Věnováno Bohu, Jí a všem lidem, kteří se mi alespoň trochu pozitivně podepsali do života. ***************************************************************** ...Každá lidská bytost je vesmírem. Ne, každá lidská bytost je galaxií, která se osamoceně pohybuje vesmírem a jediný kontakt, který máme s ostatními galaxiemi (vzdálenými mnoho světelných let, opravdu) představují slabounké, doutnající jiskry na našich smyslových orgánech. Timothy Leary ***************************************************************** ################################################################# Vzhledem k charakteru námětu byla z původního textu odstraněna některá jména a příjmení žijících osob a místní jména. Jsou nahrazena posteditačními makroznaky /?J/ (jméno), /?P/ (příjmení), /?L/ (místní jméno). Za tento neestestický, leč nutný zásah se čtenářům hluboce omlouvám. ################################################################# /?J/ se optal: "takže 300 mikro, ju?" "To je dost velkej kondík!", uchechtl se /?J/. "Ovšem podle toho, na jaký je napětí", dodal jsem. "A tenhle bude plně nabitej", kontroval /?J/. Na stole stála lahvička, kterou vyndal z malé termosky. Opatrně z ní nasával čirý roztok do injekční stříkačky bez jehly, sloužící jako odměrka. Pečlivě zkontroloval natažený objem a pomalu, po kapkách napouštěl roztokem připravenou kostku cukru. "Nech to chvíli rozpít". "Klídek, času dost", říkám a z okna pozoruji bílá oblaka na letní obloze. Jestlipak je budu vnímat se stejným pocitem i POTOM?? V to mohu jen doufat. Nedalo se říci, že bych měl přímo strach, ale určitá obava z vlastní případné proměny, z trvalé transpozice náhledu na všechno kolem ve smyslu, který nelze předem odhadnout, přetrvávala. Ani jsem nezaregistroval, že si vedle mne na měkký koberec přisedla /?J/ a upřeně mne pozoruje. "Ty máš strach, viď?", vytrhla mne ze zamyšlení. Ani nečekala na odpověď. "Já vím, to je normální a nevěřila bych ti, kdybys tvrdil opak. Ale neboj se", usmála se na mne. "Tolik milionů lidí si to prožilo a sám víš, jak to bylo užitečný. Spousta jich do toho šla po hlavě, "na blind", vzpomeň si na Timmyho u bazénu nebo dokonce na "Hofmannův cyklokros"", vyprskla smíchem zároveň se mnou, "a vyšli z toho "se štítem". Ty seš připravenej víc než dobře a všichni sme tady s tebou, já, /?J/, /?J/, nenecháme tě v tom lítat bez pomoci. Ať se bude dít cokoliv, vždycky víme co s tebou dělat. Dobrý?", mrkla na mne. "Teď si vezmi ještě trochu premedikace", otevřela krabičku a vymáčkla z blistru jednu tabletu. "Myslíš že bych měl? Dvě sem si vzal před hodinou a tohle je středně silná verze, koukni", ukázal jsem na krabičku. "Rozhodně tím nic nezkazíme, ty máš dost úzkosti hluboko v sobě. Pro tuhle situaci bude lepší jí třeba i trochu překompenzovat, než nechat rozvinout během sezení. Počkej vteřinku". Přeběhla místností a z chladničky vzala minerálku. "Díky, si hodná, ale tam sem si přece mohl dojít sám, ještě se tu nechám".. rázně mne přerušila. "Tak to ne! Jen hezky seď kde si, to místo sis našel podvědomě. Teď se tam pěkně pohodlně uvelebíš, /?J/, přines prosím tě Martinovi pár polštářů a dek, ať si vybere". "To odsaď nesmím ani na hajzl?", pronesl jsem naoko kňouravě a ublíženě. "Jen proto, že sem si sedl kam mě napadlo, tak ti ten krásnej kob"...další slova zanikla ve všeobecném řevu, /?J/ se kuckala smíchem a snažila se říci něco ve smyslu že teď ještě můžu a pak už to nebude moje starost. "Snaž se na tom místě bejt co nejdýl, když nemusíš, neopouštěj ho. No koukněte se na něj!", změnila hlas do teatrální naštvanosti a káravého tónu, "První "velký" psychedelický sezení v životě, jinej by na jeho místě byl plnej posvátný bázně a on? Dělá si šoufky! To je dneska svět, to já v jeho věku", předváděla /?J/ scénku, která úspěšně parodovala jistou impertinentní bábu s čoklem v parku na /?L/, řvoucí na každého a nadávající na všechno. "Velebná kmetko, přísahám, že se to už opakovat nebude!", kňučel jsem jako otrok v S/M salónu a snažil se navzdory nedávno prodělané blokádě páteře tlouct hlavou o koberec, což se mi vůbec nedařilo. "Velebná!..kmetka!..Bože můj milostivej, to snad není pravda, já se z tebe...", kroutila se /?J/ smíchem. "A z vás dvou taky, nechte toho..cože?!..já vám dám kmetku, nechte toho blbnutí a sypte radši pro ty polštáře...". Po chvíli, když se uklidnila, řekla: "No prosím, setting s uvolněnou atmosférou sis v podstatě navodil sám. Ale vážně, strach je největší nepřítel jakýhokoliv pozitivního vývoje, to přece víš." Otevřela láhev a vrátila se ke mne. "Na, zapij to". Vychutnával jsem příjemně vychlazenou Magnesii. "Správně, tekutiny budeš potřebovat víc než jindy, před "rozjezdem" bys neměl cítit žízeň ani hlad. To ale neznamená, že by ses měl cpát jako do důchodu, jen trochu něčeho lehčího". "Myslíš si snad, že sem ti přišel vytunelovat špajz? Nic takovýho nemám v plánu!", ohrazoval jsem se. "Naopak si myslím, že bych teď už neměl jíst vůbec nic". /?J/ už jen kroutila hlavou. "Samá sranda a žádný náboženství! Jenom z celýho srdce doufám, že tě ten humor nepřejde". "Určitým způsobem v to doufám taky", zvážněl jsem poněkud, "jinak bych do toho nešel. Ale je to dobrý, mám prostě takovej pocit jistoty, že ať budu v čemkoliv, nebudu v tom sám. A vůbec, co nás nezabije, to nás posílí, v tom musím s Nietzchem plně souhlasit. Varianta číslo 1 nepřipadá v těchhle podmínkách v úvahu ani teoreticky, takže jaképak s tím kálení". "Takhle se mi líbíš", podrbala mne /?J/ na hlavě. Mezitím donesl /?J/ několik polštářů potažených umělou kožešinou a deku z téhož materiálu. "Díky, /?J/, ty sou fajn. Skoro zbytečnej přepych pro tenhle účel". "Jakej přepych?!", odporoval /?J/. "Do celkový atmosféry to prostě patří". S tím nezbylo než souhlasit. Začal jsem si budovat měkký pelíšek. Testoval jsem ho ve všech možných i nemožných polohách a vylepšoval tak dlouho, až mne nikde nic netlačilo. Příjemný pocit obklopení měkkým a hebkým prostředím mi připomněl drobný problém, který bylo nutno vyřešit. "Halifaxová", provokoval jsem /?J/, "tak mě napadlo..", nenechala mne ani doříci větu. "Já ti ty srandičky vyženu z palice! Halifaxová... Počkej, dostaneš omezovací zábal and plego do hýždě!", hrozila mi se smíchem. "Jen aby to ve finále takhle nedopadlo!", markýroval jsem ustrašený výraz. "Ty se o tom teď zmiňuješ, mě to zůstane v podvědomí, kdoví do čeho pak vletím a budeš mě muset brejknout! To by byla ostuda..! Kde je tvůj smysl pro etiku?", snažil jsem se o vážný tón, avšak mimické svaly si neovladatelně "jely po svém" a při posledních slovech už nemělo smysl nic hrát, neboť jsem se tiše dusil smíchem. /?J/ počkala, až na mne její "smysl pro etiku" přestane tak intenzivně působit a odpověděla: "Martine, to je skoro vyloučený! Vždyť vidím, jak "vážně" tuhle eventualitu bereš, takže se ti ta představa nemůže nikam zažrat a způsobit nějakou paseku. Jo a cos to vlastně chtěl?". "Co sem chtěl? Vědět, co bych měl mít na sobě. /?J/, přece nemůžu zůstat v těchhle hadrech?!", sebekriticky jsem ohodnotil své džíny a triko. "Nedá se vyloučit, že budu mít orgasmus nebo aspoň erekci, což by v těsným oblečení mohlo skončit dost nešťastně. Už vidím, jak ze mě ty rifle narychlo rvete při představě plastický indurace penisu". "V tom máš naprostou pravdu, mohlo mě to napadnout dřív. Úplně nejlepší a vlastně i přirozený je nemít na sobě vůbec nic. Jak tě znám, v tomhle žádný zábrany nemáš. Nejen ty, ale vůbec nikdo z nás, tím je všechno vyřešený". Svlékl jsem se donaha a opět se natáhl do hebkých kožešin, což bylo nyní dvojnásob příjemné. Martine, tohle už si slyšel?", ptal se /?J/ a vložil do HI-FI soupravy CD, na jehož obal jsem ze svého místa nedohlédl. Místnost se naplnila tóny krásné new-age s malinko elektronickým nádechem. "Je mi to nějak povědomý, ale nevím...". /?J/ mi poslal vzduchem obal. "Jů, to je paráda, někde sem četl nějakou recenzi... Jak to tak poslouchám, kritik vůbec nepřeháněl. A mě se nic neřekne...", dodal jsem vyčítavě, "už sem si to mohl nechat vypálit". "Jó, vono by se řeklo", culil se /?J/, "kdyby sis při tom věčným mlácení do mašiny nechal zapnutý rádio. Telefon je drahej!". Zastyděl jsem se, protože to byla pravda. "Volal sem tě několikrát, ale... To můžu řvát rovnou z okna", káral mne /?J/. Sypal jsem si popel na hlavu: "Přiznávám - jsem - vinen! Máš pravdu, proč podecpávat Telecom, nejde-li o život nebo o logování. Jo, a tišťák na ten tvůj zdroj mám momentálně rozpracovanej v mašině. Ještě ho trochu učešu a za pár dnů to už hodím k /?P/ do výroby". "Díky, to seš hodnej, to se mi vážně líbí", pochvaloval si /?J/. "Líbit se ti to přestane v okamžiku, kdy ti ten zdroj zničí tu krásnou třístovku nebo podpálí kvartýr!", špičkoval jsem poťouchle. "Nechám si od tebe podepsat revers, že případný události jako například požár, povodeň, úhyn dobytka, únos mimozemskou entitou a podobně nemají v žádném případě souvislost s mojí maličkostí! To ti přeju hezký věci, co?". /?J/ se smíchem přikyvoval. "Ale ten únos by nemusel bejt na škodu, kdyby se jednalo o mírumilovnou, přátelskou entitu a ne o ty zhovadilý XHUMZ", pokračoval jsem. "Vidíš, to by mohlo mít něco do sebe a je docela možný, že za chvíli se s něčím podobným setkáš ty", odpověděl /?J/. "Nevylučuju to. Ale dobře že sme nakousli předchozí téma, málem sem zapomněl. Než si to zobnu, bylo by vhodný vypnout stanici a především - odpojit všechny telefony! Tady sem ti přinesl "dudlík" na linku, aby se při vyzvánění, kdyby nás někdo ráčil otravovat, nejevila na ústředně jako vadná", vyndal jsem z tašky prázdného "samce" s několika nabastlenými součástkami. "Můžeš si to nechat". "Díky, no to je schopný, já už sem síbo i telefony shodil, ale copak nestačí, když zůstane připojenej modem? Ten tady rozhodně slyšet nebude". "To se liší typ od typu a nemusí to vždycky platit. Radši tuhle blbinku píchni někde do zásuvky, za to nic nedáš. Ale tohle je fakt nádhera..!", zasnil jsem se, když /?J/ posunul CD o několik pasáží dopředu. "Martine", vmísila se do hovoru /?J/, "chceš tuhle muziku nechat jet během sezení? Já sem ti sice něco připravila, právě sem to s tebou chtěla probrat, ale tohle je, jak tě znám, tvoje krevní skupina, kromě pár jiných žánrů. Je to tak? Pro začátek bych nechala pár věcí z týhle placky, naprogramuju z toho pěknej select". "Vystihlas to přesně. Známe se dost dlouho, abys věděla co a jak na mě působí. Nechám to na tobě. Stejně budeš muset v těchhle věcech - myslím prostředí, komunikaci a tak vůbec - improvizovat podle toho, kam se vlastně dostanu". "To je pravda, teď to nemá smysl řešit do detailů... Takže začneme odpočítávat, ne?", mrkla na mne a přinesla "nakápnutou" kostku cukru - bridge ve tvaru srdíčka. Symbolický, pomyslel jsem si. Věděl jsem že nejde o žádný "papírkový sajrajt z ulice" se spoustou nefunkčních meziproduktů, ale o skutečnou psychedelickou svátost. Obracel jsem to srdíčko v dlani a krátce se modlil k Bohu. Byla to tichá, pokorná prosba o ochranu před vším zlým, co mne může potkat a zároveň o vše dobré, co mohu tímto způsobem objevit a získat. "Staň se vůle Tvá...", vložil jsem si ten magický šém do úst, rozkousal jej na drobné části a zapil sladkou chuť zbytkem minerálky. "Takže šťastnou plavbu a příjemnej let!", popřál mi /?J/ s povzbudivým úsměvem. "A nezapomeň, že NA NOHY SE PŘISTÁVÁ", přidal se /?J/ s citátem textu jedné písně z filmu EASY RIDER. "Díky, pánové, ale předbíháte události. Dřív než za půl hodiny se nic dít nezačne, to je přece jasný. "To je fakt. Času máme zatím dost", potvrdila má slova /?J/, zaujatá programováním CD přehrávače s několika "plackami" vloženými v changeru. Mezitím jsme z vinylu poslouchali pinkfloydovské "Echoes", jednu z nejhezčích věcí, které tato parta kdy nahrála. Rozvaloval jsem se v měkkém pelíšku, kouřil aromatický černý tabák a bylo mi celkově O.K., příjemně a uvolněně. "/?J/, tohle je opravdu krásný. Jak muzika, tak text", vybavoval jsem si české překlady z xerokopií "Rockové poezie", vydané kdysi Jazzovou sekcí. Co jen tito lidé dokázali přes všechnu bolševickou perzekuci a ještě teď jim kdejaká svině hází klacky pod nohy... a počítače z okna, blesklo mi krátce hlavou několik nechutností novějšího data, které se kolem Jazzové sekce odehrály. ""VYSLECHL JSEM PRACH STARÝCH PRAVD A JINÉ NESMÍME PRÝ ZNÁT", nepřipomíná ti to něco? Že je to tak trochu nadčasový?". "Jo, Martine, připomíná", přitakal smutně /?J/. "Chránit svoje "ovečky" před skutečnou pravdou bylo a je prvořadým úkolem každýho establishmentu včetně toho tuzemskýho. Jenže nám, vlastně pardon, nejen nám", /?J/ viditelně pookřál, "můžou - políbit - co?". "PRDÉÉÉL!", zařvali jsme spontánně všichni čtyři a ještě chvíli dozníval místností radostný smích vyjadřující určitou spikleneckou nezávislost a oproštění od obecné stupidity. /?J/ dokončila svou práci s cédéčky. Floydy z LP nahradily něžné, hladivé tóny jakési new-age nahrávky, kterou jsem dosud neznal. "Koukám - nějak si změnila dramaturgii?". /?J/ přikývla. "Trochu. Tohle tě přece jen víc uvolní", řekla a natáhla se na koberec vedle mého pelíšku. "Pusť z hlavy všechno, co by tě mohlo nějak zneklidňovat. Mysli jen na to, jak jak je ti tady a teď fajn a máš kolem sebe lidi, který tě maj rádi a můžeš jim stoprocentně věřit. Nemusíš mi odpovídat - jestli nechceš, neříkej nic, jen si tenhle pocit v sobě zafixuj co nejpevnějc", promlouvala ke mne s citem a bezprostředností v hlase. Držel jsem se jejích slov a nemusel jsem se vlastně vůbec namáhat, abych si "zaplnil hlavu" pocitem, který mi /?J/ líčila. "Díky, /?J/, to si řekla krásně...". Rozhlédl jsem se, všichni na mne hleděli s mírným úsměvem a optimismem v očích. Teprve nyní jsem si uvědomil, že se mne již chvíli pozvolna, nenápadně zmocňuje jakási radostná euforie. Teď, když mi ten pocit jakoby přímo fyzicky "polechtal" srdce, jsem to pocítil naplno. Bylo to však něco úplně nového, značně odlišného od důvěrně známých účinků kvalitní marihuany obsahující nějaký "můj" izomer THC, na kterou se bohužel podaří narazit jen zřídkakdy a náhodně. Tohle bylo o něčem jiném. Téměř vůbec jsem necítil potřebu nespoutaného smíchu, naopak pocit radostného souznění s okolím byl mnohem markantnější a s každou vteřinou silnější. Musel ze mne přímo vyzařovat, cítil jsem, že všichni okolo to zaregistrovali. /?J/ se nadzdvihla na loktech, zkoumavě mi pohlédla do očí a řekla s úsměvem: "No jo, už je to tady... Martine, všechno dobrý s tebou! A nezapomeň - V NIČEM NEJSI SÁM!". Její slova mi těžko popsatelně "rozvlnila duši", ke všem a všemu mne táhla nějaká magická vazba plná spontánní náklonnosti. Do mozku se mi příjemně vpíjela pomalá skladba znějící nejen všude kolem, ale teď jakoby i uvnitř mne, byl to fyzicky vnímaný pocit rezonance celého těla s těmi něžnými tóny. "/?J/, prosím tě, zesil to.." - ani jsem nedořekl větu. CO TO BYLO?! Svůj vlastní hlas jsem totiž slyšel naprosto odcizeně a především - což bylo nejdivnější - transponovaný "o něco výš". Když si zpětně vybavuji nejvhodnější přirovnání, zněl přesně jako při rádiovém provozu SSB s mírně "podladěnou" frekvencí příjmu či nevhodně nastaveným "clarify". Jako zrychleně přehrávaný záznam, avšak bez časové odchylky. /?J/ zdvihla ruku s dálkovým ovladačem - další šok, alespoň v první chvíli! Její ruka za sebou během pohybu zanechávala viditelnou rozmáznutou stopu v měnících se duhových barvách. Zíral jsem na to s pokleslou dolní čelistí, musel na mne být zajímavý pohled. Totální vrchol byl, když /?J/ zesílila hudbu, která mne celého prostupovala a já jsem na ovladači naprosto zřetelně zahlédl tmavě červené zablikání vysílacích diod! Bože, JAK MŮŽU VIDĚT INFRA, to snad... "No jo, vono je to vidět, že?", zasmála se /?J/ jakoby odněkud z dálky, hlasem "posunutým" stejně jako byl předtím můj. "Martine, klid, to je O.K., vždyť je to docela legrační, ne? Že mám kolem sebe duhu nebo něco podobnýho a mluvím jako přes nějakej vocoder?" Souhlasně jsem přikývl. Její hlas zněl navzdory nepřirozené transpozici a jakémusi slabému echu vstřícně a povzbudivě, hned jsem se cítil mnohem klidnější. "Všechno v pohodě, najel sis na docela slušnou runway". Zdvihla mi ovladač před obličej a nějakou "prázdnou" funkcí mi žertovně zablikala přímo do očí. Teď už to připomínalo červený stroboskop osvětlující celou místnost. Rozhlížel jsem se kolem sebe - všechny obrysy jakoby obtékala pulsující pestrobarevná linka a po chvíli začal ten duhový třpyt pokrývat i větší plochy. Obzvlášť úchvatně to vypadalo na tvářích, které na mne hleděly, to nebyl "body-painting", ale přímo jakési "body-movie". V očích všech přítomných jakoby se přesýpal podsvětlený kaleidoskop. Tohle všechno ve spojení s tóny Panovy flétny, které jsem přímo fyzicky - neskonale příjemně vnímal v mozku a v páteři ve mne vyvolávalo nedefinovatelně krásný pocit, veškerá úzkost zmizela. Všechno kolem jsem "ohmatával očima" naplněn zvláštním, radostným úžasem nad tou náhle objevenou chaotickou krásou a prostoupen čím dál silnější náklonností, jak jsem se již zmínil, "ke všem a ke všemu". Těžko to lze popsat - pocity, které jsem měl, nelze vyjádřit pojmy vázanými k běžné realitě, nyní zvolna mizející v magické mlze plné různých překvapení. Už si nevzpomínám, jak dlouho to trvalo. Pamatuji si jen několik krátkých dialogů se všemi okolo ("...já ti prostě neumím říct, jak tě mám rád...". "Nemusíš - vždyť to všichni víme a chápeme") a letmých, příjemných doteků a pohlazení. Nějakou chvíli jsem si tak nějak "vnitřně povídal" s kožešinovou přikrývkou. Děkoval jsem jí za příjemný pocit hebkosti, kterým mne oblažuje a odmítal její odpovědi na způsob "...od toho jsem přece tady...". Tato "idylka" počala náhle ustupovat divnému pocitu jakéhosi chvění v hlavě, které se šířilo do celého těla. Nešlo o nějaký vyloženě úzkostný třes či něco podobného, ale nijak příjemné to nebylo. Zároveň jsem měl dojem, že doslova "ztrácím na váze" - připadal jsem si každým okamžikem lehčí, zvednout ruku nevyžadovalo téměř žádnou svalovou práci. Plně zaujatý tím novým pocitem jsem se pokusil vstát - a... NE, TO NE... CO JE TO SE MNOU?! Jediné, k čemu to mohu přirovnat, je pocit semínka pampelišky unášeného větrem kamsi do neznáma. Své tělo jsem si téměř neuvědomoval, slyšel jsem jen jakýsi tichý šum a namísto předchozí hry barev jsem všude kolem sebe viděl monotónní tmavě zelený prostor. Pocit beztížného letu velkou rychlostí... a náhle jakoby přede mnou NĚCO bylo, nějaká překážka či stěna, kterou jsem sice vůbec neviděl ale naprosto zřetelně jsem CÍTIL, že tam JE. Čas se najednou nesnesitelně vlekl. Ten pocit blížícího se neodvratného nárazu bych nikomu nepřál... Přestože jsem se cítil jakoby "mimo tělo", pokusil jsem se schoulit do klubíčka a jakési zbytky tělesných pocitů mi napovídaly, že se pohybuji horizontálně nohama napřed. Spletitý chaos různých myšlenek - ta bariéra byla už těsně přede mnou, ještě krátký okamžik a... Bylo to něco pevného, ale pružného, jakási těžko popsatelná membrána. Prudký náraz mi projel celým vědomím, cítil jsem, jak se TO prohnulo a vzápětí PROTRHLO... V tom okamžiku zmizel šum v uších, bylo úplné ticho, pocit rychlého pohybu prostorem byl ten tam, před očima naprostá tma a v hlavě totálně PRÁZDNO. Na zlomek vteřiny jsem ztratil pojem o čemkoliv, otázky "KDO a CO vlastně jsem" bych rozhodně zodpovědět nedokázal. Probral mne teprve rychlý návrat smyslových vjemů. Ležel jsem na něčem tvrdém, prostor kolem mne byl naplněn přízračným temně namodralým světlem, trochu jako v noci za velmi slabého měsíčního svitu. Rukou jsem ohmatával podklad, na kterém jsem ležel. Bylo to velmi divné, nešlo o hlínu, kámen či podobně. Nejvíc ze všeho to připomínalo jakousi tuhou vrstvu papíru či plsti. Zkoušel jsem ten materiál narušit škrábáním nehtů, avšak naprosto bezvýsledně. Rozhlížel jsem se kolem - ten prostor jakoby nikde nekončil, respektive končil ve tmě. Jen napravo, dost daleko ode mne bylo vidět nějakou zvláštní záři. Vstal jsem a vydal se tím směrem. Zvláštní lehkost při chůzi, kterou jsem pociťoval, mi kupodivu nepřipadala nijak divná, až teď si to zpětně uvědomuji. Celá ta situace byla z nynějšího pohledu značně bizarní - tehdy jsem si totiž ani náznakem nevzpomněl na "reál", na okolnosti, za jakých jsem se na to místo vlastně dostal. Byl jsem plně zaujat okolními vjemy, zkrátka existovalo pouze "TADY A TEĎ". Po několika minutách chůze záře zesílila a vzápětí jsem uviděl něco, co mne naplnilo značným údivem. Ten přísvit vůbec nevycházel z nějakého bodu či objektu, ale doslova odevšad. Přede mnou se tyčilo něco ztěží popsatelného - z "plstěného" podkladu jakoby vyrůstaly různobarevně zářící provázky, vhodnější pojmenování mne nenapadá, směřující vlnitě vzhůru a končící v nedohlednu. Zíral jsem na ten magický les před sebou, bylo to na pohled velmi krásné. Cítil jsem zvláštní chvění v duši, které mne přímo táhlo dál. "Provázky" se vinuly vzhůru v nepravidelných rozestupech, bylo však mezi nimi více než dost místa k bezproblémové chůzi. Okouzleně jsem si ta vlákna prohlížel. Teď jsem viděl jak se od sebe odlišují - každé mělo jiné spektrum barev, kterými slabě pulsovalo. Šel jsem stále dál, až jsem kolem sebe neviděl nic jiného než tu pestrou krásu která mne naplňovala stěží popsatelným, euforizujícím pocitem. Napadlo mne si na jeden "provázek" sáhnout. Bez rozmýšlení jsem natáhl ruku k nejbližšímu z nich a... Málem jsem překvapením upadl - moje dlaň prošla tím na první pohled hmotným objektem bez sebemenšího hmatového vjemu, zato v uších, přesněji v celém mozku, se mi rozezněl krásný, jakoby třpytivý zvuk plný různých tónů, který nemohu přirovnat naprosto k ničemu. Dozníval několik