale sluníčko zas pálí je. Před námi se vynořovaly postupně domečky nějaké vesnice a my jsme podvědomě zrychlili krok, protože žaludky už kručely hlady a my se viděli v nějakém koloniálu vonícím čerstvým pečivem. A vůbec nám nevadilo, že už nejdeme z kopce, ale po mírném stoupáčku a ranní slunce nám ostře jde přímo do očí, neb jsme mířili na východ. Ptáčci paprsky slunce ale nebrali v potaz a cvrlikali jak o život, sem tam vyrušeni nějakým kohoutem, co zřejmě zaspal, a kokrhal ještě v devět dopoledne. Cestou mezi námi po mém pádu už nepadlo ani slovo, každý z nás třech si vychutnával to krásné voňavé ráno.

Vesnička do které jsme vstoupili měla klasickou náves. Uprostřed rybníček zelený žabincem s pár kachnami, obestřený starými lípami, které se majestátně klaněly svými větvemi dsleko od svého kmene. Plechová bouda zastávky byla zřejmě nová nebo čertvě natřená, na ní spoustu plakátů a vedle jako čáp na jedné noze stála poštovní schránka. Všude okolo jen baráčky a brány usedlostí, nikde však náznak čehokoli, co by se mohlo podobat obchodu. Na mapě byla půllitrem označena hospoda, tak ta tady taky nikde není k vidění. Nikde ani živáčka, jako kdyby sem shodili bombu s nervovým plynem, který ovšem nepůsobí na ty kačeny v rybníce.

Banán jako naschvál někde vyhrabal zřejmě svojí poslední tatranku a nezřízeně se s ní přede mnou a Pírkem krmil. Okamžitě jsem pocítil kručení žaludku ještě víc a sliny mi v ústech snad dělaly vír, který by s sebou dolů strhnul cokoli. Bylo to jako když jedete vlakem v kupé a někdo ze spolucestujících si vybalí něco k zakousnutí. Okamžitě dostanete chuť si taky něco dát, ale slušně čekáte než dotyčný dojí a dáte si za chvilku taky. Takhle se dokola prostřídá celý kupéčko. Jo, jenže na rozdíl od tohoto imaginárního kupé nemám ani kus suchýho rohlíku a Pírko má ze včerejška ješte poslední pytlík rejže, která je k snídani absoltně nepoživatelná.

Rezignovaně jsem shodil kletr ze zad, opřel ho o starý oprýskaný sloupek u pangejtu. Sedl jsem si a svoje záda jsem zas opřel o kletr. Ozval se zvuk škrtnutí a zapraskání, Banán si zapálil cigárko a taky se usadil na zem a nasával nejen nikotin, ale i energii slunce, který začalo pomalu víc a nepříjemně pálit. Tak jsem si taky zapálil, balenou z mýho oblíbenýho tabáčku, a přesunul se do stínu lípy. V ten okamžik se jako na povel rozvinula živá debata, co jako bude dál? Rozbalil jsem mapu a začal dumat nad tím kam dpokračovat, protože tahle vesnička evidentně nenabízela nic z toho co jsme momentálně potřebovali. Nu což, nejkratší to bude dál po zelený nebo žlutý turistický značce. Pírko šel hledat kde by mohla ta zelená jako teda být a já dělal s Banánem alespoň do ešusu čaj, protože ráno jsem nemohl rozpálit zvlhlý tablety suchýho lihu, a teď už byly sluncem vysušeny do normálu. Zelená značka se našla, takže dopijem čaj a jdeme dál. Už jsem chtěl házet kletr na záda, když zavanul větřík a najednou se zpoza jedný lípy vynořilo děvče s pejskem a šlo naším směrem. Když kluci viděli že nehodlám obtěžkat svoje záda, podívali se mým směrem a pochopili. Doptáme se jak to tady funguje.