vteřin, byl jsem tím příjemně šokován a zkusil jsem to ještě několikrát se stejným výsledkem. Obrátil jsem se k dalšímu "lanku" - opět zajímavý zvuk, avšak trochu jiného charakteru, vzbuzoval jakoby odlišnou emoci. No tohle je fakt úžasný, táhlo mi hlavou. Velmi silný dojem byl, když jsem skrz několik provázků vinoucích se blízko u sebe prošel, aniž bych se jich dotkl rukou. Zrychleně jsem dýchal, běhal jsem bez cíle sem a tam a z duhového okolí jsem si udělal doslova "světelné varhany", naplňující svou polyfonií celé mé vědomí nepopsatelnou radostí... Kdybych tehdy věděl co to ve skutečnosti je, rozhodně bych si tak pitomě nepočínal. Byl jsem však v rozpoložení které mi neumožňovalo klást si nějaké otázky, každá prožitá vteřina nenávratně překrývala předchozí a rozpínala se do "relativně" vnímané minuty, ne-li delšího časového úseku. Pro tento stav neexistují výrazy, které bych zde mohl použít. Zkrátka jsem bezstarostně probíhal tím lesem barev a zvuků. Duhová vlákna byla čím dál hustší, což však vůbec nebylo na závadu. Bylo přece možné skrze ně procházet s příjemným akustickým vjemem. Jen občas se v tom "lese zázraků" vyskytlo něco na způsob "mýtiny" a dál už opět jen houští světelných pramenů. Hlavu plnou rozmanitých zvuků, protáhl jsem se dalším klubkem provázků - KUUUUUKkk.........!.!.! ...Co jsem viděl, mne v okamžiku zmrazilo jako sprcha tekutého dusíku... To není nadsázka, fyzicky jsem se tak cítil a ještě dnes mi ta vzpomínka navozuje krajně nepříjemné pocity doslova všude, teď se jí však nelze vyhnout. Poloshnilá nazelenalá tvář na mne civěla prázdnými očními důlky a mě se UVNITŘ MOZKU, nikoliv v uších, chrčivě rozléhal předchozí citoslovec pohledu. Hrůza mne doslova svírala a celého prostupovala. Nemohl jsem se pohnout, dokonce ani odvrátit pohled od té neskutečně hnusné postavy přede mnou. Cáry hnijící kůže a svalů na drobném přihrblém skeletu sotva metr ode mne - byl jsem tím doslova zmrazený, ten šok nelze popsat. Ještě ke všemu se za touto stvůrou objevily další dvě, podobného vzezření a vědomím se mi rozléhal nakřáplý, chrčivý smích prokládaný nějakými posměšnými poznámkami, na které si již přesně nevzpomínám, jen vím že jsem je NESLYŠEL, ale VNÍMAL uvnitř, přímo uprostřed mozku zmítaného děsem a úzkostí. Připadalo mi to nekonečně dlouhé. V tu chvíli jsem si uvědomil faktickou zástavu dechu, trvající od okamžiku kdy jsem TO uviděl. Tento pocit mne poněkud "rozmrazil", křečovitě jsem se nadechl a z úst mi vyrazil samovolný, nekontrolovatelný výkřik plný hrůzy. Asi to pro mne byla určitá záchrana, neboť ono nadechnutí a děsuplný řev spustily řetězovou reakci, jejímž výsledkem bylo částečné znovunabytí fyzické sebekontroly. Pak jsem už jednal čistě instinktivně - uskočil jsem nalevo a rozeběhl se skrz světelné liány střemhlav pryč. Tóny vnímané při těchto "průchodech" však nyní zněly zcela jinak - temně a zlověstně, má jediná myšlenka byla PRYČ!!! ODSUD!!!!! Nijak moc jsem si však nepomohl... Ty odporné zrůdy jsem měl TÉMĚŘ OKAMŽITĚ znovu před sebou - ať jsem se snažil kličkovat jak se dalo, pluly vzduchem v konstantní vzdálenosti ode mne a teď už mi vědomím zněly konkrétní věty... "Před SEBOU neutečeš, debile!", řvalo mi něco v hlavě a teprve teď jsem si naplno uvědomil, že to NEJSOU SLOVA, ale POCIT - přijímaný zvenčí nesmírně přesně, včetně intonace a odporného smíchu. Ani mi v tu chvíli nepřišlo divné, že vnímám a interpretuji jazyk absolutně neslučitelný s jakoukoliv známou formou komunikace, protože výsledný efekt byl v podstatě shodný a v tomto případě doslova zničující. "Kam si myslíš že dojdeš?! Vždyť JÁ SEM TY!". Další dva hlasy se kňučivě přidaly: "MY všichni sme TY! Jen se dobře dívej, moc toho už neuvidíš... cheche.. než chcípneš!". Vtom jsem šlápl někam do prázdna, upadl a skutálel se z jakési stráně. Duhové provázky zůstaly daleko vzadu, kolem byl jen přízračný svit a přede mnou ty tři kreatury, šklebící se na mne zbytky zčernalých zubů. Zároveň tu však bylo něco, co upoutalo mojí pozornost a měl jsem matný pocit že jsem něco podobného snad už někde viděl, KDE A KDY ??? Byla to temná kruhovitá ústí několika podivně vypadajících kuželů, světélkujících různými barvami a mizejících doslova NIKDE - ve volném prostoru odhadem několik set metrů daleko... Vůbec nevím, podle čeho jsem se v tu chvíli rozhodoval. Snad jen "PRYČ ODTUD, tam se snad někde schovám" či podobná úvaha mne doslova vystřelila k jednomu z těch tunelů, které zdánlivě nikam nevedly. S matnou představou že horší to už být nemůže, takže vlastně nic neriskuji jsem vběhl do černého kruhového vchodu, ale NE! CO TO... TEĎ JE PO MĚ.., byla jediná myšlenka, která mi bleskla hlavou. V jediném nekonečně krátkém okamžiku, kdy jsem do toho tunelu vběhl, mne něco s jakýmsi vnitřně vnímaným cvaknutím doslova roztrhlo a rozptýlilo... Ta ABSOLUTNÍ absence jakýchkoliv tělesných pocitů vytvářela dokonalý pocit NEBYTÍ v naprosté tmě, úplně jsem ztratil pojem o běhu času. Nevěděl jsem co se se mnou děje a jak dlouho to trvá. Čas se nekonečně roztáhl, ale přitom se paradoxně musel i SMRŠTIT - protože to, co následovalo, mi posléze připadalo bezprostředně navazující na okamžik "odhmotnění". Zde zkrátka slova ztrácejí veškerou výpovědní hodnotu. Najednou jsem své tělo opět cítil a to tak, že velmi nepříjemně. Prudký pád na tvrdou zem - vymrštěn jakousi velkou silou jsem se válel a smýkal po rovném terénu, snažil jsem se stočit do klubka, ale AÚ, bolestivě jsem si narazil koleno a loket, ještě několik přemetů, až jsem zůstal ležet v nízké, řídké trávě. Pohnul jsem sebou - jaůů, kur-va! Co - sssem - komu..., sykal jsem bolestí a "inventarizoval" několik ošklivě naražených míst na zádech a končetinách. Ještě že nemám, díky Bohu, nic zlomenýho a nerozbil sem si hlavu, přemítal jsem. Přitom mi bylo divné, že natlučená místa mi (naštěstí...) neotékají a dokonce jsem na sobě nenašel žádné větší modřiny. Bolest pomalu ustupovala - s námahou jsem se posadil a zkoušel jsem vstát. A kde to vůbec jsem?? Vždyť TADY jsem předtím nebyl! Zde jakoby padal soumrak a kolem mě nic než travnatá rovina... OMYL!!! To nekonečné zoufalství nelze vyjádřit. Škleb tří nestvůrných tváří nade mnou - TO PŘECE NENÍ MOŽNÝ - kam až za mnou..?! "Až na tvůj konec, chytráku!", zachrčelo mi mozkem. "A ten je PRÁVĚ TADY! Líp sis vybrat nemohl, dobrý, chacha, ODTUD se teda nedostaneš, to si piš!", nakláněla se nade mne ta ohavnost. Propadal jsem se do hluboké beznaděje, jakou jsem opravdu nikdy předtím nezažil. Strach se mísil s letargickou strnulostí a vyčerpáním, jakoby mi začalo být všechno lhostejné. Nebyl jsem schopen ani souvisle přemýšlet, co vlastně bude dál... "SÁM PŘED SEBOU sis doběhl - hehehe.. PRO SMRT! To se ti vopravdu...". Náhle bylo ticho. Nevím odkud se ten pocit vzal, ale zdálo se mi že ta poloshnilá stvůra se TEĎ něčeho bojí víc než já. Vtom jsem pocítil za sebou přítomnost něčeho dalšího, instinktivně jsem se ohlédl přes rameno. Co jsem uviděl mne naplnilo údivem a ve srovnání s absolutním hnusem přede mnou jakousi směsí pocitu záchrany a náhlého okouzlení. Začal jsem poněkud přicházet k sobě. ..."Já tě přes tu nahnilou palici...", zněl mi kdesi uvnitř vnímání silně afektovaný a odhodlaný ženský křik. "...a ať ste okamžitě v prdeli, do který od věků patříte!!! Fuj tajxl, to je vrchol, takhle... Klid, už sou pryč." Hlas ztratil ostře nakvašenou razanci a zněžněl do sametového altu. " No, už je to dobrý, no tak... Pojď ke mě, si v pořádku??" Nade mnou stála krásná, zralá žena. Dlouhá hříva černých vlasů jí rozcuchaně splývala kolen ramen na překrásné prsy a oblé boky. Ze své stávající perspektivy (polozhrouceně na bobku) jsem pozoroval její chodidla, lýtka, plná stehna a huňaté pohlaví. Zkusil jsem vstát, ale místo toho jsem upadl na zadek, stále ještě neschopen souvislé koordinace pohybů. Kráska se posadila vedle mne, hebké paže mi ovinula kolem krku a pohlédla mi do tváře. BOŽE, to snad... Ne, pro tohle neexistují slova. Její krásná, výjimečná tvář zdobená téměř nepatrnými "vráskami zralosti" a jemným broskvovým chmýřím, vysoké čelo ověnčené hustými černými vlasy a především O Č I.....! Ty nepopsatelně hluboké šedomodré tůně, plné něhy i vášně, citu, porozumění, LÁSKY a DOBRA v té nejryzejší možné podobě. Okamžitě k sobě pevně přitáhly můj pohled, přes mozek a srdce se mi přelila vlna něžného zachvění. Všechna prožitá hrůza ze mne okamžitě spadla. Připadalo mi, že z těch čistých studánek do mne proudí jakási léčivá síla, kterou neznám... Sebedelší ódy na krásu, kterou jsem skrze ně vnímal, by tak jako tak vyzněly naprosto ploše a nevýrazně ve srovnání s prožívaným. Nikdy na TO nezapomenu, ale popsat TO neumím... Nevím, jak dlouho jsme takhle seděli. Probralo mne až pomalé hlazení po tváři a její hlas, který jsem však, a to mne dostalo úplně, co tohle zase..! Ten její citem protknutý alt jsem nyní slyšel naprosto normálně, tedy v uších a ne někde uprostřed mozku jako předtím! "Jak ti je, už to přešlo?" Ohromeně jsem sledoval její ústa pronášející tato slova srozumitelně, avšak s evidentní námahou a zpočátku trochu tápavě. "Zůstaň u mě, přiviň se ke mě, tak, je mi s tebou fajn a vím že tobě se mnou taky, tak si to prožívej". Stále jsem se trochu třásl, začala mne hladit po hlavě a s účastí v hlase mne konejšila: "To bude za chvilku dobrý, zapomeň už na ty šašky, to je definitivně pryč". Byl jsem z toho tak out, že jsem se po chvíli zmohl jen na otázku: "Rozumíš mi?" "Moc dobře", odpověděla již s naprostou jistotou a vstřícností v hlase. Samozřejmě mne nenapadlo nic "chytřejšího" než dotaz "Prosím Tě, jak to že mi rozumíš a NORMÁLNĚ mluvíš ČESKY??" Usmála se a v božsky krásných očích jí rozpustile jiskřilo. "PŘEČETLA sem si tě." Zřejmě jsem se tvářil, decentně řečeno, "nechápavě". "Jak sme na sobě viseli očima, Martine, to bylo šíleně krásný", zasnila se, "tak sem si v tobě četla moc a moc dlouho jako v knize. A všechno si pamatuju, včetně jazyka, slangu a podobně, takže spolu můžeme mluvit totálně bez bariér, jakoby sme se znali spoustu let. Připadá mi to mnohem přirozenější i pro tebe" (což byla naprostá pravda), "no jak se tomu jen... prostě download přímo z duše". Trhl jsem sebou "Odkud znáš tohle slovo, vždyť to je termín pro dat".. přiložila mi prst na rty. "Přece z tvojí hlavy, chápeš? Mimochodem, tam toho teda je!", pravila uznale. "Ale no tak, nestyď se, já do tebe VIDÍM kontinuálně, i teď, takže vím co a jak vnímáš a cítíš. Proč se stydět za vědomosti, který nemá úplně každej?! Měj se trochu víc rád...", zašeptala. "Vždyť já O TOBĚ VÍM ÚPLNĚ VŠECHNO! Znám tvůj život, tvoje příběhy, radosti, problémy ...i velkou bolest...". Při posledních slovech se jí hlas trochu zlomil. "Ale hlavně povahu a DUŠI, ta se NEDÁ popsat ani definovat, jen PROCÍTIT. Proto vím, KDO a CO jsi, co se od tebe dá očekávat, co s tebou můžu prožít. Proto tady chci s tebou zůstat, dokud se v týhle dimenzi udržíš. Napoprvé to není žádná legrace a NIKDY nevíš, do čeho příštím krokem šlápneš. Ostatně si to zažil, než sem něco vytušila a zhmotnila se tady. Dokud sem s tebou, nemáš se čeho bát". Zhmotnila...? Její slova na mne hluboce zapůsobila. V hlavě totální chaos, snažil jsem se trochu si to utřídit. Kdo je tahle nádherná a hodná ženská obdařená schopnostmi, o kterých sice něco vím, ale přímo se s nimi setkávám poprvé? Zároveň mi bylo poněkud (dost) trapně při představě některých věcí, které mi tak elegantně "stáhla" z různých temnějších koutů mého serveru v hlavě, momentálně hlásícího "SYSTÉM JE V NESTABILNÍM STAVU". Přitom se mi však značně ulevilo následkem faktu, že jí o sobě nemusím (vlastně ani nemůžu) naprosto nic nalhávat, dokonce jsem byl rád, že o mne všechno ví a přitom je tak vstřícná, něžná a bezprostřední. Myšlení se mi ještě několikrát zacyklovalo v různých programových smyčkách, vždyť TADY A TEĎ se může stát COKOLIV(!) a nějakým FAR JMP skočilo zpět k okamžiku, kdy jsem stál tváří v tvář tomu nepopsatelnému děsu před jejím příchodem. "Co to bylo za bestie, který si odsud tak roztomile vysypala? Ještě teď, když si na to vzpomenu...". Tvář jí zvážněla a oči posmutněly. Pak začala pomalu hovořit: "Martine, to je ZLO. ZLO, který má KAŽDEJ bez výjimky V SOBĚ, někdo hodně, někdo jen málo, ale KAŽDEJ. Má spoustu druhů a podob. Kdo se vydá na cestu tam, kde teď sme, MUSÍ se s ním setkat, to nejde změnit. A kdo se mu v reálu snaží čelit, tomu se zlo snaží mstít jak jen dovede, když se s ním setká tváří v tvář tam, kde si to může naplno dovolit. Právě to se ti stalo. Snažilo se tě to zasáhnout způsobem, kterej se z úhlu TVÝHO vnímání jevil jako nejúčinnější. Nenech se tím zastrašit, ještě ti toho povím dost na to abys s ním příště zametl jako dneska já, když ti bylo nejhůř". Ta otázka nemohla nepřijít. Ostatně jsem dosud nevěděl, jak ji vůbec oslovovat. Hladil jsem jí po vlasech a na šíji, seděli jsme opřeni jeden o druhého a já se upřeně zahleděl do těch nepopsatelně krásných očí: "Řekni, KDO VLASTNĚ SI???" "Já věděla že k tomu musí dojít", povzdechla naoko utrápeně. "Ty si se styděl při jediný pochvalný zmínce o chytrý makovici, a já se teď mám naplno chlubit svojí duchovní identitou?! No vážně, jestli ti mám říct pravdu, a nic jinýho při svý povaze slyšet nechceš, tak se o mě trochu víc opři, nebo se tady.. přímo excelentně... vyválíš!". Mezi posledními slovy se nespoutaně smála, ve tváři měla šibalský výraz a dlouhými prsty mne jemně škrábala ve vlasech a na krku. Pak již vážněji pokračovala: "No dobře. Kdo chce kam... Protože znám tvojí představu o uspořádání kosmu, prostoru a času, o Bohu a různých duchovních bytostech, můžu ti říct všechno na rovinu bez obav, že uslyším něco o výmyslech, věšení kdovíčeho na nos nebo špatný halucinaci, což se mi už několikrát stalo a dost mě to zranilo. Měla sem o těch lidech jinou představu. Taky pochybuju, že bys to nerozchodil a pozdějc v reálu nějak bláznil. Mám pravdu?" Přikývl jsem v jakémsi rozechvělém očekávání. "Takže krátce a jasně..." Pohlédla mi do očí a pomalu, klidně řekla: "Martine, jsem Matka Země. V některých dimenzích můžu existovat jako vtělení kterýkoliv pozemský bytosti a momentálně sem na sebe vzala svojí lidskou podobu". Čekal jsem všechno možné, ale tohle byl opravdu šok! Chaoticky se ve mě mísila spousta pocitů, myšlenek a emocí. Chvíli převládala extatická euforie z blízkého poznání tak unikátní bytosti, poté jí vystřídalo (z pozdějšího pohledu idiotské) sebeponižování ve stylu "s kým se to tu probůh zahazuje a proč", přímo zkratové úvahy "co jí teď vlastně mám říct", pak záblesk jakýchsi pochybností o zbytku vlastního rozumu. Tento mišmaš naštěstí rychle skončil a já se náhle cítil naplněn nepopsatelně krásným pocitem náklonnosti, souznění a vděčnosti za to, že ONA EXISTUJE a je zde se mnou. Najednou jsem toho chtěl tolik říci a nebyl jsem schopen ze sebe dostat ani slovo. Tak zoufale jsem Jí potřeboval sdělit své okamžité rozpoložení, ale nevyšla ze mne ani hláska. Vlna nezměrné sympatie k Ní stále sílila, ten pocit se měnil v nepopsatelnou extázi rozlévající se odněkud z hloubi duše do všech buněk celého těla. Radost a dojetí jsem přímo fyzicky cítil v hrudi okolo srdce, celého mne zaplavilo stěží popsatelné, neskonale příjemné chvění. Najednou se mi zdálo, že mne obrovská síla té emoce úplně spálí. Lapal jsem po vzduchu vždy v okamžiku, kdy jsem si matně uvědomil, že reflex dýchání jaksi nefunguje, potlačen tím obrovským přívalem vjemů. Barevné kruhy, které se mi roztančily před očima jsem téměř nevnímal, protože můj zrak byl uchvácen něčím úplně jiným, hlubokou krásou Jejích očí, od kterých jsem nemohl odtrhnout pohled. Pak jsem už jen cítil, jak víceméně vlastní tíhou pomalu, velmi pomalu padám směrem k Ní. Ani nevím jak, objal jsem Jí a pevně stiskl. Neumím popsat, co se ve mne všechno dělo. V uších mi prudce zesílil jakýsi šum a hluk, snad mé vlastní krve. Všechny mé smysly pracovaly jakoby stokrát silněji a pak už jsem nevnímal nic než Jí. Na prsou a pažích mě příjemně hřálo Její tělesné teplo a velmi zřetelně jsem vnímal tep Jejího srdce. Krásná, s ničím nesrovnatelná vůně potu a vlasů se mi z nosu rozlévala celým mozkem. Všechno jakoby mě k ní táhlo, byla ke mě blíž a blíž, teď... Několik mazlivých doteků, tváře, nos, čelo, v jednu chvíli jsme k sobě přitiskli oči, pravé k levému, tak zblízka jsme do sebe viděli, cítil jsem pohyb Jejího víčka a šimrání řas. Dlaní mi zakryla levé oko. Pojem o čase byl ten tam. Pravým okem jsem viděl rozlehlou krajinu končící v nedohlednu, protkanou drobnými žilkami a uprostřed, blízko mne, doslova chrám krásy - něžná šedomodrá duhovka s černými ostrůvky a kulatou zorničkou uprostřed. Toho pohledu jsem se nemohl nabažit, jako bych viděl a prožíval samotnou podstatu existence kosmu a času, alespoň jsem měl ten pocit. Nějakým, teď již stěží vzpomenutelným způsobem jsem vroucně děkoval Bohu za to, že stvořil Vesmír v podobě v jaké existuje, se všemi jeho mysterii a krásami včetně té půvabné bytosti, která je TADY A TEĎ se mnou a že mi umožnil prožít extázi tohoto setkání. Zaslechl jsem stále sílící hudbu, jakou jsem nikdy předtím neslyšel. Snad trochu připomínala pomalé, meditativní pasáže ze SILK ROAD II, ale jen vzdáleně, bylo to mnohem citovější a celkový pocit byl, jakoby ty něžné tóny nevycházely z jednoho místa, ale doslova odevšad. Zdálo se, že mé pocity snad už ani nemohou být krásnější a intenzivnější, když mi náhle odkryla levé oko a pomalu otírala svojí tvář o mou, až se naše rty jemně dotkly. Bože, to snad už... Hebký, vlahý dotek, slovo polibek snad ani nelze použít, tak zvláštní to byl pocit. Jemné tření pootevřených rtů, v jednu chvíli jsem ucítil dotek špičky jejího jazyka a hluboké dojetí, které mi přímo fyzicky svíralo srdce mne zcela nekontrolovatelně ovládlo. Přitiskl jsem se k Její tváři a bezmocně jsem vnímal, jak se mi prožívané city derou do očí, nešlo to nijak ovlivnit, slzy koulející se po tváři mi připadaly podivně těžké jako by to byla rtuť. Jako bych nebyl sám sebou, jen jakýmsi periferním vnímáním jsem ty kapky slyšel dopadat na její rameno a levé ňadro, ten zvuk nemohu k ničemu přirovnat. Slyšel jsem sám sebe, jak se snažím říci něco čemu jsem vůbec nerozuměl, hrdlo jsem měl úplně sevřené. Dlaně v Jejích vlasech, hladil jsem Jí všude kam jsem dosáhl a Ona mé něžnosti opětovala. Doteky Jejích prstů, dlaní a paží mne pomalu zklidňovaly. Šeptala něco hezkého, co si již nedokážu vybavit, Její tvář byla prostoupena naprosto zřetelným dojetím a účastí a v jednu chvíli se ty krásné oči třpytivě zaleskly. Políbila mne na tvář a nastavila rty tak, že jí jedna ze slz sklouzla do úst. Nemohu popsat, jak mi bylo. Sevření, kterým jsem byl zcela ovládnut, sláblo a namísto něho se mi celým vědomím rozléval intenzivní pocit jakési hluboké vnitřní očisty, katarze a úlevy. Na pravé tváři jsem cítil Její prsty a vtom mě z odeznívajícího citového zmatku doslova vytrhl ostrý, téměř až nepříjemný zvuk připomínající prudké cinknutí dvou křišťálových číší, puštěné naplno do monitorů ve zvukové režii, vhodněji to nelze vyjádřit. Škubl jsem sebou a stočil pohled dolů, odkud to přišlo. Neviděl jsem nic (alespoň jsem si to myslel), co by to křísnutí mohlo způsobit. O to víc jsem byl překvapen, když jsem zvedl vykulený zrak k Ní. Mírně se na mne usmívala a přiložila mi pravou ruku před oči. Na nehtu Jejího malíčku se pomalu rozlévala jedna z posledních slz... "Aaach...", vydechla zhluboka. "Martine, tebe to vzalo jak vichřice, ale prosím tě NESTYĎ SE ZA SVÝ CITY. To muselo nějak ven, musel bys bejt úplnej cynik bez srdce, kdyby ses tomu ubránil. A slzy odplavujou bolest, která jinak zůstává skrytá", promlouvala ke mě a konejšivě mne hladila. Obrovská tíha předchozího prožitku ze mne padala úžasně rychle. "Vždyť ty ani nevíš jak sem šťastná, že sem tady potkala někoho, kdo mě takhle spontánně přijal a nesnažil se utéct, to už tu taky bylo, nebo mě nezačal v souladu s nějakým světonázorem nazývat přeludem, lhářkou a dokonce ďáblem, to sem ti už říkala. Viděla sem v tobě tolik citu, až mě to málem sebralo taky a to se mi stalo jen jednou... Prostě mám obrovskou radost že v tobě skutečně je to, co sem si "přečetla" napoprvé". Po Jejích slovech se ve mě rozlila naprosto čistá, ničím nezkalená euforie z Její blízkosti, teď jsem pro změnu nemohl (ani nechtěl) potlačit úsměv a radost v očích. Něco se mi dralo na jazyk, ale... Zarazil jsem se. "Prosím Tě, je to trapný", měl jsem pocit, že se začnu nekontrolovaně smát, "ale jak Ti mám vlastně říkat? Vždyť..." "A jé, to zase máme problém", broukla uličnicky. "Podívej, moje skutečný jméno, a vlastně i TVOJE, KAŽDÁ duše má jméno od Boha, je v podstatě mantra, kterou nevyslovíš ani kdyby sis překroutil jazyk. Ale vy, myslím tím lidi, ste mi přece už jméno dali, a je opravdu krásný. No nedělej že si nevzpomínáš!", mrkla na mne se zářivým úsměvem. Teda já jsem kus... Že mě to... "...G A I A...?...", řekl jsem pomalu. "Vidíš, že mě znáš... Takže formality máme za sebou", vtipkovala naoko strojeně, "co takhle pusu na tykání?". Vůbec nečekala na nějakou reakci, objala mne a už jsem zase ztratil pojem o čemkoliv kromě těch sladkých rtů, které se bez jakýchkoliv zábran, vroucně a radostně přisály k mým. Zábrany jsem rázem ztratil i já. Vycházel jsem Jejímu polibku plně vstříc, jazyky se nám propletly, opojná chuť Jejích slin, ach Bože, kam až tohle...? Projel mnou záblesk silného sexuálního vzrušení s téměř okamžitou erekcí, tiskl jsem Jí k sobě a vášnivě hladil po celém těle. Teprve teď jsem hmatem plně vychutnával božskou hebkost Její kůže na zádech, pažích, Její pružné prsy a pevný zadeček. Něžně jsem Jí mnul bradavky, cítil jsem jak zvolna tuhnou. Pohled do očí - teď v nich kromě radosti a něhy byla i naprosto čitelná touha a vášeň, jakou znám z očí pozemských žen v podobných chvílích. Tohle všechno však bylo mnohem intenzivnější ve všech směrech. Ještě chvíli jsme se vzájemně ochutnávali, až její stisk paží zvolna zeslábl a zakrátko jsme se od sebe pomalu doslova "odlepili". Oba jsme byli pokryti kapičkami potu a na tu krásnou vůni, kterou Její tělo nyní vyzařovalo, opravdu nikdy nezapomenu. Hluboce, nahlas dýchala, oči pootevřené do drobných štěrbinek mezi víčky. Když je otevřela úplně, byly stále plné touhy, stejně jako celá její tvář. Pohledem krátce sjela dolů na můj ztopořený penis a usmála se. "Líbím se ti, co? To je dobře, vždyť ty jsi mě taky pěkně vzrušil. Víš, když na sebe vezmu vlastně jakýkoliv fyzický tělo, vjedou do mě vyloženě samičí instinkty se vším co k tomu patří a jako ženská to prožívám snad nejvíc." Pomalu se zklidňovala a i mne opouštěl první atak vášně. "Teď už ti můžu otevřeně říct, že je to hlavní důvod, proč jsem PRÁVĚ TEĎ PRÁVĚ TADY. Musím volně citovat jednoho moc fajn člověka, už je to pár let, co si ho Bůh vzal zpátky k sobě: "Všechno je Sex, nechápeš?" Vím, že tenhle citát máš takříkajíc za svý krédo, a ona je to hluboká pravda. Vždyť ty to přece víš sám, základní síla Vesmíru, polarita principů ŽENA/MUŽ, erotika jako vysoká forma péče o druhé a v podstatě nejvyšší rozkoš, jakou Bůh daroval všem bytostem obývajícím fyzická těla. Jenže já, když to na mě občas přijde, se nemůžu jen tak sebrat a zhmotnit se někde v reálu, to snad chápeš. Jediná kosmická dimenze, ve který můžu kontaktovat partnera ve fyzickým těle, je právě tahle a příležitostí k setkání je opravdu málo, je to souhra mnoha okolností. Sem moc šťastná, že tě tady alespoň na chvíli mám...". Nemohl jsem tomu uvěřit. "Gaio...", zašeptal jsem rozechvěle... "Takže ty si se přišla vlastně pomilovat... prožít něco, co ve "svým reálu" jako duchovní bytost nemůžeš, tak jako se lidi už tisíce let vydávají nejrůznějším způsobem na cestu SEM!". Usmála se a radostně odpověděla: "Přesně tak, jen s tím rozdílem, že pro mě tenhle "výlet" nepředstavuje absolutně žádný riziko, už sem ti naznačila, že je to pro mě jedna z přirozených forem existence". "Ale to je", soukal jsem ze sebe s obrovskou trémou, "Gaio, zlatíčko, tohle mi připadá jako fantasticky velká POCTA, kterou sem si ničím nezasloužil! Víš co to pro mě".. "Martine, ty moje kotě, jak bych to mohla nevědět?", hladila mi hřbet ruky, "Jaká škoda, že do mě nemůžeš "vidět" stejným pohledem jako já do tebe, pak by tě ta tréma a přehnanej, zdůrazňuju přehnanej respekt rychle přešly. Jak ti to mám jen říct?". Oběma dlaněmi mne něžně uchopila za hlavu a pokračovala naléhavějším a rozverným tónem: "Já ti ukážu "nezaslouženou poctu", to snad nemyslíš vážně? Jaký zásluhy bys asi měl mít?! Ať si lámu hlavu sebevíc", snažila se mimikou dát najevo úmornou duševní námahu, ale radostně jiskřící oči prozrazovaly opak, "žádná mě nenapadá. Chci tě, protože si právě takovej, jakej si a hotovo!". Pak řekla o mnoho něžněji: "Vidím, že je skutečně pravda, co sem v tobě zahlídla, ale nechtěla sem tomu skoro věřit. Tebe když ženská nesbalí kompletně sama, tak se stáhneš do ulity a necháš si všechno utéct jak vodu skrz prsty, aniž by ses napil. Velká škoda a NEJEN TVOJE, tím víc, že u tebe v tom hraje roli obrovská úcta k Ženě jako zosobnění Lásky, Citu, Dobra. V reálu to ale málokdo pozná, bohužel. Ne, prosím tě nestyď se za to, nikdo není dokonalej, já o těchhle souvislostech vím a tudíž mě to NEODRAZUJE, naopak. Cítím, jak moc si mě vážíš a prosím VĚŘ MI, stejně hluboce si vážím já tebe!...". Hlas se Jí lámal dojetím, které Jí vyzařovalo z tváře i pohledu. Objala mne a krátce políbila. Hladil jsem jí po krásné černé hřívě, přivinula se ke mne blíž a zašeptala: "Rozuměl jsi mi?". Na duši mi bylo doslova medově, její slova ve mě zanechala hlubokou stopu. "Miláčku, Gaio, Ty zlatá dušičko, ani nevíš".. přerušila mne. " V í m... Tohle nejde verbálně, netrap se tím, ale Martine,", následovalo několik něžných jmen, "CÍTÍM to... Nemusíš nic říkat, je to prostě krásný...". Dojatý výraz Její tváře se začal zvolna měnit v úsměv plný radosti a v očích Jí smyslně zajiskřilo. "Jestli mě chceš udělat šťastnější, tak odteďka ber jako úplnou samozřejmost, že se s tebou CHCI A BUDU milovat", zvonivě se rozesmála, "a když už to mám říct naplno, že sem tě, zkrátka a dobře, sbalila!", dodala krásně lascivně. "Tak co? Je mezi náma všechno jasný?" Bylo. V jediné vteřině jsem pocítil puknutí těch nesmyslných zábran a úzkostí, které mne dosud svazovaly. Ne že by mne ovládla okamžitá imperativní potřeba sexuálního splynutí s tou krásnou, božskou bytostí, ale beze zbytku jsem si uvědomoval nový rozměr naší vzájemné komunikace. Naplněn radostnou euforií, přímo jsem explodoval osvobozujícím smíchem. Gaia do mne musela "vidět" jako do žárovky, protože se ke mne ve stejném okamžiku s hlasitým vyprsknutím přidala a tak jsme oba doslova řvali smíchem a váleli se po zemi jeden přes druhého. Oh my God, tohle tak někdo vidět a znát všechny souvislosti... Bylo v tom něco skutečně katarzivního, tentokrát v opačné rovině než předtím, kdy mne Její přítomnost pohnula k očistnému pláči. Přitom emoce byla stejně silná a pozitivní, teď se však ventilovala opačným způsobem... Extáze smíchu nás pomalu opouštěla, i když přestat nebylo snadné. Kdykoliv jsme totiž oba jakž takž zmlkli, vždy střídavě jeden či druhý začal znovu a tak to šlo několikrát po sobě. Po několika minutách (značně relativního času) jsem už měl dojem, že s mou bránicí není něco v pořádku. Konečně jsme se synchronně uklidnili a zůstali ležet v objetí na chladné zemi. "Gaio... To zas..byla smršť, Bože můj, co ty... se mnou provádíš, a to se známe ani ne hodinu", oddechoval jsem přerývaně. "A nebylo to... úžasný?... Martine, teď sem se...naprosto spontánně "svezla" s tebou! U tebe to bylo totální odblokování všech stupidních a zhoubných tabu a zábran, který ste si VY, LIDI, NE BŮH ani kdokoliv jinej, JENOM VY, na sebe vymysleli. Ty je sice v žádným aspektu neuznáváš, což je správný, ale měl si je přece jenom zakódovaný někde hluboko, kam nemůžeš vidět... A já sem si alespoň příjemně "provětrala duši"", usmála se Gaia a jemně mi položila dlaň na břicho pod žebra. "Bolí?", zeptala se starostlivě. "Tys to poznala, viď? Jen trochu, neboj, to hned přejde", odpověděl jsem a zůstal viset očima na Jejích půvabných ňadrech a ramenou. Příjemné vzrušení se znovu začalo hlásit. Gaia to okamžitě postřehla, přivinula se ke mne a pravila: "Martine, já už taky nemyslím na nic jinýho, ale vydrž chvilku... Podívej se kolem". Uvědomil jsem si, že od Jejího příchodu jsem se na krajinu, ve které jsem se ocitl, vlastně ani nepodíval, neboť Gaia a všechny předchozí zážitky s Ní mne zcela pohltily. Teď jsem se tedy začal důkladně rozhlížet. Slunce nebylo vůbec vidět, jakoby už bylo pozdě k večeru. Byli jsme na jakési travnaté rovině, přecházející v jednom směru do mírných kopců, ve druhém končící v nedohlednu. Obloha byla potažena souvislou tmavě šedou vrstvou připomínající oblaka, ale jen připomínající, bylo to prostě jiné. Celý ten kraj působil ne přímo skličujícím dojmem, spíše bych řekl, že neutrálně. Kromě trávy a sem tam nějakého křoví žádné rostliny, les, nic. Hodně daleko v mlze jakoby se zaleskla řeka. "Země věčného stínu", řekla Gaia. "VĚČNÉHO??", zůstal jsem jako opařený. "Ano, Martine, věčného. Takhle je tady stále. Sme v úplně jiným časoprostoru. Hodně daleko za támhle tou řekou je Země věčného slunce. A naopak, pár set kilometrů od těch kopců začíná věčná tma. Tahle planeta je součást sluneční soustavy úplně jinýho druhu než znáš a platí tu jiná mechanika nebeských těles". Nemít průpravu z předchozích cirka dvou hodin mého vnitřního času, asi bych z toho lehnul. "Kde to jsme?!", vykoktal jsem. "Jméno ti stejně nic neřekne a to hlavní už víš". Gaia se mi dívala do očí, asi v nich vyčetla určitý zmatek a některé myšlenkové procesy a nutno říci že správně, protože ihned povzbudivě dodala: "Martine, ničeho se neboj, šťastný návrat zaručen. Máš teď zkrátka dvojí tělo, uvolněním jistý mentální energie hned "po vyplutí" sis ho vytvořil z všudypřítomných elementárních částic podle určitýho, jak bys řekl ty, "ROM-BIOSu", kterej máš v duši pro tuhle inkarnaci vloženej. Tvoje tělo tam v tom pelíšku v /?L/ je teď ve stavu "vegetable", všechny funkce O.K., ale komunikovat skoro nemůže, duši máš teď tady. Musím říct, že tohle není zrovna obvyklej průběh cesty, obzvlášť napoprvé. Doufám, že kamarádi, kteří jsou tam s tebou, o týhle zvláštnosti něco vědí a nezpanikaří". Snažil jsem se brát celou věc jako fakt a s určitým nadhledem. Prosil jsem Boha, aby mi dal sílu pochopit a zvládnout tuto situaci a po chvíli jsem zcela jasně vnímal, že modlitba nezůstala bez odezvy. Úzkost a závrať z nekonečných vzdáleností a superfyzikálních bariér, dělících mne od rodné planety a všeho co znám, mizela a "systém" se zvolna stabilizoval. Dokonce jsem pocítil dotek něčeho, co mohu nazvat jako odhalení mysteria a touhu po poznávání dalších - bylo to velice silné. Z celého srdce jsem Bohu děkoval a Gaia to zřejmě vnímala též, protože mě políbila do vlasů a pomalu, vážně řekla: "Udělal jsi přesně, co jsi měl...". Pousmála se: "Když ty už seš takový povedený kvítko, mocí mermo se musíš dostat všemu až k jádru a to bejvá někdy pěkná síla, která tě bez láskyplný pomoci Toho, kdo nás všechny stvořil", řekla procítěně a vděčně, "může i zničit. Ale to je právě jedna z věcí, který na tobě obdivuju. Ostatně nebejt jí, tak bys tu teď se mnou nebyl. Je pravda, že sem ti tohle nemusela vůbec říkat, mohli sme si tu rovnou užívat jeden druhýho. Vrátil by ses s hlubokým zážitkem, ale bez Poznání. To sem ti nemohla udělat, do smrti bych si to vyčítala...". Byl jsem Jí neskonale vděčný, že mi řekla celou pravdu. "Gaio, Ty jsi poklad... Co Ti mám na to říct, vždyť.." Vtom jakoby do mne udeřil blesk. "DO SMRTI ??!", téměř jsem vykřikl. Ten zmatek v hlavě nemohu popsat, i když odpověď které se mi dostalo byla vlastně logická a mohlo mne to napadnout. Gaia na mne teskně hleděla. "Ano, Martine, do smrti... Je pravda, že toho mám ještě moc a moc před sebou, ale Země, se kterou jsem bytostně spojená, to krásný místo v Kosmu, se kterým a pro který jsem byla stvořená, který miluju a snažím se o něj pečovat, je přece jenom nebeský těleso jako každý jiný. Sám víš, jak vlastně v jednom kuse zanikají celý galaxie a rodí se nový, tak co je v tom nádherným chaosu jedna planeta... Až Země zanikne, odejdu, jako odcházejí lidé. Víš přece že duše nezaniká, je nesmrtelná. Stejně jako vy se na čas vrátím odkud jsem přišla, k Bohu, jehož součástí jsme všichni... Martine, B Ů H, nejvyšší bytost, má sám v sobě tolik dimenzí a sfér... Přitom je všude a ve všem. Nesnaž se ho nějak vizualizovat nebo jinak představit, to zkrátka nejde, ani já to nedokážu. Tohle nejvyšší mysterium každá duše pozná, teprve když jím právě prochází. Někdo má třeba vzpomínku na setkání s Bohem jako láskyplnou bytostí plnou nepopsatelně krásnýho světla. Ano, to sou skutečný zážitky, ale je to jen jedna z Božích tváří, řekla bych takovej první kontakt. Jedno ale vím naprosto jistě a můžeš to klidně brát jako skálopevnej axiom. Od chvíle, kdy se k Němu vrátíme, až k okamžiku další reinkarnace jsme obklopeni JEHO hlubokou a nezměrnou LÁSKOU, tak intenzivní a nezištnou, že se nedá popsat a vlastně ani představit. Všechna bolest, kterou jsme kdy prožili, mizí a je zapomenutá - to vidím jako hlavní důvod, proč si z minulých životů normálně nepamatujeme nic nebo jen drobný střípky. Takže jedna z "lidských" definic, a sice "BŮH JE LÁSKA", se asi nejvíc blíží pravdě". Chvíli jsme mlčky seděli, oba s přivřenýma očima. Hlavou mi táhl proud myšlenek rozvádějících Její předchozí slova. Gaia víceméně potvrdila můj názor na základní otázky existence, který se vyvíjel jak přibývaly roky a informace. "TOHLE CO SE DĚJE TEĎ UŽ SE NIKDY NESTANE...", zněl mi hlavou fragment Nohavicovy písně "Sudvěj", "VTEŘINA ZA VTEŘINOU UKRAJUJÍ MŮJ PECEN CHLEBA", sloky byly poněkud přeházené. "To je hezký", ozvala se Gaia. "Stáhla sem si tu písničku celou, ty máš fakt paměť...Víš, jediný, co mě na tom bolí, je, že budu MUSET prožít všechno co bude předcházet a pak i samotnej konec, chápeš, nechci na to teď myslet", řekla ztěžka a oči Jí zvlhly slzami. Bylo mi Jí tak líto, snažil jsem se Jí utišit bolest pomalým něžným hlazením a několika citoslovci, znějícími přímo z duše. Přišlo mi, že TEĎ jako bych viděl já do Ní a Její další slova mne v tom utvrdila: "Všechno, co mám tak bytostně ráda, všechna příroda do poslední drobnosti, celý lidstvo se vším HEZKÝM, co kdy vytvořilo a ještě vytvoří, i když právě VY ste na mě někdy pěkně zlí, aniž si to uvědomujete!", dodala vyčítavě. "Jako když máma vidí umírat vlastní dítě... S tím ale nic neudělám, to je MŮJ OSUD a nejde změnit, tak proč se tím trápit už teď". Cítil jsem, že s posledními slovy Její smutek zvolna opadává, ale moje účast s Ní trvala stále, až mi Gaia přejela bříšky prstů po čele a řekla: "Ale Martine, nelituj mě... Cítila jsem naplno, jak ses mě snažil utěšit a děkuju ti, vždyť se ti to povedlo víc než dobře, to myslím naprosto vážně". Do očí se jí vracel úsměv. "Víš, za jak nepředstavitelně dlouho tohle přijde? Kolik ještě zažiju radosti a štěstí? Tohle si zkus naplno uvědomit! Tak už si to přestaň brát... Vždyť TY zatím prožiješ ještě stovky životů, vesměs krásných dobrodružství jak na Zemi, tak na spoustě jiných světů a v jiných dimenzích, a POTOM vlastně taky, jako by se nic nestalo. A je víc než pravděpodobný, že až k tomu jednou přece jen dojde, setkáme se znovu právě T A M... Přímo uprostřed tý nejčistší Boží Lásky, v tý nejkrásnější formě Bytí. Vzpomeneme si na dnešní setkání a bude nám ještě tisíckrát krásnějc než teď". Její laskavá, moudrá slova mi odplavovala z duše svíravou tesknotu. Pohlédla ma mne s mírným úsměvem a v krásné hlubině očí jakoby se Jí třpytila otázka beze slov: Tak už dobrý? Přikývl jsem a zlehka se k Ní přivinul. "Myslíš že si to budeme ještě pamatovat?". "Já určitě", řekla Gaia sebejistě. "A ty? Martine, některý věci si pamatuješ TRVALE, ale vybavit si je jen tak nemůžeš, jako třeba minulý životy". Chvíli jakoby něco zvažovala... "A ještě je tady další možnost, jak si to pojistit. To ale nemůžu udělat sama o svý vůli, to musíš CHTÍT TY a souhlasit s tím, pak je všechno v pořádku, jinak bych si počínala doslova jako některá ze zlých sil". Nechápal jsem. "Gaio, Ty, taková veskrze krásná a hodná bytost a přirovnáváš se ke zlu, to snad není pravda! Co tím myslíš?". "To sou mi lichotky", pobrukovala Gaia a gestem ruky napodobovala mazání medu kolem úst. "No to je krása", lamentoval jsem naschvál přehnaně. "Já se Ti tu upřímně vyznávám a on je to med kolem...", nechal jsem větu nedokončenou. Přestala s posunky a rozesmála se: "Ach jo, ty moje zvíře, no kolem čeho?" "Pusinky!", odpověděl jsem vzdorovitě, ale nevydržel jsem to a vyprskl již chvíli potlačovaným smíchem. A pusinku jsem vzápětí dostal - na tvář. Po chvilce mazlení jsem se zeptal: "Tak pověz, ty moje dušičko zlaťounká, co to se mnou chceš provést tak příšernýho, že je k tomu zapotřebí předběžnej souhlas pacienta, podpis dvou zákonných zástupců a přítomnost statného ošetřovatele?". "Nedělej si..z toho..psinu...!", viditelně si protiřečila Gaia, neboť Její slova přetrhával smích. "Ne, vážně. JESTLI CHCEŠ, OZNAČÍM si tě. V duši máš několik oblastí, který nikdy nevyužiješ, v tom není problém. Problém je, že tohle se za normálních okolností prostě dělat NESMÍ, je to TVOJE duše a do těchhle "sektorů" by měl zapisovat jen Bůh. Síly zla si z toho samozřejmě houby dělají a naopak lidem přepisujou v duši všechno možný, je to jedna z příčin různých nemocí. Jako kdyby ses ty coby hacker procpal někam, kde nemáš co dělat a místo tichýho luxování informací bys tam úmyslně všechno přepsal a zničil". "Já? Takovou sviňárnu?!". "Právě že vím jak se ti tohle příčí, proto ten příměr. Doufám ale, že se nijak těžce neproviním, když ti někam, kam se ty nikdy nedostaneš - dokonce ani žádnej psychotronik to neobjeví, zapíšu něco krátkýho a něžnýho, podle čeho tě můžu kdykoliv nejen poznat, to vlastně ani není potřeba, tebe bych poznala vždycky, ale, a o to především de, i najít". "NAJÍT??". "Jo, najít! Vysvětlení týhle finty by trvalo pěkně dlouho, má to hodně souvislostí, nelam si s tím hlavu". Zarazila se. "No jó, to sem zas něco řekla! Kouká ti to z očí, nebyl by si celej, kdybys do věci aspoň zkraje nenahlídl, viď?", řekla utrápeně. "Tohle je vážně složitý. Tvoje vědomí, tak jak je uzpůsobený, neumí dokonce ani ve stavu, v kterým právě si, tyhle věci přijatelně vyhodnotit. Jak bych ti... No, hodně vzdáleně", přímo jsem cítil, s jakou námahou mi Gaia pečlivě prohledává slovní zásobu a imaginační schopnosti. Byl jsem jí hluboce vděčný za trpělivost, jakou se mnou má. "Je to něco jako, ale fakt hodně "jako", příkaz PATH, ale zapsanej někam úplně jinam než obvykle patří. Přesto za určitých okolností funguje. Když se na tuhle věcičku "zapnu", což není zrovna bez námahy, můžu zkusit jakoby scanovat tohle místo všem duším nejen v tomhle, i v jiných vesmírech, prakticky najednou a přesto postupně. Tohle NEJDE popsat, souvisí to s časovou dilatací. Pochopil si to trochu?". "Myslím že zčásti jo, si moc hodná..!". "Hodná...", vrkla Gaia roztomile. "Neměla bych od tebe pokoj, dokud bych se o tohle vysvětlení nějak nepokusila. Ještě řekni že to není pravda!", jemně mi píchla ukazováčkem do oblasti solárního plexu. Objal jsem Jí kolem šíje, začala mne laskat ve vlasech. "Takováhle všetečná palice, to se mi snad zdá. Tak co, budeme značkovat nebo ne?", pohladil mne Její krásný alt. "Budeme. Gaio, já to CHCI... To není destruktivní a snad přece ani "nelegální" zásah, když je to z LÁSKY..", další slova ve mne uvízla protože Její zářivý, rozněžnělý pohled se mi vpíjel tak hluboko do očí, že jsem nebyl schopen vnímat nic jiného než tu božskou krásu... Teprve po chvíli jsem pokračoval. "...a z mý strany dobrovolně, spíš přímo chtěně. Víš co to je za pocit, mít v sobě navěky kousek Tebe? Jen mi prosím Tě řekni, jak je možný, že tenhle kód nenajde sebenadanější psychotronik?". "Víš co by všechno musel prolézt, než by se tahle oblast odkryla? To bys mu pěkně zestárnul pod rukama! Nechci se vytahovat - to snad chápeš, ale ten hypotetickej psychotronik by byl, alespoň předpokládám, člověk! Prostě NEDOKÁŽE to co já. Ten "segment", kde ti na mě zůstane čitelná památka, je něco jako...", Gaia nyní jakoby cosi odněkud četla, "...nepoužito. Můžete se sem třeba podepsat. Nebo se vám tam může... co?!.. podepsat...virus!", rozesmála se při posledních slovech. "No to je povedený!", řekli jsme oba totéž téměř současně a řehtali se na celé kolo. Ta slova pocházela z českého AT-HELPu, který jsem kdysi odněkud vyfilcoval - z kapitoly "Struktura paměti CMOS". Nepochybně dlouho zasypanej fragment z mojí šišky, až teď jsem si na něj vzpomněl naplno. "Pojď sem, ty moje magický zlatíčko!". Nemohl jsem potlačit smích. "Ach Gaio, krásnější.. a užitečnější.. virus... než jsi Ty.. se mi určitě ještě nikam.. nepodepsal!". "A mě.. to.. je..