Nejsem zrovna konverzační mág, takže kluci se ujali role a vyzvídali. Pomalu táhlo na desátou, takže první otázka se týkala hospody. Hmm, tady není, tak jo, obchod? Od osmi do čtvrt na devět a pak až ve čtyři odpoledne do půl pátý. Co je to proboha za otvíračku? Ahááá, to je pojízdnej krám, no, tak to jsme prošvihli… Je tady někde alespoň pitná voda? Studna nefunguje. A nenašla by se tady pohádková osoba co by ji zprovoznila? Pochopila tuhle narážku a tak jsme následujíce slečnu a pejska šlapali pro vodu právě k ní. Hned ze začátku jsem si to neuvědomil, ale něco mě na ní zaujalo už od prvního pohledu na ni. To mě trklo až odpoledne, daleko odsud, ale nebudu předbíhat.

Družný rozhovor nám krátil cestu. Navzájem jsme se představili, jmenuje se Lenka. Ahoj, já jsem Céčko, teda Cyril. Kam jdeme a stav počasí bylo první téma, posléze kolik nám je let a tak. Však to znáte. Vesnička byla obydlena cca sto obyvateli a ti byli buď v rachotě nebo mimo na dovolený, vždyť je čas prázdnin. Jakmile jsme zabočili k brance jednoho z domečků, trochu spadlo volume našeho hlasu, abychom nebyli hned vyhozeni. Lenka ale řekla že je to v poho, doma nikdo není. Rodiče odjeli za babičkou a vrátí se za týden, ona zůstala aby se postarala o hospodářství. Dnes už ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsme seděli v kuchyňce u Lenky a ládovali se čerstvým chlebem s máslem a domácí marmeládou, k tomu jsme popíjeli čajík a bylo nám fajn. Zdálo se mi jako by po mě pokukovala nějak víc jak po klucích, ale pradávný instinkt zvaný pud sebezáchovy mi nedal myslet na nic víc než na jídlo. Děkovat jsme neměli, za málo, prý by se beztak nudila. Tak teda ahoj, snad někdy, už musíme. Hodiny ukazovaly poledne a zpoždění klepalo na naše svaly na nohou. Zítra máme o třicet kiláků dál přibrat ještě tři kámoše a pokračovat v naší pouti. Dopravní prostředky pro urychlení cesty jsme předem ze zásady odmítli použít, takže naše tempo chůze bylo na nejvyšším stupni možném vzhledem k zátěži na zádech. Odhadem 15kg na osobu plus dvě petky vody, ale to se časem vypije.

Zelená značka určovala náš směr, i její barva se hodila, prvních snad pět kilometrů vedla lesem. Polední žár zmírněn vzrostlými smrky a duby je příhodný pro pěší jakéhokoli vyznání a cíle. A jako by paní štěstěna od rána nevyčerpala své zásoby, pole za lesem pokryté zrajícím žitem nám po chvíli odhalilo vodní hladinu. Z dálky bylo slyšet cákání a šplouchání vody smíšené s křikem dovádějící mládeže. Osvěžení nás nemine. Volný plácek na trávě kousek od hladiny se přímo nabízel k odložení zavazadel a toho mála co jsme měli na sobě oblečený. Nejdřív jsem se zlehka osvěžil do půl těla ponořen ve vodě a pak si skočil šipku. Jako by mi z ramen sundali snad tunu zátěže, tak lehce jsem se cítil. Ve vodě jako bych se změnil v lachtana co nezná souš a vyžíval se v potápění až ke dnu. Nechápu jak se vůbec někdo může chtít nekoupat a dokáže se jen válet na dece a chytat bronz. Po půl hoďce ve vodě jsem měl dost a natáhl se na karimatku, za pět minut mě slunce dokonale osušilo. Perfektní chvilka na relax si vyžádala jointa. Koloval mezi mnou a kluky jako posvátná dýmka míru mezi indiánskými náčelníky, válečná sekera nikdy nebude vykopána.