úlet...!..Když si to.. představím", soukala ze sebe rozesmátá Gaia, "..přirovnávat k viru.. Počítačo..výmu...DOST, tak tohle.. tu ještě..opravdu nebylo!". Oči jí svítily jak cíněnky, chvíli trvalo než popadla dech. "Martine, já z tebe dostanu...", nedopověděla. "Já nevím co tohle je, ale nepamatuju, že bych se s někým TAM ODTUD, z reálu tvojí existence, koho sem kdy potkala, cítila tak fajn a odvázaně, a to sme si ještě skoro nic nezačali... Fakt novum!... Sem ráda, že seš tady.", z hlasu jí čišela radost a upřímnost. Cítil jsem obrovskou "radost z její radosti", musela to na mě vidět. "No tak pojď ke mě a ničeho se neboj, to neucítíš. Uvolni se, ještě, výborně! To je ono!". Gaia si mě jakoby aranžovala do poněkud neobvyklé pozice a zřejmě Jí neušlo, co se mi přitom vybavuje. "Jo takhle", pronesla protáhle s všeříkajícím úsměvem. "Já úplně přesně vidím, co se v tý rošťácký hlavince prohání, naprosto doslova, mě nic neuteče. Tak tobě se zdá, že bych tě mohla", Její hlas dostával krajně smyslný, dráždivý nádech, jednotlivá slova napjatě protahovala, "v týhle roztomilý poloze nádherně-ošukat-vsedě!". Úplně jsem ztuhl, to snad... Její rozverný smích mi doslova zaplnil mozek. "Trefila sem to přesně? No jak by ne! A nekoukej tak provinile, co to zase je..!? Já v tý tvý makovici vidím ještě mnohem pestřejší a ostřejší škálu výrazů, vždyť na tom není nic špatnýho, naopak mě to dost rajcuje, zvlášť když se ty slůvka postupně odvíjí, gradujou...". S chápavým a zároveň smyslným úsměvem mi pohlédla do očí. "Za to se přece nebudeš stydět! Martine, BUĎ KE MĚ TAKOVEJ, JAKEJ DOOPRAVDY SEŠ, bez sebemenšího náznaku nějaký strojenosti. Tím mi uděláš největší radost, když uvidím to samý vevnitř i venku! Zkrátka o tobě vím, že v reálu často spontánně používáš termíny přesně adekvátní k situacím, prožitkům a emocím, což sice okolí často nehodnotí zrovna pozitivně, ale JE TO TAK SPRÁVNĚ! Natolik tě už přece znám, že to můžu odpovědně tvrdit. A vůbec, podívej se na mě! Vzpomeň si, jakým výrazivem sem vyprovodila ten "uvítací výbor". Bylo to adekvátní? Nepochybně! Zkus to brát z tohohle aspektu". "Gaio......". Dlouho jsem nemohl najít slova. "Prosím Tě, existuje vůbec něco, co by se Ti na mě nelíbilo? Vždyť to není".. Chytila mne za nos, takže jsem nemohl dost dobře pokračovat, a netvářila se v tu chvíli dvakrát nadšeně. "Jo, existuje. Ty tvoje věčný pochybnosti, jestli to, cos právě udělal nebo řekl, bylo správný nebo ne a jak to zapůsobilo. Tyhle úvahy mají bejt, jednoduše řečeno, PŘED, a ne PO. Pak už nemají žádnej význam, tím spíš, že u tebe vlastně probíhají i PŘED, aniž by sis to uvědomil a většinou se intuitivně rozhoduješ správně. Ty tvý zbytečný analýzy ex post tě jenom svazujou v dalším jednání, co se týká krátkodobých časových horizontů, například při konverzaci. Občas pak způsobí skutečný faux pas, který by jinak nemuselo přijít!", udělovala mi Gaia vskutku obstojný pérunk. "Je samozřejmě pravda, že se "zpětně analyzovat" musíme, jinak bysme pořád opakovali stejný chyby a nemohli napravovat ty, ke kterým už došlo. Nesmí to ale způsobovat přímo absurdní kolize s něčím třeba ÚPLNĚ JINÝM, co následuje bezprostředně PO a o čem musíš rozhodnout HNED! To se pak naprosto zbytečně "kousneš" a hned je malér na světě! Bože..! Ona do mě vidí jak do křišťálový koule a tentokrát před ten křišťál nastavila dost nemilosrdný zrcadlo, který všechno odráželo zpátky bez nejmenších příkras. Bylo mi nepopsatelně trapně právě proto, že jsem tu pravdu začal vidět jakoby Jejíma očima. Zmatek a neklid rostl přímo exponenciálně. "...TA DRUHÁ BRÁNA JE KOUZELNÉ ZRCADLO! I HODNÍ LIDÉ NAJEDNOU VIDÍ ŽE JSOU KRUTÍ, STATEČNÍ OBJEVÍ, ŽE JSOU ZBABĚLÍ. KDYŽ SE MUSÍ PODÍVAT DO SEBE SAMÝCH, VĚTŠINA LIDÍ PŘED SEBOU S KŘIKEM UTEČE!", rozezněla se mi v mozku sekvence z filmu The Neverending Story. Scénárista musel zatraceně dobře vědět o čem píše, do posledního detailu!! Stále se to opakovalo, čím dál hlasitěji a s nepříjemným, neustále se násobícím dutým echem. To už jsem neviděl nic než bílou plochu, kterou jako bych měl nalepenou přímo na očích. Nakonec jsem slyšel sám sebe, jak Jí volám a prosím o pomoc. Gaio........!!! "Martine, no tak, uklidni se, prosím, už to bude dobrý, no tak, vzpamatuj se, už je to pryč..!". Třásl jsem se po celém těle. Bílé mléko před očima se rozplývalo. Cítil jsem, jak mi Gaia bere hlavu do dlaní a líbá mne na čelo. Mlha zmizela úplně a objevila se Její vyděšená tvář. Poprvé jsem v těch božských očích viděl strach. "Odpusť mi to, prosím. Já sem ti nechtěla ublížit, tentokrát sem se opravdu přepočítala. Vidíš, ani já nejsem vševědoucí". Její hlas byl teď doslova zlomený lítostí a protknutý snahou napravit co se stalo, přestože, o tom jsem nepochyboval ani na okamžik, to NEBYLA JEJÍ VINA. "Nandala sem ti to všechno najednou a úplně zapomněla, že to, co pro mě znamená v podstatě drobnost, může u tebe rozjet těžkou reakci. Pravda je už taková, působí individuálně". "Gaio... Lásko, vždyť Ty za to přece nemůžeš, Ty si mi jen nastavila zrcadlo a co v něm bylo, je moje chyba, ne Tvoje!", řekl jsem úpěnlivě. "Martine, není. Mohla sem na rozdíl od tebe tušit, že tohle je jedno z citlivých, bolavých míst. Dávala bych ti to "po kapkách" a všechno by bylo dobrý". "Ale vždyť už to dobrý je, Gaio, prosím, netrap se... Bolelo by mě to víc než Tebe, kdybych viděl, že si to ještě vyčítáš. Vždyť sem Tě k tomu vlastně dohnal, sám sem to chtěl slyšet!". Tvář Jí ožila šťastným úsměvem. "Martine, co ty si zač... Tebe prostě není možný nemít rád, já tě tu zbytečně, nepředloženě rozhodím a ty se mi budeš ještě omlouvat, ach jo! Seš na mě až moc hodnej...". "Na Tebe prostě není možný nebejt hodnej", parafrázoval jsem Její předchozí větu. Gaia se chytila za hlavu. "Bože můj!", uteklo Jí ze rtů... Smála se i plakala zároveň. Cítil jsem, že všechno zlé z nás dvou okamžitě spadlo. "Tak si zas pěkně sedni, jak si byl předtím", pronesla mazlivě. Stále jsem ještě ležel na zemi, doslova to se mnou praštilo naznak, což jsem si však vůbec nepamatoval. Uvolnil jsem se a zaujal předchozí polohu, vsedě, nohy rovně před sebe s rukama pevně opřenýma o zem za sebou. "Ještě trochu dozadu, tak, dobrý, ale snaž se na ty ruce přenést všechnu tíhu, hlava ti může klidně klesnout mezi ramena. Prostě se snaž uvolnit všechny svaly, který jen můžeš", instruovala mne Gaia a pomalu, s úchvatnou plavností pohybů se na mne vyhoupla. Uvelebila se mi obkročmo na stehnech, což mělo naprosto katastrofální následky. "Uvolnit?", ptal jsem se, "Všechno?!". "Ty jedno zvíře, snad si nemyslíš že já tenhle problém nemám?!". V další vteřině jsem na stehně pod Jejím hřejivým tělem pocítil povědomé, horké vlhko... "Gaio... To už nejde.." "Martine, však už nám brzo bude jak v ráji, ale NE TADY... Vím proč to říkám. Prosím, snaž se koncentrovat na něco co tě od mýho sex-appealu odláká, já to zkusím taky a dokončíme co sme začali. Už to tu bylo - nikdo nevíme co se může v další vteřině stát, takže TOHLE bych opravdu neodkládala". Za několik minut jsme byli oba klidnější a Gaia pokračovala: "Teď se prosím tě snaž nemyslet vůbec na nic. Vím že to není jednoduchý, ale aspoň to zkus". Sklonila se ke mne a pevně přitiskla své čelo k mému. "...žádná představa, žádný pocity, tomu se snaž přiblížit... Dívej se mi do očí, ale, no já vím že je to těžký ale teď v nich nic nehledej, úplně se zkus vypnout. Koukej se jakoby do dálky přímo na zorničky". Snažil jsem se Jí vyhovět a kupodivu se mi to na krátkou chvíli podařilo. "Hotovo!", řekla najednou radostně. No tohle... Byl jsem přesvědčen, že TO přece musím nějak pocítit, třeba jen jako zabrnění v hlavě, ale jak se ukázalo, nebyla to pravda. Gaia se ode mne pomalu oddálila a mrkla na mě: "Ani si o tom nevěděl, co? Musím tě pochválit, "vypnul" ses skoro do úplnýho klidu, nedal si mi moc práce". Usmál jsem se. "Tak co, hackerko jedna, IOResult OK?". "OK. Teď si tě už najdu, ať - budeš - kdekoliv...", řekla táhle a přivinula se ke mě. "Stejně, až přijde tvůj čas a znovu se setkáš s Bohem, On v tobě ty moje kočičí škrábance uvidí a já pak po setkání s Ním dostanu za uši". "Nedostaneš", šeptal jsem Jí mazlivě. "Já se přimluvím", vytahoval jsem se, "a jestě budu prosit, aby to ve mě navěky zůstalo, prostě žádnej "antivir" mi na to nesmí sáhnout. A vůbec, tohle sem přece chtěl já - říkalas, že pak je to v pořádku!". "No, řekněme skoro v pořádku. Fakt, pro tyhle věci existujou dost přísný pravidla. Umíš si představit ten BORDEL, kdyby tohle dělal každej na potkání?! Teda myslím tím každá bytost, která má tyhle schopnosti ve vínku? Bohatě stačí to množství destruktivních zásahů napáchaných zlem. Ještě tohohle trochu!". Oponoval jsem: "Tohle přece není destruktivní zásah". "Není, ale je trvalej, minimálně v horizontu jedný reinkarnace. Dokud si to po smrti sám nenecháš, jak si správně řekl, "odvirovat"". "Ani mě nenapadne!", naježil jsem se. "Je pravda, že tě k tomu nikdo nutit nebude, ale... Jak sem řekla, kdyby se "každej podepisoval do každýho", tak za prvé by hodně brzy nebylo KAM tyhle značky psát, protože ty "nepoužitý" místečka by byly brzo plný. A za druhý, pozor! Ze samotnýho "scanování", který sem ti v náznaku popsala, by se stala pěkná otročina... No jakoby sis v autoexecu, kdyby to bylo vůbec možný, označil třeba tisíc cest, to by byl chlívek, co?!". Představil jsem si ten chlívek v pastelových barvách a musel jsem Jí dát plně za pravdu. "Víš, tahle věcička byla stvořená k něčemu úplně jinýmu, naštěstí s určitou "rezervní kapacitou". Přímo vedle toho "nepoužitýho segmentu" sou takhle označený, v lidským slangu by se řeklo V.I.P, takže - to zní krásně", zasmála se, "V.I.S., duše s výjimečným nebo nebezpečným posláním. Ty sou sice zabezpečený ještě mnohem účinnějším způsobem o kterým NEBUDU mluvit, ale tohle je takovej majáček poslední záchrany. Dají se podle něj identifikovat a najít, i kdyby už nebyly vůbec schopný volat o pomoc...", smutně mi pohlédla do očí. "Martine, v Kosmu není jenom dobro...". Mlčky jsem přikývl. Ještě chvíli jsme "do sebe", každý po svém, hleděli a meditovali, proč tomu tak vlastně je. Vážná meditativní nálada nás záhy přešla, v Jejích šedomodrých tůních krásy jsem zahlédl smyslný záblesk. "Tak co, ty moje krásná V.I.S., co s náma bude teď?". Gaia sebou trhla. Tváří jí na kratičký okamžik přeběhl údiv a ihned ho vystřídal krajně pobavený výraz. Téměř káravě mne okřikla: "Já ti dám V.I.S., ty..no to je...". "..Logická úvaha!", doplnil jsem Jí se smíchem. "Kdybych do tebe neviděla jak do sklenice, tak si budu myslet, že ten svůj hacking provozuješ i tady a to na pěkně nebezpečný úrovni, přímo v záznamech duše!", dávala akcent na poslední slova a snažila se mě naprosto regulérně zlechtat, což se mi dvakrát nelíbilo. "Pomóc, néé!", povykoval jsem s hraným afektem, "Nelíbí!?" "ne,NÉ!" "OTROK?!" "JÓ!", vysmekl jsem se Jí a nabral kurs ke křoví. Měl jsem při běhu velmi zvláštní pocit jakési lehkosti, jako bych se jen odrážel špičkami nohou od země. Gaia se smíchem běžela za mnou. Zastavil jsem se a okouzleně pozoroval vlající havraní hřívu. Doběhla ke mne a pak mi to došlo. "Tak OTROK? Neříkej, že mám v tom svým serveru ke stažení i takovýhle kraviny! To snad není pravda!", lamentoval jsem. Vybavil jsem si transponovaný význam tohoto slova, vzniklý před několika lety v kontextu s některými otravnými pracovními povinnostmi. Později se tento výraz (a jeho odvozeniny) u mne stal téměř slangovým citoslovcem pro cokoliv jakkoliv nepříjemného, leč nevyhnutelného. "Martine, tam je ke stažení ÚPLNĚ VŠECHNO, už sem ti to říkala. Jen některý nedůležitý prkotiny jako třeba tahle se ukazujou víceméně náhodou, pokud po nich nejdu CÍLENĚ. Jó jó.", zavrněla furiantsky. "Vy všichni s těma vašima modemama, sítěma a "sociálním inženýrstvím", jak říkáte vyzvídání kódů, ste proti mě absolutní nuly", nutila se do vychloubačného tónu. Pak mne k sobě něžně přivinula. "No dobře, vystihl si to. Krásná V.I.S., ty máš nápady", šeptala medově. "Ještě tady v tom křoví zpychnu!", křikla sebeironizujícím hlasem, "No to by byla úroveň, Gaia ve Věčným stínu.. s nosem...nahoru...!", soukala ze sebe s tlumeným smíchem. "To by..bylo drbů, až se vrátíš!". Drbů? Zvážněl jsem. "Zlatíčko", vycítila můj obrat a tázavě se na mne dívala, "můžu o Tobě vůbec vyprávět, o všem, co tu vyvádíme a ještě budeme, TAM, v reálu na Zemi?". "Čekala sem, kdy se na to zeptáš. Martine, proč bys nemohl? Copak sem nějaký "státní tajemství" Vesmíru? Zná mě mnoho lidí, vždyť mi koneckonců dali i jméno", pravila s vděčností v hlase. "Lidé, kteří VĚDÍ, tvůj zážitek pochopí a na těch ostatních plus jejich názorech ti může záležet asi jako na loňským sněhu. A vůbec, já si tě taky "nenechám pro sebe". Copak sem v celým Kosmu sama? K podobným "drbům", jak si to nazval, mám s bytostma jako sem já příležitostí víc než dost. A protože někdo jako ty", škrábala mne něžně na zádech, "se hned tak nevidí, můžeš si bejt jistej", hrozila s úsměvem, "že to rozmáznu úplně všude, což se naprosto nedá přirovnat ani k situaci, kdybys touhle ulítlou love-story ucpal, nějakou nemožnou fintou, všechny - servery - Internetu!". Bylo na Ní vidět, že Jí tento bizarní nápad značně pobavil a zjevně se snaží představit si ten zmatek. Napadla mne další otázka. Tahle nehostinná krajina mi totiž byla jakoby povědomá, ale vůbec ne z nějakého zážitku. Teprve před chvílí, kdy Gaia znovu vyslovila ten název, mi začalo cosi docházet. "Gaio, ty jediný sluníčko v týhle pustině", drbal jsem jí v rozcuchané hřívě, "žije tady vůbec něco nebo NĚKDO??". "Že tě tohle... Budeš se divit, ale žijí zde, dá se říct, lidé, i když jich je ve srovnání se Zemí moc málo. Jsou vám dokonce trochu podobní, až na odlišnou pigmentaci... Inteligentní, ale zkrátka jiní, nemají v sobě tolik radosti. To už je karmická záležitost, kam se kdo narodí. Žijí dost roztroušeně jak tady ve stínu, tak na území Slunce. Proč se ptáš? Čekáš snad, že tu někoho potkáme? To je skoro vyloučený". Už jsem věděl, která bije. Trochu jsem Gaiu poškádlil: "Copak to ve mě není vidět? On má ten Tvůj ZYXEL ELITE taky někdy zašuměnou linku!", smál jsem se. "Provokatére! Já tě do toho křoví asi hodím...", snažila se o naštvaný tón, ale nevydržel Jí déle než tři slova, než přešel do Jejího přirozeného, hladivého sametu. "Taky se snad můžu nechat trochu překvapit, nechci úplně všechno vědět vteřinu předtím, než to z tebe vypadne", vinula se po mě. "Tak - o - co - tady - de?", ptala se zvědavě. "Někdy koncem minulýho století, a pozor - je to kupodivu dost slušně zdokumentovaný, žádná snůška drbů, se ve Španělsku v nějaký vesnici zničeho nic objevily dvě děti se ZELENOU kůží, který mluvily naprosto neznámým jazykem. Přesný údaje Ti z hlavy neřeknu, musel bych mít sebou ten svůj "samorostlej domácí pořádek", tam bych"... Čekal jsem až Gaia zmírní svůj tlumený chichot, jehož příčinu jsem moc dobře chápal. Zkoušel jsem si představit, co asi teď vidí. Nepochybně si do svých krásných studánek promítla z mých AVI-files virtuální realitu neskutečného bordelu plného knížek, téměř homogenní směsi různých "okrajových", "kontrakulturních" a odborných časopisů, konstrukčních katalogů, videokazet, volně sypaných disket, psacích potřeb a rozlézajících se stohů papíru se vším možným: ručně čmárané algoritmy, výtisky zdrojových textů, schémat a plošných spojů, xerokopie nejrůznějších separátů. Sem tam popelník, hrníček na kafe či nějaká nealko-láhev, nářadí a měřící přístroje. To vše úhledně prokládané různě propojenými komponenty PC, HI-FI soupravy a radiokomunikačních zařízení vesměs vlastní konstrukce. V koutě pak video permanentně bez krytu, starší TV a hromada jediných relativně "uklizených", lépe řečeno odklizených věcí - CD, audiokazet a LP-vinylů, neboť je lze snadno rozšlápnout a to by v některých případech byla nenahraditelná škoda. Jako přímo organické propojení tohoto "informačního pole" s okolním cyberspace z něho v jednom místě odkudsi vyčníval přívod telefonní linky, ve druhém koaxiální kabely vedoucí skrz okenní rám k anténám pro různá pásma na střeše a na půdě. Čekal jsem trpělivě, leč marně. Její smích ještě zesílil a přecházel skoro v pláč. "Samorostlej.. POŘÁDEK!! Bože..vševědoucí..! V TOM se dá..někdy..něco najít..??!...To je názorná..ukázka...platnosti teorie.. chaosu..", stěží popadala dech", "jako prazákladu.. uspořádání Vesmíru!!!". Pak už Jí nic nezastavilo, silná exploze smíchu Jí přímo zlomila v pase a začala se přenášet i na mne. Už už jsem měl pocit že oba dopadneme jako před hodinou, když se začala zvolna uklidňovat. "Tak moment, to je TVŮRČÍ BORDEL a"... že jsem radši nedržel hubu, pomyslel jsem si pragmaticky. Recidiva záchvatu smíchu Jí opět přivedla do předklonu. Chtěl jsem Jí to trochu ulehčit, v zájmu čehož jsem se vší silou vůle snažil přesunout do nějakého skrytějšího adresáře vizi novinového výstřižku z druhé strany dveří, nesoucího půlpalcový titulek "NEVYUŽITÝ ZDROJ HUMUSU". Sílící amok smíchu však naznačoval, že tato snaha je spíše kontraproduktivní. "Tohle.. uložit a nastavuju.. atribut "pouze pro čtení"!.. To je unikát!.. Kolik to má.. geologických vrstev?". "Asi tak tři, ale možná bude něco ještě dole v magmatu - pod kobercem...", rezignovaně jsem "obětoval" další minutu. Pak už opravdu nemohla. "Martine", kňučela Gaia, "teď bolí pod žebrama mě, jaůů!". "Pojď sem, natáhni se na záda, já Ti to pohladím, nechci aby Tě něco bolelo", jemně jsem Jí tiskl hebké bříško pod žebry. "Si hodnej, už je to lepší. Máš v rukách cit, víš jak se dotknout", chválila mne. Bylo mi nádherně. Gaia prudce dýchala a ptala se: "Jak se v tom dá vůbec něco najít? To přece musíš memorovat každej z těch tisíců prvků, co se tam.. vrství!". "Ne, hvězdičko, už se nesměj, to stačilo", přesvědčoval jsem Jí, i když jsem měl dost práce sám se sebou. "To je prostě tvůrčí bordel", vysvětloval jsem obětavě, "já mám fakt přehled o každý drobnosti, i když někdy třeba pár minut trvá, než jí najdu. Pořádek je pro blbce, mě to takhle vyhovuje. Ten bordel je obrovský kvantum informací koncentrovaných na malý ploše - je ale pravda, že ho musím každou chvíli zoufale bránit proti vnějším vlivům!". "Tak tomu bezvýhradně věřím". "Víš ale, co je to za "F.A.T. DAMAGE", když tam někdo uklidí, respektive se o to pokusí, protože tam uklidit NEJDE?! To pak některý věci hledám třeba tejden! A to vůbec nemluvím o faktu, že čas promarněnej úklidem nebo v horším případě likvidací jeho následků se dá využít stokrát přínosnějším nebo příjemnějším způsobem!". Vyslechl jsem jakousi samomluvnou, smíchem přerušovanou litanii ve třetí osobě na téma že z těch šaškáren asi nevyrostu, dokud Bůh nezruší existenci všeho hmotného i duchovního. K tomu však nikdy nedojde - z čehož vyplývá, že jsem naprosto beznadějný případ. "No tak už pokračuj, kde sme přestali". "Hm, úplně sem ztratil nit...", snažil jsem se vybavit si co nejpřesněji informace o jednom z "obtížně vyvratitelných", správněji řečeno dobře zdokumentovaných případů kontaktu s čímsi, co vůbec nezapadá do "jediného správného" schématu pozemské i kosmické reality. "Jo, už vím! Takže: Byl to kluk a holčička, nedalo se s nima vůbec komunikovat a odmítaly všechnu potravu kromě luštěnin nebo něčeho takovýho, fakt přesně nevím. Chlapeček za pár dnů umřel, ale ta holčička přežila a zelená pigmentace jí začala pomalu mizet. Dokonce se naučila trochu španělsky a pak teprve přišel ten pravej šok: začala vyprávět, že jí a toho kluka sebrala vichřice nebo tak podobně a ocitli se úplně někde jinde. S naprostým klidem tvrdila, že tam, odkud pochází, se nestřídá den a noc. Na jednom břehu nějaký řeky že je pořád soumrak, na druhým břehu den a ona že žila v tom soumraku. Byl z toho takovej menší poprask, dostalo se to až do Barcelony a vzniklo několik vesměs praštěných hypotéz - nakonec je docela vážně pokládali za Marťany, uvědom si kdy se to stalo... Vím že to vypadá ulítle, ale sou to zdokumentovaný fakta a nic s tím nenaděláme. Ona v tý vesnici žila ještě asi pět let, pak umřela. A teď si sečti 1+1, není to TADY nějak podezřele podobný?". Gaia na mne hleděla s neobvykle vážným výrazem a bylo vidět, že usilovně přemýšlí. "Martine, kdes tohle vyluxoval?", ptala se ztemnělým hlasem, ze kterého mi nepatrně naskočila husí kůže. Ne ze strachu, ale z pocitu čehosi tajemného, o čem nic nevím. Docházelo mi, že tady asi končí sranda, ale nevěděl jsem proč. "Vyluxoval? To není žádnej filcunk, to je z jedný víceméně faktografický publikace, "Bergier - Mimozemšťané v dějinách". O tomhle pánovi se podle mě vůbec nedá říct, že by měl zapotřebí kazit si renomé konfabulacema a slepováním neověřených drbů. Šel sem po tom trochu dál, ale narazil sem jen na pár cizojazyčných pramenů - za prvé nedostupných, za druhý mi jazyky, kromě nejnutnější ang, odjakživa dou jak psovi pastva. Nemělo smysl s tím ztrácet čas. Je to nejmíň čtyři roky zpátky, takže teď už ani nemám note co a kde vůbec hledat". Měl jsem dojem, že Jí tato odpověď spíše klade další otázky. "To naprosto nevadí, já mám dost jiných možností jak to ověřit. Martine, to je vážnější věc než si myslíš a sem ráda, že ses o tom zmínil. Je skoro stoprocentně pravděpodobný, že ty děti byly právě odsud...". Gaia se zarazila. "Tohle ani nemůže bejt náhoda, no jen si to sumarizuj. Ty se na cestě dostaneš NÁHODOU PRÁVĚ SEM, pravděpodobnost astronomicky malá, a NÁHODOU právě se mnou, pravděpodobnost nepatrná, blbneme tu jako cvoci", usmála se, "pravděpodobnost velká", doplnil jsem, "to sem si mohla myslet, pravděpodobnost sto procent, ne, vážně. Dál: a ty se mi NÁHODOU, pravděpodobnost malá, zmíníš o nepravostech, který se tu kdysi staly, jak se to zatím jeví, o kterých sis před lety NÁHODOU přečetl, u tebe pravděpodobnost střední... Martine, NÁHODA v podstatě NEEXISTUJE, i když to zní šíleně. Sám to teď vidíš, všechno je V ČASE! Zacyklovaný tak, že je všechno kdykoliv dostupný a zároveň schovaný - princip kauzality je jen stéblo, kterýho se lidi chytají aby totálně nezmagořili. Ani tu pusu neotvírej, do toho přesně nevidím ani já..." Meditacemi nad tímto tématem jsem už strávil dost času v reálu a nepřipadalo mi, že zrovna teď objevím Ameriku... "O jaký nepravosti se jedná? Jak se vůbec ty děti dostaly BEZ NÁVRATU na Zemi? Vždyť je to hrozný, když si představím, že třeba já bych měl najednou ZŮSTAT TADY..!". Z té představy se mi udělalo značně úzko, i když jsem věděl že to v podstatě nehrozí. Gaia se na mne zadívala. "O Filadelfským experimentu asi něco víš, viď". Krve by se ve mě nedořezal. "Bože... Gaio vždyť to bylo ve čtyřicátým třetím nebo tak".. "Ne, já to dávám jako přirovnání, I KDYŽ, pozor! Jeho následky sahaly až dvě stě let DOZADU a svým způsobem i do budoucnosti, UŽ SME ZASE U TOHO...! To fakt nemá smysl, Martine, NEPŘEDSTAVÍŠ si to...", odmlčela se. "V tomhle případě šlo naštěstí o drobnou lokální oscilaci s přirozeným útlumem...". Považoval jsem za naprosto jasné, že tohle nikdy nikdo ÚPLNĚ neodtajní a SKUTEČNÝ cíl toho podivného experimentu, provedeného během války americkým námořnictvem ve spolupráci s doslova kdovíkým, zůstane navěky zasypán pod nánosem účelových maskovacích mystifikací vypuštěných mnohem později do médií a v plesnivějících papírech těch nejhlubších sejfů, kam se žádný modem nedopíská. Doslova jsem hltal Její slova, pronášená teskným, vážným hlasem. "Blbli tam jak malý děti, s těma prostředkama... Jako by chtěli táhnout naloženej vlak ruční drezínou a to s takovým nadšením, až se jim s tou "drezínou" povedlo přejet pár lidí, vykolejit a povalit přitom plot. To jen pro ilustraci následků ve srovnání se skutečnou katastrofou tohohle typu, ke který MÁLEM!.. Díky Bohu... došlo před půl tisíciletím. Tehdy to byla obrovská nezodpovědnost jedný z civilizací, se kterou sou vlastně problémy dodneška. Snad jen skutečně s Boží pomocí se to povedlo na poslední chvíli stopnout, ale část těch věcí už byla aktivovaná". "O co vlastně šlo?". "O Filadelfii v celokosmickým a multidimenzionálním měřítku, Martine. Někomu se holt Boží cesty mezi dimenzema nezdály dost dobrý. Komu není shůry dáno...". Smutně se ušklíbla. Srovnal jsem si v hlavě pár věcí a z představy následků této zrůdnosti se mi udělalo doslova zle. "Martine, rozjet se to naplno, kdoví, kde bysme teď byli..." Určitou představu jsem měl. "Gaio, to snad... Vždyť v KONTINUU jako takovým je tak jemňounký předivo všeho možnýho a důležitýho, nejen ty v podstatě nekonečně tenký cestičky, o který šlo. Nevím jestli se nepletu, ale co takhle tachyonový linky duší, pole globálního vědomí a já NEVÍM kolik tisíc dalších věcí, pro který je rychlost světla bodem klidu..! A zničeho nic jako kdyby někoho napadlo SKRZ-TOHLE-VŠECHNO-RAZIT-TUNEL!!! JAK SI TO VŮBEC PŘEDSTAVOVALI?!! To se mi zdá na celý věci vyloženě děsivý. De facto si přímo pod sebou podřezávali větev. PŘECE NEMOHLI VŮBEC DOUFAT, ŽE JIM TOHLE PROJDE!!!", téměř jsem zařval. Naprosto jsem si to nedokázal vysvětlit. "Máš fakt zajímavý imaginační procesy a dost přesný informace. Kam na to chodíš?", odpověděla Gaia otázkou. "Kdo hledá, najde. Informací je všude spousta. Prostě se jen tak snažím třídit zrno od plev, i když mám někdy dojem, že neumím přesně rozlišit co je co". "Ale umíš, vždyť to v tobě vidím... Názory na tyhle věci se u lidí vyvíjejí postupně a s námahou, ne každej k tomu má dost vůle. Hodně lidí buď převezme nějakej předžvejkanej instant prolezlej spoustou falzifikátů, nebo si radši nemyslí vůbec nic... To tvý nekonečný čenichání a skládání týhle mozaiky je jedna z věcí, kterých si na tobě děsně vážím", hladila mne očima. Z Jejích slov mi bylo krásně, měl jsem však pocit že mne až příliš přechvaluje... "Tady se někdo před chvílí bál eventuálního zpychnutí ve křoví. Co mám teď říkat já?", pravil jsem bázlivě. "Mám k tomu stokrát větší predispozici a tisíckrát menší nárok než Ty!". Bezmocně se držela za hlavu. "Nárok na zpychnutí, to je teda termín..! Ty potenciální nafoukanče, neumím si představit situaci, ve který by tě tyhle koniny úplně přešly!". "A to já zase umím!". "Že mě to nenapadlo! Tobě nestačilo, jak si mi namohl bránici svým "domácím informačním polem?"", snažila se při reminiscenci té vize ovládat chvění v koutcích rtů. "Samorostlým domácím pořádkem", snaživě jsem korigoval chybný název. "DOST!", vyprskla přes dlaň přitisknutou na ústech. "Nevyužitý zdroj humusu... Mysterium Stvoření Duše je, co se týká formování oblasti myšlenkových procesů, OPRAVDU NEROZLUŠTITELNÁ ZÁLEŽITOST, o tom se tady cítím bejt v jednom - kuse - přesvědčovaná!!", rezignovala Gaia na další hledání odpovědi, jak něco takového jako já může být vůbec dílem Božím. Něžně mne k sobě přitáhla a vzala mi hlavu do dlaní. Přes duši se mi přelévala vlna sladkého balzámu, natáhl jsem ruce nahoru a snažil se Její laskání poslepu opětovat, protože jsem skrz příjemně šimrající vodopád Jejích vlasů téměř nic neviděl. "Martine, až tady se mnou nebudeš, ukoušu se nudou...", povzdechla mi tiše do ucha. "Ale zpátky k tématu", řekla vážným hlasem. "Samozřejmě doufali že jim to projde, v rozsahu svýho omezenýho chápání. Těla těchhle bytostí nemají žádnej emocionální energetickej obal". Začínalo mi být, ve spojení s předchozím, docela jasné o koho jde a že to s onou "podřezávanou větví" platilo sice pro celé Universum, ale pro ně skoro vůbec. Konsekvence těchto faktů jsem si, ani nevím jak, velmi rázně vypudil z mysli, jinak bych snad okamžitě zešílel. "Řídí se jenom chladným rozumem absolutně bez špetky citu, to si my dva těžko představíme. Tak nějak v tichosti připravili dost komplexní systém něčeho jako umělých, to je směšnej název... teleportů", pohrdlivě jsem se zašklebil nad tímto výrazem jako z pokleslé sci-fi, "kterej jim měl nahradit PRO NĚ obtížně dostupný přirozený cesty, kterých je jinak všude dost". "Jak to, že si toho nikdo nevšiml hned zpočátku?". "Martine, už to tady bylo, v Kosmu není jenom dobro! Udělali doslova všechno co se dalo, aby ty přípravy dobře zamaskovali. Dost jim v tom pomohlo, v podstatě nevědomky, několik skoro primitivních civilizací, který se nechaly oblbnout jejich technologií, lhaním a vlastně si naivně myslely, že pomáhají budovat kdovíjak prospěšnou věc". Vzpomněl jsem si na dokumenty o setkání těchto "výkvětů" s představiteli americké administrativy na základně Holloman v šedesátých letech a bylo mi, tak nějak těžko definovatelně, stydno. Gaia tuto mojí vnitřní vizi s naprostou samozřejmostí komentovala: "Jo, takhle nějak to bylo! Rozdíl je v tom, že od nich chtěli v podstatě kulový ve srovnání s touhle monstrozitou. Takže co nejstručnějc: celý se to provalilo až při prvních testech jednotlivých uzlů systému, to už nemohlo uniknout pozornosti. Okamžitý, pro ně fatální ultimatum je sice přinutilo to zastavit, ale přesný plány týhle "kosmický kanalizace" z nich nikdo nikdy nevydoloval. Ty jednotlivý svinstva doteďka porůznu existujou. Spoustu se jich povedlo najít a zlikvidovat, ale některý, i když nahozený jakoby na "selftest", ne. Už celý staletí způsobujou občas události, který se nachlup přesně shodujou s tím, cos mi vyprávěl. Dost se jich odehrálo i na Zemi". O tom jsem něco věděl, ale toto vysvětlení by mne ve snu nenapadlo. Nemít informace o zcela odlišné a značně pravděpodobné verzi, považoval bych za jeden z plodů tohoto "daru techniky" i události v Bermudském trojúhelníku. Optal jsem se: "Takže těch několik lidí, co se občas doslova rozplynuli do vzduchu na ulici před spoustou svědků..?!". "Přesně tak... Martine, je to hrozně smutný... ale NIKDO nemůže zjistit kde sou a jestli to vůbec přežili, to by se muselo jednat o, ještě sme si tu z toho utahovali...", odmlčela se, " ten náš termín, V.I.Souls, který by se buď ozvaly nebo by šly najít. To se ale nikdy nestalo. Jen výjimečně se na některý z planet obývaných vysoce vyspělou civilizací objevila bytost odjinud - s obdobným biologickým založením, takže tam mohla přežít. To bylo velký štěstí, protože nebyl problém zjistit odkud je a zajistit jí návrat, případně, podle okolností, jí to šetrně vymazat z paměti. Navíc to představovalo cennou informaci o možný poloze některýho z neobjevených uzlů týhle hnusárny, vždycky se ho pak povedlo najít a zničit. A to samý můžu tvrdit i teď! O "samovolným" transferu odsud na Zemi nebo opačně, jestli teda k němu skutečně došlo a to se musí zjistit, je tu přece jen pár nejasností, zatím nebyla žádná zmínka a mohlo by to znamenat další leklou rybu v síti!". Byl jsem z toho nezřízeně namíchnutý a zároveň rozesmutnělý nad osudem těch nešťastných lidí i dalších bytostí, které se staly obětmi cizí nebetyčné pitomosti. "Gaio... Tohle je fakt vrchol! Já si radši ani nepředstavuju to příšerný zoufalství těch, kterým se to stalo a skončili někde- doslova- v prdeli!... To bych jim skutečně z celýho srdce přál, aby je to umělý, po takový době už nepřesně fungující svinstvo vyplivlo do volnýho prostoru. Během zlomku vteřiny by to měli za sebou a vrátili by se k Bohu, zapomenout na tuhle v podstatě vraždu... Jestli šlo právě o tohle, tak ta chudinka ve Španělsku měla dost štěstí v neštěstí. Mohla skončit mnohem hůř. Přišla sice o všechny blízký, který tady měla, ale Země je přes všechny výhrady krásný místo k životu. Čas tyhle věci vyléčí, aspoň si to myslím a u dětí to platí dvojnásob, takže ona mohla bejt těch pár let na Zemi relativně šťastná". "Kéž bys měl pravdu... Martine, tohle je V TOBĚ vážně hezký. Přeješ všem a všemu kolem štěstí, nebo aspoň co nejmenší trápení", mazlila se se mnou a hladila mne po tváři. "Jak bych byla ráda, kdyby ti život oplácel stejným způsobem...". "Už se stalo", políbil jsem Jí na tvář a rychle pouštěl z hlavy pocity plynoucí z předchozího rozhovoru. Vyznával jsem se Jí, jak mi slova přišla na jazyk, ani jsem se nesnažil nijak modulovat hlas. "Gaio... Vždyť já se tu s Tebou cítím tak neskutečně šťastně, přece to ve mě musíš vidět, je mi u Tebe jako někde na sluníčku, který hřeje přímo DOVNITŘ, prohřívá mi to duši jako třeba diatermie prohřívá tělo... Copak jenom tohle setkání není obrovská odměna?", slyšel jsem sám sebe, jak Jí to říkám něžně, procítěně a přitom bez špetky nějaké strojenosti. "Tohle si řekl tak krásně... Já ale cítím TOTÉŽ, snaž si to představit. Je mi nádherně... Víš, já sem to předtím myslela trochu jinak, mě šlo o tvý štěstí na Zemi, v reálu...". "Seš tak hodná... Ale tohle my dva tady nevyřešíme". Doslova na mne visela dojatým pohledem, jako by chtěla něco říct. Sám nevím proč, ale nedal jsem Jí čas. Místo toho jsem Jí s úsměvem objal a něžně zašeptal: "Ty moje hřejivý sluníčko, já fakt vůbec nechápu, za co mě Bůh mohl takhle odměnit, vždyť Tvoje přízeň je pro mě učiněnej zázrak, je to tak hojivý a povznášející... Vždyť Ty si se do mě úplně "zachytila drápkem" a já se do Tebe ZAMILOVAL na první pohled!". Něžně jsem Jí laskal a bylo mi zkrátka nepopsatelně. "Martine, vždyť já do tebe TAKY... Přece to musíš cítit. Tohle je fakt unikátní. Zatím SKORO KAŽDEJ, koho mi osud přivál, BUĎ nedokázal odhodit ten přehnanej respekt, kterej si cítil zpočátku, což, musím říct, je napřed příjemný, ale za chvíli se to změní v pěknou otravu, ANEBO mě takřka okamžitě potom, co se dověděl proč ho kontaktuju, zatáhl na nejbližší měkký podloží - což sice bylo krásný, ale trochu prázdný. Až na výjimky nic mezi tím. A ty...? To se prostě nedá...", odmlčela se a pomalu, něžně pokračovala: "V tobě se nádherně mísí spousta věcí, je toho tolik najednou a to mi připadá úžasný." Hlas Jí trochu zjihl. "Pořád z tebe vyzařuje, i když si to řekl jen párkrát, úplně zbožný přání, aby mi zkrátka bylo hezky. Neříkej nic, já to vidím "zvenku i zevnitř". "Na sebe" si vzpomeneš taky, to jo. Ale já CÍTÍM TVOJÍ MOTIVACI u podvědomých spontánních rozhodnutí, víš co myslím. To je dneska hrozně vzácný, jo, Martine, čím dál vzácnější, a to je moc špatný, vždyť to víš. O to větší radost mi děláš. Jak by ne, když před pomalu každým tvým dotekem, pohledem, pohlazením mi projde vědomím nějakej signál ve smyslu "já chci, aby Jí bylo krásně", ani nevíš jak silně to dáváš najevo. Vždyť to je pro mě jako nějakej zázračnej balzám...!". Oči se nám znovu setkaly a najednou jakobych pocítil, jak mi oplácí stejnou mincí: "Já chci, aby ti bylo krásně...!", ale vůbec to nebyla slova, byl to pocit. Projelo mi to z mozku přímo do srdce a po páteři, jakoby přes všechny čakry, do celého těla. "...GAIO...! Aaach, to bylo krásný.. To snad není ani.. Existuje vůbec nějaká hodnější a láskyplnější bytost, než Bůh a Ty? Snad ani nemůže!..". "Ty moje roztomilý stvoření, o tomhle ti nic neřeknu, to musí posuzovat jiní, ne já... Aspoň si sám cítil, jak na mě působíš, "předvedla" sem ti to jen malinko zesíleně, abys měl představu. Už mi to věříš?". "Bez nejmenší pochybnosti a je mi z toho krásně. Ale vždyť já Ti tohle nedělám VĚDOMĚ!". "To je zkrátka v tobě, je to dar. Máš pozitivní vibrace, podvědomý vlohy orientovaný k Dobru. Ber to jak to je. Už sme zas nějaký zvědaví, koukám!". "Na většinu lidí ale takhle vůbec nepůsobím, to vím stoprocentně!". "To je pravda, vibrace nestačí, důležitý je SOUZNĚNÍ. Prostě tak nějak rezonujeme a je to moc krásný. Na jiný bytosti to naopak může působit až negativně, přestože nejsou vůbec zlý, jak se tobě často zdá. Jen sou naladěný "trochu na bok přenosový charakteristiky", řekla sem to správně?". "Á, download, filcunk! Naprosto správně!". "Víš, právě u lidí je v tomhle velikej zmatek, ale můžete si za něj víceméně sami... Frekvence, nebo spíš pásma pozitivních a negativních vibrací už nejsou jednotný, každej je má odladěný trochu jinam, někdy se i částečně překrývají. Je to víc záležitost energetických obalů těla než duše jako takový, ale na pitvání týhle věci opravdu nemáme dost času!". "Překrývají..! Takže třeba záliba v bolesti, S/M, a tak...?". "Ne. V tomhle nemáš pravdu, tyhle věci pramení odjinud ale to je teď irelevantní. Tohle přímo je další krásná věc - to tvý strkání nosu kam se jen.. ale fuj, co to říkám!", usmála se, ""skládání mozaiky Poznání" - skoro s nikým sem se nedostala k tématům, který sme tu nakousli. A za další - ", řekla pomalu vláčně a mazlivě, "Martine, z tebe tak nádherně čiší taková přirozená samčí animálnost, ale nijak násilně, je to čistý, radostný a nesobecký. To do tebe pomalu ani nemusím "vidět", abych poznala že se při všem ostatním nemůžeš dočkat, až to "měkký podloží"", usmála se, "dojde svýho práva. Vždyť to tak přece má bejt! VÍM, že ti nejde jen o sebe, už sme zas u toho, ale snad ještě víc o mě. A to je přece krásný, ne? Stejně jako ten fakt, že si tu ze mě různě utahuješ, jako by sme se znali tisíc let a přitom je z pomalu každýho slova cítit, jak moc si mě vážíš, zkrátka ohromná úcta, ale bez zbytečných zábran. Ani si to neuvědomuješ". Tvář se jí radostně rozzářila. "Já tě za to občas naoko "sjedu", ale vidím přitom, že víš jak to myslím, že reaguju ve stejný rovině. TAKHLE sem si neprovětrala duši ještě fakt s nikým, to už si slyšel a vůbec to není fráze. Martine, smích, spontánní a nespoutanej smích, i když je indukovanej třeba úplnou maličkostí, je mocná léčivá síla. Neumíš si představit, jak je to pro mě cenný, kolik elánu a pozitivní energie vůbec mi tím dáváš. TEĎ si před ten svůj křišťál nastav zrcadlo mýho pohledu, z opačnýho úhlu než předtím. No jen to zkus..!". To jsem sice nedokázal, ale Její upřímné vyznání mne hladilo a hřálo tak krásně, že jsem Jí naprosto spontánně, bez přemýšlení o čemkoliv, objal a líbal kam se dalo. Zahrnul jsem Jí celou škálou drobných něžností, které mi ihned opětovala. Cítil jsem přímo "mazlení duší", umocňované téměř fyzicky vnímanou jistotou, že Ona TEĎ cítí totéž a že Jí je krásně, ten pocit je nepopsatelný. Přímo jsme rezonovali jakýmsi tónem Citu a Lásky. Skončili jsme propleteni v pevném objetí a obou se nás zmocňovala silná touha. "Ty moje hezoučký zvíře, teď už je na to měkký podloží nejvyšší čas!", vzdychla Gaia. "Opravdu nejvyšší, ale kde tady nějaký je?". "TADY není...". Nechápal jsem. "Martine, s tebou by byla škoda to tak nějak promarnit TADY". Vůbec jsem tomu nerozuměl, jediné co ze mne vypadlo byl naivní dotaz: "..a kam teda chceš.."..přerušila mne s jiskřivým úsměvem ve tváři a měl jsem pocit, jakoby mi nenápadně "filcovala" v podvědomí. "No schválně, co je podle tebe lepší, když si to transponujeme třeba do městských podmínek: milovat se někde v průjezdu, kolem svinčík, popelnice a tak vůbec", (nemohl jsem se při Jejím sugestivním líčení atributů urbanismu udržet a tiše jsem se rozesmál), "nebo v měkkým voňavým pelíšku v podkroví, s výhledem skrz střešní okno přímo na noční oblohu?" Začínalo mi svítat. "Aha, rozumím Ti, ale jak se do toho podkroví s voňavým pelíškem dostaneme?". Mrkla na mě. "Když se trochu soustředíš, budeme tam za pár minut. Sám bys to nedokázal, ale... Copak nechápeš? Koukám, že se ti krev z mozku přelila trochu jinam!", zasmála se zvonivě. "A kam jinam by se měla přelít, když Tě mám kolem sebe takhle krásně ovinutou? To by se mnou nebylo něco O.K., nebo bych to nebyl já!". Stále jsme byli propleteni do jednoho klubíčka všemi končetinami. Gaia se začala pomalu vyprošťovat z mého objetí. Chvíli jsme se protahovali, až vstala a řekla: "Tak pojď, je čas. Pamatuješ, jak ses lehce rozběhl sem k tomuhle křoví? Drž se mě za ruku, ZAVŘI OČI a až ti řeknu, rozběhni se zároveň se mnou. Neboj, povedu tě, nemůže se ti nic stát, když se mě nepustíš a hlavně - NEOTVÍREJ OČI!! Nech se prostě vést". Měl jsem dost nahnáno. "Se zavřenýma očima? Vždyť se přerazím! To prostě nej".. "Všechno de! Jen když trochu chceš... Vždyť to nic není", uklidňovala mě, "copak si myslíš, že bych tě táhla na další cestu, kdyby tě to nějak ohrožovalo? Dělej co ti řeknu a projdeš tím, ani nebudeš vědět jak...". Na klidu mi to dvakrát nepřidalo a navíc jsem byl zvědavý, jak se vůbec do koridoru, jakým už jsem sice prošel, ale to byl jeho počátek viditelný, dostanu zároveň s Ní... Muselo to na mě být vidět. "No čeho se bojíš, prostě se jen tak rozběhneme jakoby bez cíle. Já se "zapnu" na hledání určitý nitky odsuď a až jí najdu, dýl než pár minut to nepotrvá, protáhnu tě s sebou... Martine, nekoukej na mě jako bych tě házela do vody, aby ses naučil plavat! Tak to není!", rozněžněle pokračovala: "..vždyť tě budu držet jako nejcennější drahokam, kterej nesmím ztratit...". Objala mne a dlouze jsme se políbili. Můj strach z možného nebezpečí byl ten tam, zbyla pouze otázka: "Zlatíčko, proč musím mít zavřený oči?", "Protože se nesmíš ničím rozptylovat, musíš se soustředit JEN na ten odlehčenej běh. Přitom ti tak nějak "povedu vědomí", jako když sem ti škrábala do duše ty ASCII-srdíčka se svým jménem. Ještě jedna věc. Až ucítíš, že ti chci pustit ruku, NEDRŽ SE JAKO KLÍŠTĚ a hned mě pusť! To už budeme na druhý straně a jak vypadá "přistání" už sis zkusil tady. Kdyby ses nepustil, mohli bysme si oba pěkně namlátit". Bylo mi vše jasné. "To se vracíme na Zemi?". "Kdo je zvědavej... Martine, na Zemi sou sice moc krásný místa, ale celkově STE TO TAM PĚKNĚ ZŘÍDILI, na hodně dlouho dopředu A NAVÍC JE VÁS MOC! Prakticky neexistuje místečko, kde by bylo naprosto zaručený, že na nás nikdo nenarazí. Víš co by to bylo za šok nejen pro nás? V tomhle stavu vědomí, MY OBA.. Umíš si to představit? To prostě nejde. Přesunem se někam, kde je moc krásně a žije tam jedna z civilizací, která se na rozdíl od lidstva chová rozumně. Je jich zhruba tolik, kolik lidí BY MĚLO správně žít na Zemi. Tam, kam nás "nasměruju", je větší pravděpodobnost pádu komety než setkání s kýmkoliv... A abys byl ještě klidnější, je to "o něco blíž" k Zemi, v našem čase a prostoru. Tady sme NĚKDE ÚPLNĚ JINDE, to už ode mě víš. V noci by odtamtud bylo vidět naše Slunce jako hvězdička, já se ale budu snažit dostat tam, kde bude právě den, je tam fakt na co koukat". "A taky na KOHO", doplnil jsem Jí s úsměvem a pohladil po tváři. "To seš celej ty", rozesmála se Gaia. "Ale máš pravdu, ono je na koho", zadívala se na mě. "Zpychnu ve křoví!", tlumil jsem smích do dlaně. "Už v něm nejsme, ty...", hledala nějaký výraz, ale pak mi oplatila pohlazení a pomalu, významně pronesla: "Ne, fakt, při světle to bude mnohem hezčí..! Tak už pojď". Rozlehlá rovina se před námi rozprostírala do nedohledna. Gaia mne uchopila za pravou ruku a mírně stiskla. "Tak se tu ještě naposled rozhlídni, zavři oči, drž se mě a běž zároveň se mnou. Když ucítíš že někam uhybám, uhni taky! Nepouštěj se mě, dokud tě nepustím sama a hlavně - NEOTVÍREJ OČI! Mohla bych tě "ztratit z linky" a to by bylo špatný!". Stiskl jsem víčka k sobě, možná trochu křečovitě, a Její dlaň také. Pomalu jsme vyběhli přímo za nosem a ten pocit lehkosti byl opět zde. Špičkami nohou jsem se odrážel od travnatého terénu. Gaia stále zrychlovala a chvíli mne trochu táhla, než jsem se Jí vyrovnal. Uslyšel jsem svist větru kolem uší a pocit běhu jakoby se změnil v jakýsi divný let, jen s nepatrnými doteky špiček nohou. Rychlost jsem vůbec nedokázal odhadnout a oči jsem držel vší silou zavřené. Přes pravou ruku jakoby mi občas projelo lehké zamrazení. Že by..? V tom jsem cítil, jak mne Gaia táhne prudce doprava, jen tak tak že jsem se Jí udržel, na poslední chvíli jsem se silně odrazil levou nohou a CVAK!!!! V tom kratičkém okamžiku jsem prostě NEBYL, pocit neexistence těla i smyslů jako předtím cestou sem, jediné co existovalo byla v té chvíli i přes zavřené oči, které jsem však necítil, jen jsem věděl že je mám, vize nepatrného zrníčka světla s ohromnou intenzitou kdesi nekonečně daleko. Jestli to celé ve skutečnosti trvalo mikrosekundu nebo třeba půl minuty, opravdu NEVÍM, jakoby zkrátka přestal existovat a plynout i ČAS. Než jsem si vlastně stačil jakž takž uvědomit co se stalo, semlelo se všechno najednou: skrz oční víčka mi pronikalo světlo, cítil jsem, jak se Gaia snaží pustit mé ruky (to už jsem jí zase měl), něco mi přímo do svalů vyslalo signál PUSŤ SE!! a okamžitě nato ŽUCH!, téměř horizontálně do něčeho měkkého. Ani nevím jak, stočil jsem se do klubíčka a kupodivu jsem se nijak bolestivě nevyválel, jen jsem ležel křečovitě schoulený a první signály smyslů a vědomí mi nějak napovídaly, že to měkké a teplé, do čeho jsem se zabořil, je s největší pravděpodobností písek či něco podobného. "Tak už ty kukadla otevři, transfer neměl chybu!", uslyšel jsem Její rozesmátý hlas. Teprve teď jsem se z té smršti vnitřně vzpamatoval. Pomalu jsem od sebe odlepil oční víčka a... TO SNAD NENÍ...! Přímo přede mnou se spojoval horizont mořské hladiny s modrou, téměř bezmračnou oblohou. Zároveň bylo poněkud nalevo (z mé perspektivy vlastně dole, stále jsem ležel stočený na boku) vidět vysoké štíty hor, byl to jakýsi záliv. Mezi nimi a donekonečna se táhnoucí písečnou pláží, na které jsme "přistáli" se rýsovala svěží zeleň nejrůznější vegetace, nejspíš prales. Všechno bylo zalité jasným sluncem a působilo tak nádherným dojmem, že to ve srovnání s místem, na kterém jsme byli vlastně před okamžikem, byl doslova pozitivní šok s velkým Š, následkem kterého jsem se nemohl ani pohnout. Teprve po několika vteřinách jsem se posadil a rozhlédl. Dojem nevýslovné krásy ještě zesílil, uvědomil jsem si, že slyším šum příboje omývajícího pláž kousek pod námi a zhluboka jsem dýchal křišťálově čistý vzduch. Gaia mne chvíli nechala vytřeštěně zírat na všechno kolem, celou tu dobu mne pozorovala. Stále jsem nebyl schopen slova. Pak si ke mne přisedla a s jiskřícíma očima se zeptala: "Tak co, líbí? Není to krása?". "G a i o... To je nádhera.. Je to možný? Vždyť tady je to jako v ráji! Já se pořád nemůžu..".. "Martine, to není JAKO, jen se podívej, všechno v dokonalý rovnováze, přirozený a krásný... Doslova "podkroví and pelíšek kontra svinčík