Myšlenky mi lítaly hlavou, podvědomí se otevřelo a já zavzpomínal na dnešní ráno. Ta holka…. Lenka, dlouhý vlasy do půl zad a spoustu korálků, to mě šlehlo do očí a zažehlo jiskru v mý hlavě. Ale oblečení normálka, jednobarevný triko zřejmě made in China a sukně po kotníky z krepovaný látky. Proto jsem hned nereagoval, jinak mít zvonáče tak by mě to hned trklo jak bejk na corridě. Je sama a nudí se. Musím jí vidět, čím dřív tím líp. Nedokázal jsem najednou odtrhnout svoje myšlenky od jejího obličeje, který se mi vybavil v hlavě a ne a ne zmizet. Rozhodnutí přišlo okamžitě, vrátím se za ní. Jak jen to ale udělat s klukama? Začal jsem spřádat plán jak se nenápadně vypařit, vyšel mi dokonale. Nejdřív jsem nenápadně zjistil od místních koupálistů kde nejlíp sehnat proviant. Dobrý, kilák odsud je koloniál i hospoda. Nakoupit proviant a šup na véču do putiky. Musím se držet, ale psychika je silnej protiklad alkoholu, když člověk chce. Poslal jsem ke stolu pár kol panáků aby se muselo spát dýl. Před půlnocí jsme se vypotáceli od „Větrníku“ jak se to tam jmenovalo a vrátili se přenocovat zpět k místu naší odpolední koupele. Vstal jsem těsně po rozbřesku a velice potichu se sbalil. Napsal jsem klukům vzkaz aby se o mě nebáli, že se musí naše cesty rozdělit, ať si užijou, potkáme se posléze. Nádavkem jsem jim uvařil plnej ešus čaje na ráno, bude ještě vlažnej až se proberou.

Cestu zpět tam kde bydlí Lenka jsem prošlapal jak ve snách. Tempo jsem nasadil vražedný, ale chtěl jsem si máknout, ať to stihnu než přijede ten pojízdej krám. Určitě půjde nakoupit. Dorazil jsem splavenej jak řeka pět minut před osmou. Svoje verky jsem odložil na stejný místo jak včera. Stará karosa dorazila přesně v osm a z ní se linula vůně pečiva a uzenin. Měl jsem tu čest být první zákazník a vyžádal jsem si humorně jen to nejlepší a hlavně letošní zboží. Vysloužil jsem si tím úsměv těch co byli ve frontě za mnou. Nakoupil jsem mlíko, máslo, kousek sýra, lahvinku vína a chleba. Byl ještě teplý, tak jsem ho jen tak položil na kletr aby se v igeliťáku nezapařil. Teď už jsem jak na jehlách pozoroval okolí a doufal, že se objeví Lenka. Koukám na hodinky, sakra, dyk za pět minut Karosa odjede. Nervózně si zapaluju jednu ubalenou. Osm čtrnáct, někdo běží směrem sem. Hurááá, má to dlouhý vlásky a krepovanou sukni. Vylézám ze svého úkrytu za lípou, ukazuju se a mávám chlebem. Její poklus se změnil na normální chůzi. Dávám směrem k obchůdku na vědomí, že může odjet, řidič šaltuje jedničku a stařičký autobus důstojně vyráží na další štaci. Posadil jsem se zpět pod lípu.

První mě objevil, spíš vyčmuchal, Lenčin pejsek. Rasy a původu neznámého, ale o to chytřejší a hezčí, protože není zdegenerován šlechtěním. Mihnul se stín a krok ode mě stála Lenka. Chvilku, snad vteřinu, mi koukala přímo do očí. Nebyla v nich ani špetka překvapení, jako by to tušila, že tu budu dřív než vykročila nakoupit. Tak nevím, jestli ještě spím nebo mám dejavue, ale místo tří přízraků mýho dejavue tady vidím jen jeden. Doslova tak to řekla, ještě dnes si to pamatuju. Jako by si tu větu připravila předem. Zvedl jsem se, postavil se naproti ní ve vzdálenosti tak dvacet čísel. Pohladil jsem jí po vlasech a políbil. Než stihla překvapením cokoli udělat, tak jsem se jednou rukou natáhl dozadu ke kletru a vrazil jí do dlaní před chvílí koupený pecen chleba. Dneska tě zvu na snídani já, oznámil jsem jako by se nechumelilo. Ty teda dokážeš člověka překvapit, usmála se na mě. Hezčí úsměv jsem si v ten moment nedokázal představit.