and popelnice!"", smála se rozjařeně. "Tak co, udělala sem dobře, když sem tě sem zatáhla?". Prudce jsem jí objal a dlouze políbil. Přitom jsem si všiml, že má své krásné vlasy plné písku ještě od "přistání". Zvolna jsem tedy ukončil vzájemné ochutnávání a začal jsem opatrně, s něžnou péčí čistit Její černou hřívu. Gaia spokojeně vrněla, evidentně se Jí toto počínání zamlouvalo. "Martine, díky, tam dozadu bych si nedosáhla a když, tak by to pěkně tahalo. Tys mě nezatahal ani jednou". "Vždyť taky dávám pozor, přece Tě nebudu trápit", šeptal jsem Jí a rozhrnoval jsem tu voňavou, černě třpytivou záplavu. Byl to opravdu krásný zážitek, probírat se v té nádheře tak dlouho a spojovat příjemné s užitečným. Po chvíli se k miliardám svých blízkých dole pod námi vrátilo poslední zrníčko. Opět jsem se rozhlédl kolem. "Oceán Poznání", ukázala Gaia na mořskou hladinu. "Tak mu tady říkají". "To je krásný jméno... A tenhle záliv", pohledem jsem ukázal na horské štíty nalevo, "se jmenuje jak?". Gaia se rozesmála. "Záliv? Spíš taková menší zátoka... TOHLE JE OSTROV! Nijak velkej a úplně opuštěnej. Pro nás přímo ideální místo, sme tady jenom my dva..!". "Ty moje sluníčko, tohle si vymyslela naprosto dokonale. Nic lepšího pro naše záměry...", zlehka jsem Jí pohladil ňadra, "si nedokážu představit". Zajiskřila na mne očima. "Na ty "záměry" brzy dojde. Teď se schováme do stínu, pěkně to tady praží". Byla to pravda, skoro jsem měl obavy z úpalu. Vstali jsme z plážového písku a znovu jsem cítil tu zvláštní lehkost jako před "transferem", i když méně výrazně a bylo to vlastně docela příjemné. "Jo, Martine, nediv se, je to tady trochu menší než Země", vysvětlovala Gaia, aniž bych se ptal. Že mne to nenapadlo... tu lehkost jsem přičítal jiným vlivům. "Gaio, o kolik asi? Já to nějak nemůžu odhadnout". "Přibližně o čtvrtinu, gé něco kolem sedmi. Zajímavej pocit, ne? A v jistých souvislostech", dodala pomalu a dráždivě, "velmi-užitečnej...!". "To je pravda, opačně by to bylo horší", smáli jsme se oba té představě. Při představě těch "souvislostí" mne však zarazila jedna myšlenka, zeptal jsem se "bez obalu": "Ty moje samičko hezounká, až mi to přijde, můžu se do Tebe vystříkat?". Okamžik na mě hleděla jako na exemplář nevědomosti a pak se zasmála, jako bych řekl nějaký vtip. "Nemůžeš - musíš! Martine,", pokračovala něžněji, "ty moje zvířátko, copak ti tohle není jasný? Vždyť já přece nejsem k fyzický reprodukci vůbec stvořená. Uvědom si, že moje "domovská" dimenze a smysl mojí existence je ÚPLNĚ JINDE. Tady a v tomhle těle sem doslova jenom na krátkým výletě, už o tom byla řeč. Stejně jako sis ty vytvořil tohle tělo jenom na chvíli podle mentální předlohy svojí fyzický DNA... To je úžasná a pro tebe skoro nepředstavitelná záležitost... Já mám v duši k dispozici tyhle "ROM-BIOSy", jak sme to už jednou nazvali, od všech pozemských tvorů, ale VŠECHNY s určitým omezením který znemožňuje reprodukci. Například teď mám v sobě všechno jako pozemská žena, jen vajíčka neobsahujou nic jinýho než tkáňovej mok. Chromozomy veškerý žádný. Rozumíš mi? Ať se zhmotním jako cokoliv, pohlaví mám určený k prožívání a poskytování Sexu, kterej nejenže potřebuje k životu KAŽDÁ bytost ve fyzickým těle, ale je to i jedna ze základních sil Vesmíru!", vysvětlovala mi Gaia s nadšením v hlase i očích. Vzala mne za ruku. "Takže teď si najdeme nějaký to "měkký podloží", když už sme ten roztomilej název zavedli, a nějakou vodu. Tady se naštěstí dá pít všechna sladká voda úplně bez rizika. Navíc to přímo tady už znám, takže ani jedno, ani druhý nebudeme hledat dlouho". Vedla mne mezi ostrůvky nejrůznější vegetace, která se kupodivu nijak zvlášť nelišila od různých pozemských rostlin, do zvolna houstnoucího lesního porostu. Stromy trochu připomínaly borovice a vzduch byl prosycen příjemnou vůní. Přesto mne zneklidnila jistá představa... "Gaio, vždyť tady už pomalu začíná džungle... Není místní fauna tak trochu nebezpečná?". "Martine, už si to slyšel víckrát. Když si se mnou, NESTANE SE TI NIC, ať se tu objeví cokoliv. Navíc tady zkraje můžeme potkat akorát pár drobných zvířat, který před náma nejspíš utečou. Ničeho se neboj...". Jako potvrzení Jejích slov se z vysoké trávy, kterou jsme procházeli, vykulil šedivý medvídek podobný koale a vyplašeně zmizel v nejbližším houští. "Škoda, tohle vypadalo příjemně, nestačil sem si ho ani prohlídnout". "No prosím, a před chvíli ses bál. Tady nic nebezpečnýho není", přesvědčovala mne Gaia znovu, "to bysme museli hodně daleko a i tam by mi stačilo se trochu soustředit. Víš jak to myslím, ne? Já se můžu dostat do mozku nejenom tobě, ty jedno exotický stvoření!", rozesmála se. To už jsme byli značně hluboko v lese, poskytujícím chladivý, příjemný stín. Odněkud jsem zaslechl bublání vody, ten zvuk ve mne probudil intenzivní pocit žízně. Došli jsme k malému potůčku, vinoucímu se mezi stromy. "Konečně", řekla Gaia, nabrala vodu do dlaní a zhluboka se napila. Okamžitě jsem udělal totéž. Chladná, křišťálově čistá voda mne osvěžila přímo zázračně. K tomu přispělo i několik hrstí vody, kterými mne Gaia se smíchem pokropila, bylo to velmi příjemné. Ihned jsem Jí to začal oplácet se zaujetím hodným lepších věcí, jen jsem se snažil Jí co nejméně zmáčet vlasy. "Nádhera!", volala rozesmátá Gaia. "Osvěžení i hygiena v jednom...". Začali jsme spontánně omývat jeden druhého po celém těle a předchozí laškování se rychle měnilo v oboustranné silné vzrušení, intenzivnější než kdykoliv předtím. Nemohl jsem se těch doteků nabažit. Vlastně poprvé jsem se cíleně dotkl Jejího hebkého pohlaví pod černým kožíškem. Když se naše pohledy setkaly, z Její tváře a očí sálala touha jako nikdy předtím. "Tak pojď, já už se nemůžu dočkat...", vedla mne Gaia o kousek dál, kde les přecházel v jakousi louku, do nízké husté trávy. Byl jsem vydrážděn na nejvyšší míru a celým tělem mi probíhalo svíravé chvění. Lehli jsme si do měkkého travnatého koberce, propletli se v dychtivém objetí a dlouhém vášnivém polibku. Cítil jsem, jak si navzájem předáváme neverbální, ale zoufale prudké vlny sžíravého sexuálního hladu s jedinou zprávou: "JÁ TĚ CHCI!!!!"....... ...Ne, na tohle opravdu neexistuje (ani existovat nemůže) žádný "moudrý" návod. Zkrátka jsem se snažil jednat úplně stejně jako v podobných situacích v reálu, tedy čistě intuitivně, jen podle několika málo "pevných bodů" k zachycení... ...Na prvním místě je Žena... pak dlouho nic... pak opět Žena... pak hodně dlouho nic... pak jsem na řadě já. To mi připadá nejpřirozenější, jak fyziologicky, tak citově. Když Ona dá najevo jakékoliv sexuální přání, má ho mít okamžitě splněné, byť by se jednalo o sebevětší úlet - protože do jeho pravého PŮVODU a VÝZNAMU PRO NÍ v té chvíli skutečně nemůžu vidět. Žádné zábrany nemají v sexu místo, co je pro Ní příjemné a mě to vyloženě fyzicky neublíží, to je správné a žádoucí. Pro mě to bude krásný tak jako tak, pro Ní je tohle mnohem obtížnější... ..., proběhlo mi ve zkrácené podobě hlavou těch několik obecných axiomů fyzické Lásky, viděných z mého pohledu. Pak jsme se od sebe odlepili a Gaia si lehla naznak, nastavujíc všechny své intimní půvaby mému vášnivému laskání. Přes své dychtivé rozdráždění jsem nyní sledoval jediný cíl - poskytnout Jí co největší slast. Mé ruce a ústa nevynechaly na Jejím dokonalém, krásně vyzrálém těle jediné místečko. Bříšky prstů jsem Jí jemně přejížděl po pažích a oblých bocích, kde jsem tušil citlivé zóny a Její sladké vzdechy mi byly krásnou odpovědí. Chvíli jsem se věnoval Jejím prsům ztuhlým rozkoší, přitom jsem střídavě bral Její bradavky do úst, jemně jsem je sál, dráždil jazykem a špičkami zubů. Gaia mne k sobě tiskla, přerývaně dýchala a vydávala zvuky plné vášně. Přesunul jsem se k Jejímu bříšku a bokům, rozkoš těch hebkých doteků mi projížděla z dlaní celým tělem. Když jsem se přesunul níž, pokrčila Gaia nohy v kolenou a mírně na mne vyšpulila nepopsatelně dráždivý zadeček, abych Jí mohl oblažovat nejen tam, ale i na krásných, plných stehnech a lýtkách. Ten pohled mne přiváděl k vytržení, sexuální pocit smíšený s nádherným estetickým prožitkem mne úplně ovládl. Snažil jsem se Jí laskat a dráždit co nejvíc těch krásných míst zároveň. Byl jsem přitom bez sebe radostí, když jsem viděl že Gaia už přestává ovládat své tělo a celá se vlní v návalech rozkoše. Zaplavil jsem jí různými něžnostmi a vášnivými stisky až ke konečkům prstů u nohou, které jsem postupně, jeden po druhém líbal a bral do úst. Přitom jsem Jí hnětl a dráždil všude, kam jsem dosáhl. Bože, ať si tahle skvělá samička užije co nejvíc, probleskovalo mi hlavou. Pomalu jsem Jí přejížděl rukou nahoru po stehně, až jsem se zastavil u houštinky Jejího ochlupení a překulil jsem se tak, abych měl tvář přímo tam. Silná vůně milostné šťávy mi zatemňovala mozek a jakoby se mi přelévala přímo do penisu, ztvrdlého na kámen a bažícího po ukojení. Prsty jsem jemně rozhrnul vlhký kožíšek a očima jsem chvíli doslova hltal pohled na Její vydrážděné, krví nalité lůno, naběhlé stydké pysky a nepřehlédnutelně zvětšený klitoris. Gaia široce rozevřela stehna, ucítil jsem Její ruce na hlavě a pak mne ke svému pohlaví silně přitiskla. Jazykem a prsty pravé ruky jsem Jí začal dráždit poštěváček a okraje stydkých pysků, zároveň jsem levou rukou tiskl a hladil všechna citlivá místa, na která jsem dosáhl. Hlasitě zasténala a chvěla se blahem. Snažil jsem se mít jazyk a ruce doslova všude, kde Jí to mohlo být příjemné. Soustředil jsem se na Její obšťastňování tak silně, až mé vzrušení mírně ustoupilo, ale jen na chvíli. Mezi Jejími vášnivými steny jsem zaslechl: "Martine.. Ty moje zlato... Ahh!.. děláš mi to tak krásně.. to je jak.. nejsladší sen... Prosím tě, otoč se ke mě.. já si chci.. s tebou taky.. pohrát...". Ihned jsem Jí vyhověl a přesunul se tak, abych mohl pokračoval v laskání Jejího klína a přitom Jí umožnil, oč mne žádala. Natáhla ke mne ruce, pocítil jsem slastný dotek a stisk Jejích prstů kolem mého penisu, který okamžitě znovu ztvrdl jako předtím. Dráždila mne pomalými pohyby a druhou rukou mi jemně, zkušeně přejížděla po varlatech. Pocit rozkošného napětí se mi přeléval celým tělem a opět jsem Jí začal dráždit jako předtím, teď však mnohem náruživěji. Úplně jsem přestal vnímat čas. Pil jsem šťávu rozkoše prýštící z Její rozevřené mušličky, všemi smysly jsem vychutnával tyto nezapomenutelné okamžiky a radoval se z Jejího štěstí, které Gaia doslova vyzařovala jako zapálená svíce. Probral mne až Její táhlý vzdech a vášní prodchnutá slova: "Já.. ach.. JÁ UŽ TO CHCI! POJĎ!! UŽ TO.. NEVYDRŽÍM!.. CHCI TĚ V SOBĚ!!!.....". Cítil jsem, jak mne zcela ovládá příval vášně a touhy. Okamžitě jsem se na Ní vyhoupl, dotek dvou rozpálených těl, Její oči s rozšířenými zorničkami plné vášnivé touhy, ruka vedoucí můj pyj k cíli a pak už jen závratný, nekonečně sladký pocit pomalého pronikání dychtivého žaludu do horké, vlhké pochvy. Gaia mne do sebe doslova vtahovala s hlasitým výkřikem plným rozkoše. Štván animálním instinktem, vnikl jsem so Ní co nejhlouběji a Ona mi prudce vycházela vsříc. Slast Jejího pružného stisku, několik rychlých pohybů... V krátké chvíli jsme dosáhli úplného souladu a naplno se oddali tomu odvěkému rituálu čisté vášně a Lásky... ...Nadpozemská rozkoš mne zcela uchvátila. Bylo přímo k zešílení vnímat tu božsky krásnou bytost současně ve dvou rovinách - v jedné jako objekt bezmezné lásky a snahy o Její maximální štěstí, ve druhé jako doslova kořist k ukojení obrovské sexuální touhy, která mne celého spalovala. Přitom se tyto dvě roviny navzájem proplétaly jako vlákna v přízi a nejkrásnější bylo, že ONA TO PROŽÍVALA NAPROSTO STEJNĚ, to jsem v tu chvíli vnímal zcela neomylně! Jakoby v jednotlivých, ale nekonečně dlouhých "záblescích" jsem se pocitově koncentroval na různé Její půvaby. Pružná, hebká krása Jejích prsou, tiskl jsem je v dlaních, zřetelně jsem cítil rychlý tep Jejího srdce a přestože jsem byl doslova v tranzu, soustředil jsem se na to, abych Její bradavky mnul a dráždil s přesně dávkovanou intenzitou, silně, ale ne bolestivě, AŤ JE JÍ KRÁSNĚ!!! Bříšky prstů a hroty nehtů jsem jí pomalu přejížděl hebkou kůži na bocích a stehnech, kam jsem dosáhl, s cílem zesílit Její vjemy na maximum. To vše naprosto instinktivně, bez rozmyslu, veden jediným záměrem, AŤ JE JÍ KRÁSNĚ!!! A krásně bylo i mě... Její zpocená kůže, svaly celého těla chvějící se v přívalech slasti... Všechny tyto vjemy splývaly do nepopsatelné extáze, ve které dominoval slastný pocit pronikání mého k prasknutí zduřelého penisu Její nádherně pružnou vaginou... Když mi "záblesk soustředění" osvítil právě tohle, jako bych cítil rozkoš každého nervu svého pohlaví z toho božského stisku a tření. V těch okamžicích jsem nevnímal nic než horké, vlhké svaly Její pochvy, pevně svírající a laskající můj žalud, který v nepopsatelné rozkoši vyjížděl téměř k okraji aby se okamžitě dral zpět do blahodárné horké hlubiny plné milostných šťáv. V dalších chvílích jsem se koncentroval na Ní. Gaia v těle pozemské ženy... Bytost mající ve vínku božskou krásu, moudrost a nezměrnou duchovní sílu, Lásku a Dobro prožívala teď doslova naplno své vášnivé vytržení. Jak vroucně jsem Jí tu rozkoš přál! Pootevřenými ústy hlasitě sténala slastí a dýchala z plných plic, rozpálenou tvář měla staženou do grimasy zrcadlící Její extázi, oči zavřené. Svíjela se pode mnou v rozkoši a blížila se k explozi úlevného klimaxu, toho nekonečného blaha, nejvyšší slasti kterou nám, a v této chvíli i Jí, daroval Bůh. Dech i tep se Jí stále zrychloval, celá zalitá krásně voňavým potem doslova prahla po ukojení. AŤ JE JÍ KRÁSNĚ!!! Zrychlil jsem milostné tempo jak jsem mohl, pevně jsem Jí stiskl ňadra - Gaio, Lásko, užij si to, ber si mě plnýma hrstma, sem tady PRO TEBE! Přímo z Ní vyzařovalo, jak se křečovitě natahuje po něčem, co už má těsně na dosah, GAIO!, Její takřka animální sténání mi pronikalo mozkem, TEĎ!... Celé tělo se Jí samovolně zazmítalo ve spínavých křečích a z hrdla Jí vyšel nepopsatelně krásný výkřik, ta odvěká mantra rozkoše, ten ZPĚV ženy na vrcholu blaha... A znovu, několikrát po sobě, Její krásný hlas vybičovaný slastí se rozléhal okolní přírodou, do které jsme v tu chvíli tak bytostně patřili. Věděl jsem, že TEĎ mne Gaia nevnímá. Její vědomí se vznášelo kdesi nekonečně daleko, tam, kde je ráj plný těch nejkrásnějších pocitů, jaké může bytost ve fyzickém těle prožít. Cítil jsem rytmické stahy Jejího pohlaví a málem jsem to nevydržel, LÁSKO, VEM MĚ S SEBOU!!! NE!.., na to je ještě moře času... Ona si musí užít ještě mnohem víc, než přijde řada ma mě! Gaio, miláčku, hvězdičko moje, užívej si to co nejdýl jak můžeš! Proto mě tady řece máš! Její milostná křeč zvolna slábla, ústy a nosem vydávala krásný, zvolna doznívající tón plný lahodného pocitu ukojené vášně. Kolem třísel jsem cítil horkou záplavu Její šťávy, tvář mi ovíval Její dech, jak chvílemi lapala po vzduchu. Ucítil jsem prudký stisk Jejích paží a ústa se nám propojila v dlouhém polibku. Objímal jsem Jí a pomalu, s maximální snahou o erotický náboj těch doteků jsem Jí hladil kde se dalo, což u Ní vyvolávalo občasné dozvuky záchvěvů slasti. Po chvíli otevřela oči, teď v nich byl vidět nade vše jasněji celý předchozí prožitek, odlesk krásných pocitů, nekonečná hloubka úlevy a zcela zřejmý vděk. Ale Gaio, říkal jsem Jí beze slov, to je přece moje sladká povinnost a ne něco.. Hluboce vydechla. "Martine,", následovalo několik krásných milostných jmen, "to bylo tak nádherný, úžasný, vždyť to snad ani nemůže bejt pravda... ahhh...a ty mi ještě naznačuješ očima, jako by to byla nějaká samozřejmost, NENÍ!". Oplácel jsem Jí něžná slůvka a dodal jsem: "Gaio... Pro mě JE!.. Ty seš prostě SKVĚLÁ, spontánní, vášnivá a přitom tak hodná... TOHLE JE OPRAVDU VZÁCNOST!". Celá Její tvář vyzařovala silný pocit štěstí, stále jsme byli pevně spojeni, ale bez pohybu. Pak jsem Jí v očích zahlédl záblesk údivu. "Ale vždyť ty sis vůbec nepřišel na svý! To snad".. Přerušil jsem Jí krátkým polibkem. "Hvězdičko, na to je času dost... Tohle přece zdaleka není konec! Co ty na to?". "To se mi snad zdá... Je to vůbec".. zavrněl jsem na Ní: "Je... A nechceš jít teď nahoru Ty?". "Ale to víš že chci, jen mě tam pusť".. Ihned jsem z Ní vyklouzl. Ladně se odkulila trochu stranou a já jsem se natáhl na záda do měkkého koberce trávy, ještě prohřátého a vlhkého Jejím potem. Stále jsem byl plně "ready", čehož Gaia ihned využila. Plavně se na mne vyhoupla, ten pohled byl úžasný. "Mňammmm...", vydala poživačný vzdech, když si mne zaváděla do své horké broskvičky. Teď jsem mohl rukama i očima naplno vychutnávat téměř všechny Její půvaby. Ta nepopsatelně krásná, vyzrálá žena - čistě fyzicky vzato vypadala přibližně o deset let starší než já - tedy v "žensky" nejkrásnějším věku kolem čtyřiceti, mi toho tolik nabízela... Nemohl jsem se nabažit těch neskonale příjemných doteků, které oblažovaly nejen mne, ale (a o to mi šlo ještě víc) i Jí. Nebylo snad jediné místečko, které bych Jí láskyplně a vášnivě neprohnětl. Tiskl jsem Jí ramena, paže, rozkoší ztuhlé prsy vlnící se v rytmu, kterým na mě stále rychleji dorážela. Opět citlivě dávkované mnutí bradavek - Gaia na to reagovala hlubokými vzdechy slasti a občas pěkně jadrnými výrazy, které mi útočily na mozek a prudce stupňovaly mé vzrušení. Rukama se mi opřela o ramena, několik kapek krásně voňavého potu mi dopadlo na obličej a na hruď. Cítil jsem, že teď nás to oba chytlo s větší razancí než poprvé. Doslova jsme se hltavě sytili jeden druhým, BOŽE...AŤ JE JÍ KRÁSNĚ JAK TO JEN JDE! Gaio..! Nasyť se mnou, plně a beze zbytku, JSEM TADY PRO TEBE!, probleskovalo mi vědomím, přitom mne však plně ovládalo mé vlastní vzrušení a sžíravá, animální potřeba ukojení. Tiskl jsem Její oblé boky, napjaté hýždě a krásně tvarovaná stehna. Prsty jsem čechral Její huňatý kožíšek promáčený milostnou šťávou, která mi stékala na břicho a voněla tak pronikavě, až mne málem přivedla k explozi. Přitom jsem se Jí snažil víceméně po hmatu dráždit naběhlý poštěváček, abych Její slast ještě umocnil. Gaia, napjatá jako struna a zcela ovládnutá prožívanou rozkoší, prudce zrychlila své pohyby a UŽ..! Její orgastický výkřik mi projel vědomím jako blesk noční oblohou, cítil jsem její slastnou křeč, jeden, dva prudké stahy kolem mého do krajnosti vydrážděného pohlaví a... vtom jsem se doslova propadl do slastné hloubky na okraji vnímání, najednou jsem necítil nic než tisíce jehliček plných nepopsatelné rozkoše, které se mi zaryly doslova všude, avšak jejich převážné množství jakoby skončilo v genitální oblasti... Bylo to mnohem silnější než jakýkoliv sexuální prožitek v reálu, tak intenzivní a pohlcující. Neskutečná exploze slasti mi projela celým tělem, aby se vzápětí soustředila do jediného místa - do penisu nalitého krví doslova k prasknutí. Jakobych zpomaleně prožíval všechno co se dělo - rozevření uretry, svalů v pánevní oblasti, jejich slastně křečovitý stah a horký proud spermatu deroucí se velkým tlakem ven, zanechávající nekonečnou slast všude, kudy procházel a stříkající z rozevřeného žaludu do Jejích útrob. To všechno v překotném sledu mnohokrát po sobě, vědomí jakoby nemohlo zpracovat ten příval rozkoše. Jen velmi vzdáleně jsem zaslechl vlastní táhlý, s ničím nesrovnatelný výkřik a i ten posléze zanikl ve všeobjímajícím pocitu obrovské úlevy, připomínajícím volný pád či spíše jakési pomalé plutí nekonečně lehkého těla v nikde nekončícím prostoru. Jak dlouho to skutečně trvalo, nevím. Jak jsem pomalu přicházel k sobě, měl jsem najednou pocit že se mé plíce zmenšily snad na desetinu. Prudce jsem dýchal a stále mi to nestačilo. Štěrbinami téměř zavřených očních víček jsem viděl jak se Gaia se mnou mazlí, ale hmatové vjemy jsem pocítil až po krátkém okamžiku. Dech se mi pomalu zklidňoval. To neskutečné blaho, kterým jsem byl doslova prostoupen, nelze popsat. Pocit absolutní lehkosti se rychle měnil v pravý opak - v nekonečnou tíhu celého těla, která však nebyla vůbec nepříjemná, nesnažil jsem se to nijak překonávat. Oči jsem otevřel úplně a můj pohled se ihned setkal s Jejím. Ta prožitá krása v Jejích očích přímo zářila a v mých asi též, alespoň podle výrazu v Její tváři. Svezla se ze mne na bok a pevně jsme se k sobě přivinuli, stočení do klubíčka. Doslova prostoupeni jeden druhým, teď už zbaveni sexuálního hladu, o to víc jsme OBA cítili jak se nám duše vinou jedna k druhé, něžně se laskají a mazlí. Ten pocit jsem sice již dávno důvěrně znal, tady však, jako vlastně všechno ostatní, byl mnohem silnější. Měl jsem obrovskou radost, že se Gaia cítí tak krásně, každý po svém jsme v duchu děkovali Bohu za ten zázrak, který nám umožnil prožít... Propleteni do sebe jsme teď v úplně jiné rovině vychutnávali jeden druhého, vyměňovali si vůně, chutě, něžné zvuky jdoucí přímo od srdcí a radost ze života. Věděl jsem, že právě TYHLE okamžiky jsou to nejkrásnější a nejcennější, co nám život může přinést. Všechno ostatní je naprosto nedůležité ve srovnání s tímto přímým dotekem Lásky, s touto vzácností, bez níž se život stává prázdným, bolestným přežíváním bez opravdového cíle a smyslu. "...LÁKAVÁ JE DIVOKÁ BAREVNÁ CESTA ODNIKAD...", linul se mi hlavou úryvek jednoho něžného soundtracku, "..A VŠELIJAKÝ VOŇAVÝ MÍSTA MŮŽEŠ ZNÁT...", ten můj samovolný "vnitřní play" musela slyšet i Gaia, protože na něj procítěně navázala: "...ZÁŘIVÁ NÁS DO NEBE HVĚZDA BUDE ZVÁT...", zašeptala pomalu s melodickým náznakem. Hlavu položenou na mém lokti, celá uvolněná, hleděla ma mne očima plnýma něhy a klidného, tichého štěstí. Tep Jejího srdce a rytmus Jejího dechu mne na chvíli přivedly k tak krásnému pocitu vnitřní harmonie a klidu, jaký jsem snad dosud nepoznal. Pomalu jsem Jí hladil na temeni a skráních, Gaia mi to jemné laskání různě opětovala. Na okamžik mne napadlo, jestli vůbec ještě někdy prožiji něco tak hlubokého a čistého. "Gaio.. Sluníčko moje, na tohle nikdy nezapomenu... Ty si opravdu ztělesnění božský dokonalosti, úplně ve všem", vrněl jsem k Ní tiše. "Martine... Myslíš, že já tebe teď vidím jinak? Psst! Nechci nic slyšet, tohle přece nemůžeš posuzovat TY... Já ti říkám co cítím, stejně jako ty mě, vidím v tobě že ti ty slova dou přímo od srdce... Je to tak krásný... Vím co ke mě cítíš, ani se nemusíš dál snažit to nějak popisovat. Vždyť to z tebe přímo září... "Gaio, já to popsat neumím. Vždyť co ty mi všechno dáváš, se ani normálně popsat NEDÁ". "Já vím... A ty si mi dal TOTÉŽ! Citově i fyzicky - to si neumíš představit, co se ve mne dělo a děje, jak je to pro mě povznášející a co je to za obrovskou pozitivní energii... Martine, NEEXISTUJE mocnější Boží síla než LÁSKA, v jakýkoliv podobě...", řekla Gaia tiše a pomalu, se zřetelným rozechvěním v srdci. "Nikdy sem o tom nepochyboval, dušičko zázračná... Přece to o mě víš". Něžně jsme se k sobě vinuli a OBA jsme si přáli, aby ta chvíle nikdy neskončila. Neumím popsat jak, ale VIDĚL jsem do Ní jako ona do mě, i když jen velmi krátce. Beze slov, jen pevně "svázanýma" očima, jsme si v tom okamžiku vyměnili tolik Lásky a Citu... Nejenže to neumím slovně vyjádřit, ale vlastně ani popisovat nechci... Nakonec jsme pohledem děkovali jeden druhému ve stylu "..jsem tak rád(a), že JSI...". Chvíli jsme se pak protahovali a Gaia řekla: "Teď to, Martine, vidíš! Celý Universum je prodchnutý Láskou, která nemá žádný hranice, limity, nic takovýho. Ani bariéry mezi dimenzema jí nepřekáží. No podívej se na nás! Dvě duše, bytosti stvořený s naprosto odlišným záměrem a posláním, patřící každá do jiný dimenze. Přes to všechno si k sobě najdou cestu, i když klikatou a doslova mysteriózní. Jen proto, aby jedna druhý mohla dát všechno hezký, co v sobě má", snila Gaia nahlas, "aby se aspoň na chvíli naplnilo nejvyšší Boží přání...", "Nechť je každá bytost šťastná", doplnil jsem Jí. "Řekl si to naprosto přesně!". "To ale není z mojí hlavy". "Vím, ale na tom vůbec nezáleží, důležitý je, že to ZNÁŠ", usmála se na mě. "A my dva sme TADY A TEĎ největší štěstí jeden pro druhýho...". "Gaio, miláčku, tohle si řekla krásně, ani nevíš co pro mě znamená, že Ti můžu dávat to dobrý, co ve mě snad je". Gaia nechápavě zakroutila hlavou. "Ty si nedáš pokoj, viď... SNAD...". Přitiskla se ke mne a s radostí v hlase pokračovala: "Vždyť na mě i VE MĚ vidíš, kolik Lásky a štěstí mi dáváš, po všech stránkách. A určitým způsobem NEJEN MĚ. Když sme totiž u fyzický stránky, Martine, můžeš si tomu věřit nebo ne, ale je to tak - kdybych ti měla přepočítat MENTÁLNÍ energii uvolněnou při LIDSKÝM orgasmu na úplně jedno jakou energii měřitelnou ve 3D-časoprostoru, tak se dostaneme když ne ke gigawatthodinám, tak o řád míň určitě! Je to zkrátka nepopsatelná síla, která se ale NIKAM NEZTRATÍ! A protože je to energie POZITIVNÍ, ozdravuje a posiluje energetický obaly ZEMĚ jako organismu, o kterých toho moc nevíš a těžko se to dá představit". Musela na mne vidět, jak mne Její slova uchvátila. "Je to tak, a když si uvědomíš, KDO VLASTNĚ SEM JÁ, mám pokračovat?", usmála se. Začínaly mi docházet souvislosti. "Tou energií myslíš přesun orgonových kvant?". "Otevřená hlavinka...", souhlasně vrněla Gaia a s něžným laskáním si tiskla mou hlavu na prsa. "To jo", doplnil jsem Jí tiše, "jen do ní nas.." "..Ticho bude!", zarazila mne energicky. Z Jejího hlasu bylo znát, že jsem svou "sebekritiku" přehnal. "Puč si od někoho třeba Nagru (profi reportážní magnetofon - pozn. aut.) ať vypadáš důvěryhodně, stoupni si někam na ulici a ptej se každýho na potkání, co mu říká jméno Reich a jestli někdy slyšel o kosmických částicích sexuální energie. Ten pásek co bys nahrál by byla cenná akvizice, kdyby existovalo nějaký muzeum ignorance a nevědomosti... A ty si tu ze sebe děláš...", odmlčela se a mazlivě pronesla: "To seš celej ty... Pan Reich to formuloval naprosto bez chyby, bohužel ve finále toho dost zkazil vyloženou teofikací těchhle částic... Dosadil následek za původce, kterýho tím ze svý teorie úplně eliminoval. Škoda". "To je fakt, ale jinak to byl skvělej člověk a co s ním ty svině provedly si rozhodně nezasloužil!... Ale to je o něčem jiným", povzdechl jsem a vrátil se k původnímu tématu. "Takže tahle energie přispívá k pozitivním vibracím něčeho jako... emocionálního těla planety?", zkusil jsem to bez dlouhého rozmýšlení. "Já ti dám "něčeho jako"!", rozesmála se Gaia. "Vždyť si to trefil skoro přesně! Až na tu charakteristiku, emocionální tělo.. hm... Těch "těl", obalů, je mnohem víc, jako třeba u lidí, a působí to na všechny. A co je důležitý - pozor - následky působení týhle pozitivní síly se VRACEJÍ, sice transformovaný v jiný podobě, ale vracejí, vlastně Země jako živej organismus je vrací k těm, co tu energii uvolnili. V tom je prostě rovnováha, což je jedna z klíčových věcí, který mám takříkajíc svěřený. Tohle vlastně platí ve všech rovinách, DOBRO nejvíc obšťastňuje svýho původce...". Nechal jsem si to chvíli rozležet v hlavě. "Gaio, ty moje divoká kočičko... Tohle všechno, aspoň si myslím, by mělo platit nejen na Zemi, ale v podstatě VŠUDE...". "Taky že platí, na všech místech kde je život. Ale my dva sme v trochu výjimečný situaci. Nejsme teď sice na Zemi, ale sem tady s tebou já - chápeš? Co sme uvolnili", usmála se a pronesla zasněně: "no.. spíš rozpoutali, je orientovaný k Zemi". Přivinul jsem se k Ní ještě něžněji. "Tak to by sme k tý pozitivní síle mohli ještě trochu přidat, ne?". Jemně jsem Jí přejížděl prsty po levém boku a druhou rukou jsem Jí začal znovu dráždit na prsou. "Ale... Martine, vždyť si před chvílí".. Vášnivým polibkem jsem zastavil Její udivený dotaz. Teprve po chvíli jsem Jí pustil a musela mi vidět na očích co mám v plánu, protože ihned mírně rozevřela svá nádherná stehna a pro změnu teď začala líbat Ona mne. S mnohokrát opakovaným vnitřním přáním aby Jí bylo krásně jsem Jí levou rukou opatrně rozhrnul kožíšek a zvlhčil jsem si prsty ve směsi našich milostných šťáv. Jemně jsem Jí začal dráždit poštěváček. Cítil jsem jak Gaia labužnicky vychutnává ty sladké podněty a měl jsem radost, že se Jí to líbí. Sám jsem sice momentálně nebyl schopen dalšího vzrušení, ale přesto mi bylo příjemné pozorovat Její tuhnoucí ňadra a výraz prožívané rozkoše v očích. Škeblička Jí opět začala ronit čerstvou šťávu. Pomalu, s citem jsem do Ní vnikal dvěma prsty. Gaia prudce vzdychla a zcela nečekaně se na mé prsty sama doslova nabodla prudkým pohybem. Bylo zjevné, že Jí to znovu "vzalo" s plnou intenzitou, na nic jsem tedy nečekal a s jedinou motivací - přivodit Jí co největší rozkoš - jsem se do Ní pustil naplno, obě ruce zaměstnané tak, aby si Její božské tělo přišlo na své "zvenku i zevnitř". Špičkou prostředníku jsem Jí zevnitř pomalu "prozkoumával", cosi jsem hledal, až jsem našel... Drobnou uzlinku plnou citlivých nervů - Grafenbergův bod. Krásnou odpovědí mi bylo Její slastné zasténání a zrychlený dech. Volnou rukou jsem Jí přitom vášnivě laskal po celém těle. "Gaio... ty jedna dravá samičko, prožij si to naplno, oddej se tomu..,"šeptal jsem Jí a dráždil jsem to citlivé místečko jak nejrychleji jsem dokázal. Po ruce mi tekla horká šťáva lásky. Byl jsem překvapen jak rychlý účinek moje snaha měla, Gaia se celá třásla, oči opět zavřené a Její sténání dávalo tušit co každou chvíli přijde. Ani nevím jak mne to napadlo, zkoušel jsem Jí beze slov, telepaticky předávat do vědomí mé nepopsatelně silné přání: "Miláčku, prožij to naplno, já chci aby Ti bylo co nejkrásnějc!!!". Nějak to asi působit muselo, protože v několika vteřinách přestala Gaia ovládat své tělo a začala sebou nekontrolovatelně zmítat, měl jsem co dělat abych Jí vůbec udržel prsty v mušličce. Ještě několikrát slastně vykřikla... a už jsem věděl, že jí JE KRÁSNĚ. Prudké stahy kolem mých prstů, znovu ten nádherný zpěv nekonečného blaha... Cítil jsem nepopsatelnou radost z Její rozkoše, srdce se mi svíralo dojetím při pohledu na Její extázi. "Bože, dopřej Jí ještě pár vteřin toho ráje", prosil jsem za Ní. Její vytržení zvolna sláblo, vydávala už jen nazální zvuk plný úlevy. Rukou jsem ještě několikrát imitoval kopulační pohyby, pak jsem Její ukojené pohlaví zvolna opustil a pevně jsem Jí obejmul. Znovu jsme v sobě "plavali", jakoby se nám srdce a duše propojily v jeden celek prožívající neskutečnou, nepopsatelnou krásu. Jak pomalu přicházela k sobě, Její paže mě doslova drtivě stiskly a něžně, táhle hladily snad všude, jakoby mi Gaia chtěla nějak oplatit to, co jsem Jí s radostí a vděkem za Její samotnou existenci poskytoval. Když otevřela oči, byl jsem doslova uchvácen tou záplavou ryzího štěstí, které jsem v nich viděl. V těch nádherných studánkách se zrcadlilo tolik Lásky, něhy, radosti a úlevy z předchozího prožitku... Ach Bože, jak jen může něco bejt tak krásnýho, blesklo mi hlavou. Přestože, jak jsem se už zmínil, TO neumím vůbec popsat, patřila tato dlouhá ponoření do Jejích očí k nejkrásnějším zážitkům, jaké jsem kdy měl. V těch chvílích jsem zapomínal během okamžiku doslova na VŠECHNO ostatní. Stejně tomu bylo i teď. Probralo mne teprve Její něžné hlazení na šíji a slova, pronášená nasyceným hlasem: "Martine, tys mi dal... Tohle bylo.. prostě nepopsatelný.. už sem čekala, že tou slastí zešílím...". Něžně jsem si pohrával s Její rozcuchanou, místy propocenou hřívou vlasů a nebylo mi snad nikdy krásněji na duši. Gaia mi laskání různě opětovala a tiše řekla: "Vždyť já si teď připadám jak úplnej sobec, tolik si mi toho poskytl, přál si mi snad desátý nebe, jasně sem to cítila. A ty sám? Jen jednou...". "Dušičko hodňoučká, Gaio, vždyť tohle je úplně scestná úvaha, takhle to brát nemůžeš, víš jak to myslím". "No vím, ale stejně...", zavrněla několik hladivých jmen, "takhle krásně mi při tom snad ještě nebylo. Tebe mi fakt poslal sám Bůh...". Větší radost mi udělat nemohla. "Ty moje zraloučký štěstíčko, vždyť mě TAKY NE, to se nedá vůbec říct, ale snad je to na mě nebo ve mě vidět". "Je, a sem moc ráda že je ti se mnou hezky... Vidím ti všechno v očích. Já dobře vím, jak tě MOJE oči přitahujou, ale TO SAMÝ platí i o mě! Neber to jako nějaký lichocení jen tak, ty máš OPRAVDU krásný oči! A neříkej žes to ještě nikdy, dokonce víckrát, neslyšel, TO BYS MI LHAL. Takže žádný průpovídky o zpychnutí!", dodala s úsměvem. Byla to pravda... Úplně jsem žasl nad tím kvantem informací, které o mne Gaia získala svým "downloadem" a mohla si je kdykoliv vybavit. "Martine, oči NELŽOU, a když už to někdo "dokáže", nikdy ne nadlouho. Je v nich toho tolik vidět a nemusíš mít ani schopnosti, který mám já. A v těch tvých... I kdybych se úplně "vypla", tak během chvilky poznám, co v tobě je. Vždyť se to tady do puntíku potvrdilo!", zašeptala a hebkými prsty mi oplácela různé něžnosti, kterými jsem Jí zahrnoval. Na duši mi bylo stále medověji, jakobych se vznášel na mírném příboji Oceánu Poznání, omývajícího břehy ostrova. Bylo mi s Ní tak sladce, až jsem si naprosto přestal uvědomovat kde jsme a že to bude mít svůj konec. "Gaio... Ty moje dobrá vílo... Když si to tak dám do souvislostí, no to je skvělej úlet!", smál jsem se, "to je krása, to nemá chybu! Vždyť tohle je vlastně INCEST v tý nejdokonalejší, absolutní podobě!"... Gaia explodovala smíchem. "To se mi snad.. Martine, tyhle tvoje.. ulítlý.. nápady bych někdy.. chtěla mít.. taky!.. Ach jo... To teda je incest jak se patří, jen co je pravda! No a ten věkovej rozdíl, jen si to představ, nejmíň.. sedm řádů!", volala rozpustile. "To je morálka, to se dějou věci!", snažila se mezi smíchem imitovat horlivý tón zapšklého křesťanského mravokárce. Když jsme po chvíli doslova vyčerpali různé variace navozeného tématu, zeptal jsem se v jakémsi tajemném očekávání: "...nejmíň sedm řádů... Gaio, KOLIK JE VLASTNĚ MĚ? Vždyť to v sobě musím mít někde zapsaný. Můžeš to přečíst?". Zvážněla a dlouze se mi zadívala do očí. "Martine... VÍM TO, ale říct ti to NEMŮŽU! To je jako by ses mě začal vyptávat na svý minulý reinkarnace, který znám samozřejmě taky... K těmhle věcem si MUSÍŠ najít cestu SÁM, když o to budeš stát. Nesmíš se na mě zlobit, ale tohle ti opravdu říct nemůžu, bylo by to v rozporu se spoustou SKUTEČNÝCH a PROSPĚŠNÝCH - dalo by se říct tabu zákonů Universa. Prosím, nechtěj to po mě...". Chápal jsem Jí, ale něco mi bylo divné. "Když si tyhle věci odhalím sám, pak je to v pořádku? A záleží přitom na způsobu, jakým se k tomu dopracuju?". "V takovým případě je to úplně v pořádku, protože pak je tohle Poznání vlastně Boží odměnou za poctivou námahu, kterou přitom vynaložíš. A co se týká způsobu - to vlastně přímo souvisí. Záleží jen na tobě, jestli si zvolíš cestu, která ti zjeví skutečnou Pravdu nebo jen klamnou halucinaci - pozor na to! Tyhle dvě věci někdy nejdou dost dobře odlišit! A navíc je to hrozně individuální. Existuje sice hodně použitelných způsobů, ale pro každýho zvlášť se hodí jen některý z nich. Martine, to vůbec není nic jednoduchýho, jak se různí "guruové"", ušklíbla se posměšně, "snaží lidem tvrdit. Aplikujou pak svůj způsob na každýho, kdo jim přijde pod ruku a nadělají přitom víc škody než užitku". "Miláčku, nemůžeš mi teda alespoň malinko naznačit, co je pro mě ten nejvhodnější způsob? Tím se snad proti ničemu neproviníš...". Gaia přemýšlela, v očích a ve tváři Jí bylo vidět, že v Ní "kvete" nějaká kulišárna. "Kdybych byla hodně velikej padouch", rozesmála se, "tak bych ti teď začala vřele doporučovat neustálý opakování TÝHLE cesty se settingem orientovaným do směru, o kterej se ti jedná!", řekla ironicky a položila mi hlavu na rameno. Přešla do něžného tónu a pokračovala: "Pak bych si tě vždycky hned na začátku "stáhla" někam jinam, kupříkladu sem. To abych si tě užila co nejvíc...", vrněla mi sladce do ucha. "Tak to by se mi docela zamlouvalo! Jako nápad je to skvělý!", myslel jsem to samozřejmě jako vtip. "To je absolutní nesmysl a ať tě něco takovýho ani nenapadne. NESNAŽ SE o "vyplutí" orientovaný jen na další setkání se mnou! Pravděpodobnost, že by k němu došlo, je skoro mizivá. Vždyť si to představ! Nesměla bych dělat doslova nic jinýho než tě v jednom kuse hledat, "scanovat" kde seš a čekat na vhodnou situaci, která by navíc vůbec nemusela přijít. Je ti tohle jasný?". "Sluníčko moje, vždyť já sem to nemyslel vážně, copak to nebylo poznat?". Usmála se na mě. "Bylo, ale říct sem ti to musela a dobře si to zapamatuj. I kdyby se ti v reálu na Zemi začalo po mě sebevíc stejskat, vzpomeň si, co sem ti TEĎ řekla! Martine, tohle nebude...", náhle se Jí hlas začal lámat, "..jednoduchý ani pro mě..". Pevně jsem Jí objal kolem ramen. Znovu jsem si uvědomil kde jsme, na jak krátce a že loučení bude opravdu bolestivé... "Gaio, pusinko, to opravdu nebude jednoduchý ani pro jednoho z nás, ale teď na to nemysli. Zatím sme oba TADY a máme ještě času dost, aspoň si to myslím". Do očí se Jí vrátil úsměv. "Máš pravdu, TEĎ se tím trápit nebudeme. A co se týká tý tvojí předchozí všetečnosti, v tom ti neporadím. Ne že bych nějak "nesměla", ale opravdu to NEVÍM. Nemůžu předpovědět kam tě která cesta zavede. NIKDE TO ZAPSANÝ NEMÁŠ ani mít nemůžeš, protože tyhle věci se NEODKREJOU SAMY... SOU TI ODKRYTÝ! Chápeš, co tím chci říct?". Víceméně mi to bylo jasné, ale přece jen jsem doufal že se dozvím alespoň nějaký drobný náznak. "Gaio... Vím, jak si to myslela. Mám ale takový tušení, že musí existovat něco jako "login tak trochu načerno"", vzpomněl jsem si na několik disket s různými "vrtáky" a na útržky papíru ukryté před návštěvami v nejnižších vrstvách "domácího informačního pole", popsané změtí ID jmen, hesel a laicky nesrozumitelných čísel, "do centrální paměti Universa - už kolik tisíciletí to přece má svůj název, kronika Akasha! To by byl.." "..filcunk až by se prášilo, já vidím co v tobě kvete!", přerušila mne Gaia s úsměvnou ironií. "Martine, to fakt není jednoduchý! Všechny tyhle "přístupový body" ti musí PŘÍMO ODKREJT nějaká duchovní bytost stvořená s tímhle posláním, COŽ JÁ NEJSEM. To není jako vytočit "ATDP někam" a opsat pár řádků z nějakýho papíru. A zvlášť v případě, o kterým ses zmíníl! To by sis ukousl pěkný sousto... Vždyť je to něco jako centrální server, do kterýho pro většinu věcí, který by tě zajímaly, ani nemusíš. Dostat se týhle neskutečně úžasný věci třeba jen na okraj dá víc práce než si myslíš. Plně tady platí, co sem ti řekla o klamných vizích který nerozeznáš od skutečný pravdy". Z Jejího hlasu vyzařovala přímo posvátná úcta k Bohem stanovenému řádu, který vlastně drží pohromadě existenci ÚPLNĚ VŠEHO. "Martine, Akasha není kronika událostí, to je dost nepřesnej termín. Tam je i budoucnost..! Znovu sme u toho - ČAS JE SMYČKA! Teď to hrozně simplifikuju, skutečnost je o moc složitější, ale ani já to plně nechápu... Co ti mám říct, ani pro mě nejsou normálně přístupný "stejnolehlý" dimenze, ve kterých PRÁVĚ probíhá, co se jinde odehrálo před okamžikem nebo se teprve JINDE stane! Vždyť se nedají ani spočítat! Všechno je to spojený vlastně nekonečným množstvím různých vazeb. Akasha zaznamenává naprosto všechno odevšad v konzistentní formě, proto je v ní zapsaná i budoucnost nebo - přesnějc - celá smyčka času". Ať jsem se snažil o sebešílenější kombinace, stále mi v této "Rubikově kostce" něco chybělo a jinde zase přebývalo. "Zlatíčko moje... Tohle je na mě opravdu moc. Zkus co možná nejrychlejší "connect" a uvažuj se mnou: Marginální detaily událostí jednotlivých životů a osudů - vždyť by musely BEJT DANÝ PŘEDEM! Sebemenší pohyb jednoho stébla trávy, ve který se tady protahujeme - odehrál se už v počátcích času? To by pak do tohohle "serveru" v podstatě NEBYLO CO ZAPISOVAT - VŠECHNO BY TAM UŽ BYLO! Akorát by se to sypalo z jednoho clusteru do druhýho a zpátky, jako při nějakým defragu. Jedině že by... Ale to je..". "Nepředstavitelný, Martine, já vím. I pro mě. De o to, jestli nějakej POČÁTEK A KONEC vůbec byl a bude, viď...". "Přesně tak... A jestli je to jenom jedna smyčka, nebo jich je nekonečně moc s různým obsahem a všelijak se prolínají. Jako největší úlet mi připadá, že tohle všechno se MEZI INKARNACEMA pokaždý dozvíme a máme to V SOBĚ i teď, ale odkrejt se to nedá!". "Nevím kdes k tomu přišel, ale JE TO TAK. Po smrti tyhle věci pochopíme do posledního detailu, tím si buď jistej. Pak to ale znovu zapomeneme, jako spoustu dalších odhalených mysterií...". "Ty moje krásná V.I.S., kdybych tak měl aspoň zlomek Poznání, který je pro Tebe vlastně samozřejmý... Ale řekni mi jednu věc. Když je tak těžký "hacknout" paměť Universa, odkud má teda plno lidí s psychotronickým nadáním přesný a ověřitelný informace z minulosti a následně splněný vize budoucnosti? KDE JINDE K TOMU PŘIŠLI??". "Kde? Těchhle pramenů je víc. Nemusí to bejt přímo Akasha, i když v některých případech byly bezesporu její záznamy odkrytý lidem, který si to zasloužili. Takže jedno po druhým. Retrokognitivní vize se dají získat například z globálního vědomí lidstva, z jeho "skupinový duše". Pokud nejsou zkreslený špatnou halucinací, mají informace z tohohle zdroje velkou autenticitu. Vždyť sou to události, který se v dimenzi pozemskýho reálu a v týhle lince času UŽ STALY. A prekognice? To je složitější... Často se jedná o bleskový, víceméně náhodný průniky do "stejnolehlých" dimenzí, o kterých sem se už zmíníla. Pak je na řadě vize objektu "Alef", o tom asi budeš něco vědět. Na tuhle věc pozor, nesnaž se k tomu nějak záměrně propracovat. Nejde o nic příjemnýho - rozhodně ne ve chvíli, kdy tenhle propletenec minulosti s budoucností máš přímo před sebou. Je to amorfní koncentrát informací bez nejmenšího vodítka pro pozorovatele, jakoby disk bez FAT. Vizuálně sice jen malá kulička, ale jakmile tě to chytí, deformuje se ti vnímání času a každej bod jejího povrchu začneš postupně, jeden po druhým, vnímat jako nekonečnou plochu. Každá z nich ti zjeví těžko předvídatelnou vizi, v tomhle případě pravdivou a nezkreslenou, akorát nevíš kam jí zařadit. Ten chaos se nedá přirovnat k žádnýmu psychedelickýmu zážitku. Je to něco úplně odlišnýho a pravděpodobnost nežádoucích psychických následků v reálu je fakt vysoká. Už na to dojelo dost lidí. Martine, to vážně není nic pro tebe...", řekla Gaia starostlivě a hladila mne po vlasech. "No tak, sluníčko moje kosmický, přece si nemyslíš, že bych tohle risknul? Stejně na to nemám dost vůle ani času. A i kdyby", pronesl jsem sebeironicky, "copak se ze mě může stát ještě větší cvok, než už ráčím bejt? To mi připadá prakticky vyloučený". "Někdy to tak skoro vypadá!", souhlasila Gaia se smíchem. "Ale kdepak... Martine, ty moje ulítlý štístko, definuj mi co je vlastně "normální"! Nejde to, viď že ne? Když samozřejmě vynecháme ty stupidní a pokrytecký fráze o "společenských konvencích", "morálních hodnotách" a.."