Zase jsem snídal chleba s máslem a marmeládou, jak jinak než domácí. Tentokrát jsem ale místo čaje dostal kakao. Bylo udělaný z pytlíkovýho mlíka, který jsem už dlouho nikde neviděl. Vůbec spoustu starých dobrot z dob minulých jsem nekoupil nikde než právě v těch malých zapadlých obchůdcích a koloniálech, co přežily doteď a nestaly se částí některého z mega obchodních řetězců. A vůbec mi v těhle případech nevadí vyšší cena, mám to radši než Nejlevnější Nej Made In Market. Hlavou mi prolítlo, kdybych tady neseděl, co bych jen s tím nákupem dělal, na čundru? Proboha, jak mě vůbec mohlo v tuhle chvíli napadnout něco tak „praktickýho“. Musel jsem si v duši vrazit jednu pěkně mlasknutou facku. Po snídani jsem Lence pomohl obstarat zvířátka, ta taky mají nárok na snídani. Vůbec jsem nepřemýšlel co bude dál a ta myšlenka mě dostihla hned jak byla práce udělaná. Z toho jsem měl trochu obavy. Ten pocit, který jsem měl díky blízkosti Lenky se nedá popsat. Láska? Dokáže se někdo zamilovat během pár minut a nic o tom druhém nevědět. Radost? Určitě, byl jsem rád. Spíš než radost tak štěstí, ano byl jsem šťastný. Svoboda? Nikdo neříkal co máme nebo nemáme, jen my jsme si byli pány svýho osudu. To je jen pár pocitů ze všech který se mísily v mém těle a vytvářely směs z nejdokonalejších. Musela to ze mě cítit. Nemuseli jsme skoro mluvit, hra našich pohybů a gest si rozuměla bezchybně.

Půjdeme se projít, ukážu ti okolí, kam ráda chodím, když jsem sama, a kde můžu rozjímat. Fajn, bál jsem se nudy v jakékoliv podobě. Nějakou záhadnou oklikou jsme se po hodince chůze dostali k tomu místu, kde jsem včera přistál v kopřivách. Když jsem jí to vyprávěl, tak se samozřejmě smála mé nešikovnosti. Počkej, to ti nedaruju. Utrhnul jsem tu největší kopřivu co byla poblíž a šup tě taky popálit, ať nejsem sám. Jako by ji kousl do zadku jaký nabrala tempo běhu. Ale to bych nebyl já, přece se nenechám zahanbit. Kličkovali jsme mezi stromy lesa dokud jsem ji nedohnal. Kopřivu už jsem už dávno zahodil, vadila mi v běhu a já se o ní spálil na pravý ruce. Lenku jsem dohnal zrovna když jsme doběhli na takovou malou mýtinku, určitě o ní věděla a běžela tam záměrně. Povalil jsem jí do trávy a mechu, chvilku jsme se tak naoko prali a váleli se po trávě sem a tam a chechtali se. V jednom okamžiku jako když utne, boj ustal, naše pohledy se setkaly. Srdce se mi snad zastavilo, nebo jsem najednou vnímal čas tak pomalu že bych dokázal počítat každou setinu vteřiny? Nevím. Zavřela oči a pohladila mě po zádech. Můj nos se dotkl jejího, a jako slepec oťukává bílou holí chodník, zkoumal na kterou stranu by měl od prostředka pokračovat. Polibek, co následoval, byl stoletím času oproti rychlosti tlukotu mýho srdce, který se dostalo do normálu. Jeden, ale nekonečný. Pro ten okamžik se tak zdál. Mír. Slovo které mě napadlo jako první – takový byl. Žádná vášeň, neukojení, spěch nebo cokoliv jinýho. Věčný mír je jméno polibku který právě skončil. Zůstali jsme ležet v objetí, hladili se, nadechovali vůni lesa, vstřebávali krásu co byla všude okolo, poslouchali ticho. Nikdo z nás nechtěl přerušit to co se teď odehrávalo.

Probudil mě chlad stínu, slunce stálo nízko nad obzorem. Něco tu není v pořádku. Leknutím jsem se posadil a bezradně koukal okolo kam zmizela moje lesní víla, se kterou jsem ještě před chvílí cítil tu krásu co se nedá popsat ani namalovat. Smích ozývající se pár metrů nalevo mě uklidnil. Trochu jsme usnuli, už je šest. Na, tady si vem jahody a borůvky. Přede mnou se prostřel stůl z lopuchu a ne něm lesní ovoce o dvou chodech. Mám tady svoje místa, tam nikdo nechodí, vždycky nasbírám, řekla s lišáckým výrazem ve tváři. Navzájem jsme se nakrmili a zapatlali se od borůvek. Musíme se přeci zamaskovat před vetřelci, kteří by mohli narušit naše území. Pokud můžu soudit podle Lenky, tak jsem byl zapatlanej až za ušima, protože „bojové barvy“ jsme na sebe natírali navzájem. Hráli jsme si na indiány a plížili se lesem jako by byla válka a my se nesměli nechat objevit. Až jsme došli na kraj lesa, který byl na vrcholu kopce nad vesnicí. Západ slunce na sebe nenechal dlouho čekat a poslední paprsky slunce z nás slíznuly všechny pocity bezstarostosti. Musíme domů, nahnat slepičky na na kutě a zajistit hospodářství na noc. Ani mi to nevadilo, pomohl jsem rád. Nehledě na to že nám už po cestě za tmy začal nebezpečně naskakovat husí kůže. Přece jen, triko bez rukávů moc nezahřeje. Voda ze studny, kterou jsme se alespoň trochu odbarvili, byla taky vychlazená jak ze sedmýho schodu

Horký čaj rozehřívá zevnitř a já rozpaluju oheň v krbu. Topit samozřejmě není potřeba, je léto a venku bylo přes den okolo třiceti. Odhadem. Ale než svítit žárovkou, je příjemnější teplé měkké načervenalé světlo linoucí se z krbu. Nalévám další šálky čaje z nádherné keramické konvičky. Když mě chytne rapl tak dělám keramiku, dozvídám se informaci o tomto home made výrobku. Tak to bych asi nesvedl, ale zas dokážu opravit cokoli. Shodli jsme se že kluci a holky jsou každej šikovný na něco. Musel jsem ještě zahnat poslední špetku pochybností o tom, jak strávím dnešní noc. Takže jsem se s nuceným klidem zeptal, kde se tady nechá přespat pod širákem bez hrozby pokuty nebo popíchání vidlemi nevrlého sedláka. Než mi bylo zodpovězeno, tak se mi opět téměř zastavilo srdce. Blázínku, zůstaň tady, nechám se od Tebe v noci ohlídat, co kdyby přišel zloděj. Ohnul jsem paži v lokti aby mi naskočil biceps. Jen ať zkusí nějakej přijít. V krbu dohasínalo a já uslyšel něco jako vzdálené hřmění. Za pár minut mě Lenka vzala za ruku, do druhé mi dala lahev vína, které jsem koupil ráno, a sama nesla ve své druhé konvičku s novým čajem.

Byl jsem uveden do jejího království, do jejího podkrovního pokojíčku. Byl typicky holčičí, na první pohled. Na stěnách malůvky a fotky, lampička ozdobená papírovým stínidlem a všude okolo keramika. Polička s knížkami obsahovala samé starší knihy koupené v bazaru a na stolku stál pradávný gramofon. Myslím, že to byl JazzQ, co pustila velice potichu do pozadí, praskot jehly o desku byl téměř na stejné úrovni jako hlasitost hudby a skoro nahrazoval prskání dřeva v krbu z kuchyně. Hřmění, které jsem zaslechl v kuchyni, jako by zesílilo, ale nevěnoval jsem tomu pozornost Vžyť jsem pod střechou a s bytostí, která mě tak naplňovala příjemnými pocity. Zavoněla vonná tyčinka a my si zakouřili z dýmečky trochu trávy. Zas mě vzala za ruku a někam vedla.

Ocitli jsme se u zdroje hřmění, které ustalo hned jak Lenka zavřela kohoutky a voda přestala téct do vany. Konec záhady, už jsem si začal myslet že mám halucinace s tím zvukem. Lenka zhasla světlo a rozsvítila svíčky. Jedna stála na umyvadle vedle vany, druhá v jednom z rohů vany a třetí na židli vedle dveří. Otoč se prosím než ti řeknu. Přímo před očima jsem měl smaltovaně bílou karmu, na rukách jsem cítil vlhkost vzduchu od horka sálajícího ve vaně. Můj nos si liboval v příjemné eukalyptové vůni co byla cítit. Určitě nějaká přísada do koupele, pomyslel jsem si. Zavřel jsem oči, na karmu čučet nemusím. Slyšel jsem šustění a pak tiché šplouchnutí, cvaknutí a zasyčení. Můžeš, otočil jsem se. Vana plná pěny skrývala to, co jsem měl poznat až posléze, ven vyčuhovaly špičky ramen a zbytek Lenky směrem nahoru, taky konce paží. V dlaních měla zapálenou další svíčku. Přidáš se? Hmmm. Zeptala se tak rychle, ještě jsem se nestačil vzpamatovat z toho co vidím. Jako v pohádce, moje princezna mě zve do svého království eukalyptu a bílé pěny. Pár vteřin ticha. A kam se otočíš teď ty? Já zavřu oči. Tak dobře, ale neotvírat, pohrozil jsem v žertu prstem. Shodil jsem ze sebe triko a pláťáky, zkontroloval jestli se nedívá, z principu, jestli drží slovo. Protože já se za svou nahotu nestydím. Poslední kousek oblečení co na mě byl už na mě vlastně nebyl, stál jsem před vanou jak Adam a ještě jednou vychutnával ten pohled na to, kam za okamžik vstoupím.

Voda Lence stoupla až na úroveň krku, když jsem se do ní ponořil. Nemusím snad nikomu vysvětlovat Archimédův zákon. Světlo svíček vytvářelo na naších tvářích stíny a zajímavou barvu. To díky tomu fialovému nádechu od borůvek, co nesmyla studená voda ze studně. Obejmul jsem její dlaně držící svíčku na znamení toho, že už se může dívat. Musela v ten moment myslet na to samý co já, to světlo, stíny a barva. Začala se smát, my teda vypadáme, to se musí umejt, by se nás zejtra lidi venku lekli. Svíčka byla odložena do dalšího volnýho rohu vany. Lenka mi drhla obličej houbou, což jsem střídavě opakoval já na ní, dokud jsme se nezbavili tý fialový. Pěna ve vaně se tím napůl ztratila a skrz hluchá místa se začala pomalu ukazovat naše těla pod hladinou. Vvzájemné dotyky se znásobily a přinášely vzrušení, s houbou v ruce jsme jeden druhému prošmejdili každý záhyb na těle až do dokonalého očištění. Voda odplavila nejen špínu ale i poslední zbytky ostychu. Nějak se zapomnělo na ručníky. Rozhodl jsem, že se budeme muset osušit za pomoci matky přírody, vyběhli jsme nahatý na dvůr a tam poletovali dokolečka, než jsme uschnuli. A vůbec nám nebyla ani trochu kosa. To až když jsme vyběhli po schodech nahoru do Lenčinýho pokojíčku.

Tam jsem ji na sebe pěkně v postýlce přitulil a zahříval. Bylo to jako ticho před bouří, před bouří která potom trvala celou noc. Blesklo se a znovu a znovu, nejdřív mezi našimy očky, pak mezi našimy rty a jazyky. Pak už to nebyla bouře, ale velký třesk, nakumulovaná energie vytvářela něco novýho, nepoznanýho. Vypadali jsme jak jedno velký klubko svíjejících se hadů, hadů v extázi. Nekonečná slast prostupovala každým milimetrem dvou těl spojených v jedno a dvou duší spojených v jednu. Jeden druhému jsme opláceli tu krásu milování a dráždili se až na pokraj stavu před omdlením. Vyvrcholení bylo víc než povznášející, nirvana je to správný slovo pro to, co bylo na konci. A ten konec se pak zas změnil v další začátek a nový konec. Znova a znova. Až do úplnýho vyčerpání. To přišlo s rozbřeskem.

Zůstal jsem u Lenky celý týden a přesto jako bych tam strávil pět minut. Věřte mi, že nuda se nekonala ani na okamžik. Furt bylo co dělat. Milovat se, procházet se, pozorovat hvězdy, povídat si u vínka a mlčet spolu, objímat se, smát se blbostem radovat se maličkostem…. Ale hlavně být spolu, protože čas se krátil. Kdy se uvidíme? Za měsíc, před koncem léta. Po čundru odjíždím na Slovensko na brigádu, sbírat meruňky a tak. Nezapomenu na Tebe, něco pro Tebe. Dal jsem jí okolo krku můj oblíbený batikovaný šátek. Poslední dotyky, poslední polibek, loučení. Nemám rád loučení, to slovo by ani nemělo existovat. Zamávali jsme na sebe přes rybník. I na tu dálku jsem poznal že pláče, já sám k tomu neměl daleko. Odcházím. Pírko a Banán mě čekají tam, kde jsem se jim před týdnem tak záhadně ztratil. To zas bude otázek…

Včera jsem dorazil domů z brigády a chystal se s klukama na pívo, máme na něj po tý měsíční dřině nárok. Máš telefon, nějaký pán, volala na mě mamka. Ty jsi Cyril? Jsem tatínek Lenky. Jeho hlas zněl nějak zastřeně. Ano, co si přejete? Cyrile, promiň, Lenka měla nehodu, zítra je pohřeb, přijeď. Slovy známého rčení – krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Ta se mi změnila v nejtvrdší diamat a paralyzovala moje tělo. Chtělo se mi křičet NÉÉÉÉ, ale sotva jsem se zmohl dokončit hovor. Napsala prý o mě v závěti. Vím, tu psala nesčetněkrát. Spíš ji měnila, podle situace. A já byl ten, kdo jí měl splnit poslední přání. Přijel jsem den po pohřbu, na něj jsem nechtěl přijet. Chci si Lenku pamatovat takovou, jako jsem ji viděl naposled, když jsme se loučili, živou. Pochopili to.

S urnou v ruce jsem minul místo, kde jsem se válel v kopřivách, a kličkoval mezi stromy směrem k mýtině. K její mýtině. Tam jsem do měkkého zeleného mechu a trávy vytvořil z popelu znak hippies s těmito slovy:

Tady jsme tenkrát spolu s přírodou co nás obklopovala splynuli v jednu duši. Byl to tvůj smích který mě po probuzení uklidnil z leknutí. Neboj. Teď můj smích přinese uklidnění Tobě, když tady navždy splyneš znovu s místem, které ti je nejmilejší.

Moje slzy se vsakovaly do země a já cítil, že ten vítr, co mi osušuje jejich cestičku z tváře, na mě mluví jejím hlasem. Říká, že musím žít dál a že mi děkuje.

V krabici byla čajová konvička, která se mi tenkrát tak líbila. V ní byl ukryt pramínek vlasů, spletený na jednom konci do korálků.