..nemohl jsem to dále poslouchat, takže jsem Její sarkastický výčet těchto výplodů omezenosti mnoha jedinců přerušil: "..Gaio..! Tyhle duševní zvratky představujou stokrát větší zlo než jaký sem viděl TADY, než si přišla! Copak je asi myšleno těma "morálníma hodnotama"? Uznale a zahanbeně poslouchat kázání nějakýho trotla prosáklýho zvrhlou teologií založenou na falzifikátech, navíc během času proškrtaných a překroucených, o tom, že sex je určenej jen k reprodukci, antikoncepce tudíž nepřípustná a to prosím v situaci, kdy je Země neúnosně přelidněná a stamilióny lidí umírají hladem?! Tyhle "morální zásady" sou uměle pěstovaný jako třeba kmeny biologických zbraní - za jediným účelem. Otrávit lidskou přirozenost a udržovat POCIT VINY tam, kde vůbec nemá co dělat. Protože kdo v sobě tenhle falešnej pocit má, ten je OVLADATELNEJ mnohem snáz než člověk s otevřeným vědomím, používající k rozlišení dobro - zlo vlastní rozum a cit. O NIC JINÝHO NEJDE, já to považuju bez nadsázky za zločin! Když se k tomu ještě přimíchá skutečnej pseudonáboženskej fundamentalismus jakýhokoliv druhu, tak se satanovo dílo daří k úplný "dokonalosti"...". Byl jsem z rekapitulace těchto zhovadilostí vytočený na nejvyšší míru. "A co můžou znamenat z hlediska klasifikace normální - abnormální "společenský konvence" v době, kdy "společnost" devastuje biosféru způsobem srovnatelným snad jen s menší kosmickou katastrofou? Gaio... Miláčku, TY SAMA tím trpíš tak krutě a nezaslouženě, vždyť sem to v Tobě na okamžik viděl...". Bylo mi Jí v tu chvíli tak líto... Kdy už se od nás dočká něčeho lepšího?! ""Normální - společensky prospěšný"..! To evokuje fakt "nádherný" vize!", pokračoval jsem. "Vytvářet "hodnoty", který sou dost často destruktivní. Nechat si za to platit přímo na konto, aby kromě berňáku profitovalo i bankovnictví - no.. přímo k týhle blbině mě těžko někdo přinutí... Zbytek času průběžně konzumovat z TV a dalších médií pečlivě filtrovaný pseudopoznání a kulturní odpad všeho druhu prokládanej idiotskou reklamou plnou subliminálů! Mezitím se občas povinně ožrat - tedy zmenšit si mozkovou kapacitu a úroveň vnímání na "společenský průměr" pomocí legálního a společensky podporovanýho svinstva, různým způsobem odsuzovat snahy o legalizaci psychedelik - "..no jak by to vypadalo, k čemu by to vedlo atd blabla..", uznávat a podporovat "stát, kterej všechno myslí dobře a ví nejlíp", tedy přeloženo - paternalismus nejhrubšího zrna IMHO zkurvený státní tatíčkovství. Tomu všemu přizpůsobit vizáž, vyjadřování, životní styl a sociální interakce až k totální stádnosti a konformitě. Ach jo... Zlatíčko moje, tohle platí v podstatě VŠUDE, někde markantně, jinde trochu skrytějc, ale všude. Děkuji, o nic z toho nemám zájem, já sem na ÚPLNĚ OPAČNÝ STRANĚ!!! Dejte mi svátek a vykuřte si...", nedopověděl jsem. "Já vím, tohle byla taková "černá kostka" negativních příkladů, ono nic není úplně černý nebo bílý, ale reál v neředěným stavu se k tomuhle často přibližuje". "Martine... Je to bohužel tak, ale ty naštěstí MÁŠ NA TO zůstat sám sebou. Nikdo tě nemůže přinutit, abys ten marasmus akceptoval!". "Jenže v některých aspektech sem do toho manévrovanej okolnostma, vždyť přece víš, co už delší dobu prožívám a jak to vypadá teď...". Gaia se na mne smutně zadívala. Prostě to najednou bylo venku a nešlo jen tak "změnit nit", jak jsem to už jednou udělal. "Jak bych to mohla nevědět... Sem ráda, žes tuhle věc otevřel. Věř mi, dala bych cokoliv za možnost ti nějak účinně pomoct, ale tohle musíš vyřešit sám. A nebude to nic jednoduchýho, protože věci už zašly tak daleko... Ne, nesnaž se hledat vinu u někoho nebo něčeho, teď už by ses jen zbytečně trápil... Na tomhle se podepsala taková spousta vlivů... To je osud. Někdy se jedna ze dvou duší, který dlouho žily v dokonalý harmonii, změní natolik, že tu druhou přestane milovat a chápat. Vzpomeň si, co sem ti říkala o pozitivních a negativních vibracích a jejich "odladění" - právě s tímhle to souvisí. S tím nejde nic udělat". Všechno se ve mne sevřelo, ta bolest se nedá popsat. "Gaio... proč.. Vždyť já jí pořád, přes to všechno MILUJU a neumím si představit úplnej konec! Bože... Skoro deset let! Copak se to dá jen tak odepsat, zmačkat a zahodit? A navíc - zdaleka přece nejde jen o nás dva!". "Jo, Martine, to je právě moc zlý... Budu prosit, aby ti Bůh dal sílu tohle zvládnout s co nejpřijatelnějším koncem...". Cítil jsem, že Gaia nyní hledá a pečlivě váží slova jako vysoce účinnou látku, která může nejen pomáhat, ale i zabít. "Vždyť si vem ty poslední tři roky... Pořád to jen gradovalo, ať si dělal cokoliv, nic nepomáhalo. Co bylo jeden den dobře, bylo druhej den obrácený proti tobě. Je to tak? Martine, špatně se mi to říká, ale tyhle vzpomínky MUSÍŠ použít, abys v sobě pomalu, s co nejmenším trápením neutralizoval ten hlubokej cit a přitom se v tobě nic násilně nezlomilo". Díval jsem se Jí do očí, ve kterých se teď přímo zrcadlila moje bolest a Její snaha mi nějak pomoci. "Hlavně se prosím tě snaž v tom nezůstat sám, PRÁVĚ TEĎ! Vím, "zachytil ses drápkem" do mě, ale to je jen TADY a NA CHVÍLI. Uvědom si, co tě čeká v reálu a vidím v tobě, že je nejvyšší čas... Víš jak to myslím, že?". Přikývl jsem. "Nesmíš prostě zůstat v citovým vakuu, to by tě mohlo zničit. NEVZDÁVEJ TO! Už když sem v tobě poprvé "četla" a zjistila tyhle věci, podívala sem se i trochu jinam, dopředu", mrkla na mne se slabou jiskrou radosti v očích. "VÍM, že na tebe čeká dobrá duše, která tě pochopí, pomůže ti a bude si pak vážit všeho, co je v tobě dobrýho a ty jí to s radostí a vděkem dáš. Zkrátka oboustranný Štěstí s velkým Š. Ale pozor - NEMŮŽE za tebou přijít sama, vždyť o tobě NEVÍ! Tohle už je JENOM NA TOBĚ, pořád si to připomínej! Stejně jako jeden z tvých výroků, že nikdy není na nic pozdě a vždycky má smysl začínat třeba úplně od nuly! Je to pravda a drž se toho". Její poslední věty mi vnesly do srdce kapku naděje, která přímo zázračně rozpouštěla předchozí žal. Gaia to dobře poznala. "No vidíš, Martine, nic není tak černý jak to někdy vypadá. Teď se zkus na chvíli znovu "vypnout" - odvedu ti myšlení úplně jinam, trochu jako při "značkování". Nechci, aby se ti tahle věc pořád táhla hlavou, tolik času na sebe nemáme, chápeš? Takže znovu: Nemyslíme vůbec na nic, díváme se někam do nekonečna", odříkávala Gaia s úsměvem jako při nějakém terapeutickém sezení. Cítil jsem Její dlaň na temeni, opět ke mne přitiskla své vysoké čelo - že tyhle "data" jdou přes "třetí oko" - napadlo mne a než jsem se nadál, byl najednou všechen zármutek beze stopy pryč, duší mi projel záchvěv čiré radosti a přímo fyzicky jsem cítil samovolnou změnu své mimiky. "Gaio... Děkuju Ti, co Ty jenom dokážeš, to je opravdu zázrak!", vinul jsem se k Ní se zářivým úsměvem. "Jakej zázrak, vždyť na tom nic není. Zkrátka chci", řekla mazlivě, "aby ti bylo tak hezky jako je s tebou mě. A co takhle trochu osvěžení? Pojď, vrátíme se k tomu potůčku a potom na pláž". To byl vynikající nápad. Vzali jsme se za ruku a s pocitem nádherné lehkosti způsobeném sexuálním prožitkem i nižší gravitací se vydali zpět do lesa. Uhasili jsme žízeň chladnou vodou, s různými skopičinami provedli základní hygienu a po chvíli jsme se ocitli zpět na pláži Oceánu Poznání. "Zlatíčko, do tý vody se fakt těším, v tomhle pařáku...". "Martine, opatrně! Dávej pozor a drž se jen tam, kde stačíš. Dost se to tady svažuje a ve tvým momentálním stavu... Koordinace pohybů, chápeš? Já sice budu pořád u tebe, ale radši neriskuj". Vešli jsme do mírných příbojových vln a osmělovali se. S hlasitým smíchem a všelijakými žertíky jsme po sobě cákali kvanta vody, takže aklimatizace byla záhy úplná. Pustili jsme se dál od břehu a plavali vedle sebe podél pláže, nadnášeni příjemně chladnými vlnami. Zpočátku mi bylo trochu divné, že nižší gravitace pociťovaná na souši se při plavání neprojevuje tak výrazně. Teprve po chvíli mi to došlo - vždyť lehčí jsem nejen já, ale i voda. Obrátil jsem se naznak čelem ke břehu a okouzleně pozoroval přírodní scenérii před sebou. "Nádherný, viď", ozvala se Gaia vedle mě. "Když si představím že za nějakých sto, sto padesát let bude ve stejně úžasný rovnováze i pozemská biosféra! Už jenom ten pocit, že nebudu muset každou chvíli vší silou mírnit následky příšerností, který se dějou teď...", povzdechla ustaraně. "Gaio, ani nevíš jak Tě obdivuju, tohle všechno zvládat... Vždyť to musí bejt přímo Sisyfovskej úděl, jeden malér někde skončí a pět dalších se vylíhne! Kde na to bereš sílu?". "Jo, Martine, kdybys jen věděl, kolikrát už sem byla skoro na dně... Kolik mých proseb už Bůh vyslyšel a tu sílu mi dal, abych mohla dál chránit všechno co mám svěřený. Já se zkrátka vzdát NEMŮŽU, je to přece moje POSLÁNÍ a žádná alternativa neexistuje. Navíc", pousmála se, "když se tak trochu podívám DOPŘEDU, síla se mi vrací přímo zázračně. Ta jistota, že se všechno změní! Že to, co musím překonat teď, má opravdu smysl a vzejde z toho něco krásnýho". Cítil jsem k Ní obrovskou úctu a vděk za všechno, co pro Zemi, přírodu, lidstvo a tedy i pro mne musí vytrpět. Při té představě, či spíše chaotickém sledu různých vizí se mi svíralo srdce. Všechno mne k Ní táhlo. Naštěstí jsme ve vodě stačili, takže jsem k Ní došel a objali jsme se. "Dušičko magická... Jak bych Ti jen přál, aby si to všechno nesla s menší námahou. Víš jak sem Ti vděčnej za to, že vůbec JSI", slova mi vázla v hrdle, "za všechno, cos už vykonala a co dobrýho pro Zemi ještě uděláš? Vždyť TY sama o sobě seš NAPROSTEJ ZÁZRAK, bez Tebe by Země snad už vůbec neexistovala! Teprve TADY s Tebou si některý věci uvědomuju naplno. Občas jako bych přímo fyzicky cítil, jak celou Zemi, se vším co na ní žije a tím pádem i se mnou, držíš v těch svých krásných tlapkách přivinutou k sobě a chráníš jí před vším zlým...". Něžně jsem uchopil Její dlaně, přitiskl jsem si je ke tváři a zahrnul polibky vděčnosti. Kapičky vody Oceánu Poznání mi naplnily ústa hořkoslanou chutí, nijak mi to však nevadilo. Tiskli jsme se k sobě omýváni mírným příbojem, prsty rukou se nám spontánně propletly a oči setkaly. Opět to bylo zde - vůbec jsme nepotřebovali slova k vyjádření něčeho, co verbálně sdělit NELZE. V té krásné šedomodré hlubině která mne celého pohltila jsem viděl upřímnou radost ze všeho, co ode mne slyšela. Čas opět ztratil svůj rozměr a význam - zkrátka NEBYLO nic než my dva... Jak zde jen popsat nepopsatelné..? Jako již několikrát předtím, probralo mne Její něžné laskání na čele a ve vlasech, zvolna jsem se z hloubky těch krásných očí vynořoval zpět na hladinu Oceánu Poznání a do Jejího objetí. Přivinuli jsme se k sobě a nechali svá srdce pomalu doznít tónem plným Lásky, kterým po celý předchozí (neměřitelný) čas naplno rezonovala. "Hvězdičko zázračná, kdyby tak TOHLE mohlo trvat věčně... Teď sem v Tobě dost dlouho viděl, jak Ti se mnou opravdu je. Víš co to pro mě znamená?". Přikývla se zářivým úsměvem. "Takže už víš definitivně, že ode mě bereš JEN to, co mi sám dáváš, viď...". "Gaio, JEN?! VŽDYŤ NIC CENNĚJŠÍHO NENÍ, rozhodně ne pro mě!", dlouze jsem Jí políbil. Tiskla mne k sobě celá rozzářená štěstím. Když jsme se po chvíli od sebe odpoutali, řekla: "Máš pravdu, bez Lásky ztrácí význam všechno ostatní. Ne každej si to ale uvědomuje a podle toho pak všechno vypadá, sám víš...", odmlčela se. "Ty moje štěstíčko, teď zavři oči, nadechni se a na chvilinku šup pod hladinu! Vždyť tohle už je o úžeh, hlavu máš pořád nad vodou. Já se potopím s tebou". Měla naprostou pravdu, teď mi teprve došlo jak dlouho jsme na přímém slunci. Ruku v ruce jsme se ponořili ke dnu. Vydržel bych sice déle, avšak po několika málo vteřinách jsem cítil jak mne Gaia táhne zpět nahoru. "To stačí, nezávodíme přece v potápění", zasmála se a odhrnovala si z čela mokré vlasy. Pomalu jsme plavali zpět k místu, kde jsme vešli do vody a ze kterého šlo pohodlně projít do lesa. Táhl mi hlavou Její časový odhad "uzdravení" pozemského života. "Rybičko, řekla si sto padesát let... Takže tohle je vlastně moje poslední inkarnace na zdevastovanou Zemi, je to tak?". "O tom nepochybuj", šplíchla ma mne hrst vody, "až se příště ocitneš na Zemi, bude vypadat úplně jinak. Vždyť může trvat nevím kolik století, než se vrátíš". Udělala několik rychlých temp, aby se dostala přede mne a dodala: "Nebo i mnohem dýl - co můžeme vědět? Třeba budeš kdovíjaká V.I.S. na hodně, hodně dlouho!". Kroutil jsem hlavou. "To je teda nápad, já coby V.I.S, jaký poslání bych asi mohl zastávat? To by bylo fiasko!". Gaia se poťouchle usmívala a snažila se o vážný tón: "Například strážce nějakýho mysteria, bránit ho před lidskou všetečností!". Rozesmál jsem se, až jsem měl potíže při plavání. "Geniální.. nápad! Gaio! To by.. bylo možný akorát v naší.."civilizaci"!.. Nebo je snad v celým Universu.. běžnou praxí.. dělat zahradníkama..kozly?!.. Lepší..poslání si pro mě..vymyslet nemohla!", dusil jsem se smíchem a snažil se neloknout si slané vody. "To by mě..v reálu.. mohli udělat sysopem.. nějaký.. supertajný sítě..! Abych měl předem..nějakou..průpravu!". Tímto výrokem jsem tomu skutečně "nasadil korunu". Naštěstí jsme už byli na mělčině, takže jsme se mohli v pevném objetí dosyta vysmát. Když jsme vyšli na pláž, dostal jsem zničeho nic hlad. "Gaio, prosím Tě, dá se tu najít něco k jídlu?". "To víš že dá a sou to fakt dobroty! Já už bych si taky něco dala. Pojď za mnou tady skrz to křoví, tam určitě něco bude". Přímo skrz křoví... Dvakrát se mi to nezamlouvalo. Keře byly sice bez trnů, přesto jsem za Ní šel s maximální opatrností a čekal, kdy někde šlápnu do nějakého trní nebo zdejšího ekvivalentu kopřiv. "Už zase nějaký obavy?", pokárala mne Gaia, rozhrnujíc rukama svěže zelené listy na něčem, co trochu připomínalo bezinky. "Přece bych se musela podrápat nebo spálit první! Nikde blízko nás nic takovýho neroste, vycítila bych to a šla jinudy". Mezi křovím se objevil ostrůvek pokrytý zelenými šlahouny, na kterých rostlo cosi vzdáleně připomínající kulaté dýně. Muselo na mne být vidět, že právě tohle nepatří v reálu k mé oblíbené potravě... "Nekoukej jakobys kousal do šťovíku, ještě si to neochutnal!", pronesla Gaia přes rameno. "Kdybys mi radši pomohl... Tohle utrhnout je fakt práce". "Promiň, hned sem u Tebe!". Sehnul jsem se k Ní a přidržel oběma rukama jeden ze šlahounů. Gaia se z něho snažila ukroutit sytě žlutý plod, což se Jí po chvíli podařilo. "Konečně. Tohle je dost pro nás oba - i když... Až se do toho pustíš, bude problém tě odsud odtáhnout", zasmála se. Potěžkal jsem ten kulovitý plod - no teda... To může mít tak dvě kila, při zdejší gravitaci nijak málo. Snažil jsem se odstranit z něho část kůry kolem stopky, ale nešlo to. Gaia mne chvíli s úsměvem pozorovala. "Martine, nech toho, takhle si akorát můžeš zlomit nehet. Počkej chvíli". Rozhlédla se a zdvihla z trávy kamínek s ostrými hranami. "Pořádně to drž - ještě moment, dobrý". Plát slupky se s hlasitým křupnutím oddělil, objevila se světle žlutá dužnina a ucítil jsem velmi příjemnou ovocnou vůni. Sklonil jsem se a zhluboka jí nasával plnými doušky. "To je k jídlu, ne k inhalaci!", poučila mne Gaia s úsměvnou ironií v hlase. Vnořila prst do prohlubně po stopce a odlomila kus voňavé dužniny. Ihned jsem udělal totéž. "Dobrou chuť", popřál jsem Jí a opatrně jsem uždíbl kousek té neznámé dobroty. Chutnala výborně - stěží to lze popsat, něco mezi hruškou a jablkem. Okamžitě jsem se tou lahůdkou začal doslova cpát. "Díky. Koukám - nějak tě ten kyselej výraz přešel, co?", komentovala Gaia můj apetit, hlasitě přitom chroupajíc svou porci. "Zlatíčko... Tohle je fakt něco..!", odpovídal jsem "v rámci možností". "Sladký tak akorát přiměřeně, žádný pecičky jako třeba v melounu". "To je pravda, semínka sou až úplně v prostředku. Jinak je to doslova bomba plná vitamínů a pozitivní energie", dodala Gaia. Oba jsme spořádali ještě několik velkých úlomků té pochoutky a cítil jsem, že mám opravdu dost. Nebylo divu - v rozlomené slupce zbyl již jen malý kousek dužniny plné černých oválných jadérek. "Martine, já sem totálně přejedená", vzdychla Gaia. "Teď se tak akorát odkulit támhle do stínu, ani se mi nechce vstávat...". Byl jsem na tom zhruba stejně. "Takže válením sudů pomalu vpřed - kurs křoví deset metrů vpravo?". "Ááále... Vždyť je to samej kámen a drn, to snad bude lepší tam.. dojít...", zívla a chvíli se protahovala. Pomalu jsme vstali a zavěšeni do sebe jsme se odplížili do chladivého stínu. "Ach jo...", zafuněl jsem, vnořil jsem tvář do Jejích vlasů a něžně Jí vískal na temeni. "To je niveau - prolítnout přes několik dimenzí na místo vzdálený iks tisíc světelných roků, abych se tam naprosto - nezřízeně - přežral..! To sem celej já". "Co nepřístojnýho na tom vidíš?", ptala se Gaia udiveně a kroužila mi rukou po břiše v oblasti žaludku. "Jakoby snad jídlo nemělo svý pevný místo ve škále prožitků!". Tváří se Jí mihl šibalský úsměv. "Extra od tebe by takový tvrzení znělo navýsost přesvědčivě - nic lidskýho ti není cizí..!", zasmála se a cosi mi evidentně "filcovala" z hlavy. "Jó, kotlety nakládaný v pálivým koření a grilovaný na doutnající švestce, takže se trochu vyudí - ty nemáš špatný nápady. Přežrat se TADY nebo TAM, je v tom snad nějakej rozdíl?" Jistý rozdíl mne napadl. "Zlatíčko, ty si se zmínila o pozitivní energii v tý dobrotě, kterou sme se tak napráskali... Jak je to v týhle souvislosti vlastně s masem? Mám samozřejmě svojí představu, ty nemožný kecy o pojídání mrtvol a tak podobně nedávají smysl - vždyť jak by potom měl vypadat potravní řetězec u zvířat - ale je v tom přece jen pár otázek. Musí bejt přece nějakej rozdíl například mezi ovocem a grilovaným steakem...". "Jo, Martine, tak v tom rozdíl opravdu je. Kapku negativní energie maso obsahuje VŽDYCKY, protože je přece jen získaný ZABITÍM. Ale - pozor! Její největší část je uvolněná právě ZPŮSOBEM, jakým byla konkrétní bytost, ze který to maso pochází, připravená o život. Porovnej si usmrcení kořisti v přírodě s pozemským "masným průmyslem"", viditelně se otřásla odporem, "a není potřeba k tomu nic dodávat. Nejmíň tři čtvrtiny týhle negativní energie by maso vůbec obsahovat nemuselo. Pak je tu ještě další možnost jak získat maso úplně "čistým" způsobem, ale na tu si lidstvo počká ještě moc dlouho". "Čistým způsobem? Gaio, co to prosím Tě má.." "..Biotechnologie, Martine. Ale jak sem už naznačila, de o šíleně náročnou záležitost. Vyrábět živočišný tkáně v objemu, kterej kompletně kreje poptávku, není sice nic jednoduchýho ale rozhodně se to vyplatí. Například tady, kde teď sme, se maso jinak nezískává. Přitom je ho dostatek a vsadím se o co chceš, že bys senzoricky nepoznal rozdíl proti "originálu". I když vlastně - rozdíl tu je, ale směrem k lepšímu. Žádný flaxy, blány a tak. Ty seš mlsnej jak kocour, tohle by se ti určitě zamlouvalo", zasmála se. "To bych si fakt nechal líbit... Ale nedovedu si představit technologii, která by takovouhle produkci umožňovala. Zvlášť v případě, že by jako surovina měla sloužit v podstatě jakákoliv organická látka a jinou možnost vlastně nevidím... Nebo je to jinak?". "Není - vystihl si to. Takže co se týká masa, je to přirozená část potravy nejen lidí, ale humanoidních bytostí obecně, kdekoliv. Vegetariáni nebo dokonce vegani vycházejí z chybných teorií a dost si tím škodí - potřebujete zkrátka jak maso, tak ovoce". "Vegani... A co teprve fruitariáni, to je dost nebezpečnej úlet! O jednom konkrétním příkladu bych věděl", vybavil se mi případ jisté známé osobnosti. "Gaio, ta ženská je opravdu cvok v negativním slova smyslu! Už kolik let se cpe jenom samým ovocem a poslední dobou jí i to ovoce připadá nějak přízemní a vulgární. Nejradši by, teď cituju, jedla akorát vzduch". Gaia obrátila oči v sloup. "Martine, prosím tě, kdo to je?", ptala se konsternovaným hlasem. "Zpěvačka, mimochodem KDYSI dost dobrá. Emigrovala před spoustou let, v Anglii nějak vlítla do tohohle kreténismu a od tý doby - co slovo, to perla. Četl sem pár interview co s ní kdo spáchal a myslel sem, že vyletím z kůže stejně jako ona údajně může KDYKOLIV vyletět mezi hvězdy - do free space - jen proto, že na ovoci duchovně vyrostla. Já sem málem vyrost taky, když sem to četl. Stavy, který sou výjimečný i po aplikaci nejsilnějších psychedelik, vždyť jakej ZÁZRAK je, že MY DVA sme TEĎ TADY.., sou pro ní - údajně - reál. Snad ještě nejpřijatelnější byly pasáže týkající se "astrálního" sexu - údajně nejlepší sou Venušani, toť citát. Na jednu smysluplnou větu týkající se mysterií Universa připadá celá záplava absolutních kravin. Například - její fyzickej věk se díky fruitariánský stravě NEZVYŠUJE, ale naopak KLESÁ!!! To sou věci, viď? Asi nejblíž k pravdě bude dost rozšířenej názor, že je to z její strany obyčejnej kalkul a pečlivě pěstovaná image. Mě prostě připadá, že tímhle způsobem totálně zesměšňuje všechno co je takříkajíc "za zrcadlem" - ať už vědomě nebo jen z blbosti. Každou chvíli tvrdí, že při interdimenzionální cestě přišla dočasně o kus obličeje a jako "důkaz" má na sobě masku, ve který vypadá jak hovnocuc na pochodu!". Odpovědí mi byla exploze smíchu. "..To se..mi.. snad zdá! Takovouhle.. stupiditu.. veřejně blábolit a...", měl jsem pocit, že Gaia opět cosi "filcuje", náhle se smíchem téměř zalkla. "...To je.. fakt.. trefný - s tou.. maskou..! Bože, co je někdo schopnej.. udělat.. pro zviditelnění.. vlastní ctěné osoby!!", držela se za hlavu a pomalu se zklidňovala. "Ztráta fyzický integrity po transferu... Dočasná!! Jedno lepší než druhý! Jako terapii bych doporučovala čtvrtkilovej biftek dvakrát denně". Zamyslela se a řekla mnohem vážněji: "Ale jedno je na tom hrozně negativní. Dost lidí který momentálně tápou - sbírají skoro poslepu svý první střípky do mozaiky Poznání - se na další hledání znechuceně vykašle, když narazí na takovouhle blasfemii non plus ultra. Vůbec se nedivím, že se jim pak při sebemenší zmínce o čemkoliv "mimo 3Dé reál" naježí všechny chlupy". "No právě - to je vlastně jediný, co mi na ní v tomhle aspektu těžce vadí. Plno lidí si pak ťuká na čelo, jakmile se řeč dostane k jakýmukoliv duchovnímu nebo mystickýmu tématu. Jak by ne, když si den před tím přečetli některej z těch paskvilů, ze kterých sem tady citoval. Lidi si většinou z toku vstřebávaných informací zafixujou ty nejhorší příklady, naštěstí ale existujou i pozitivní výjimky...", vybavila se mi reakce bývalého kolegy v zaměstnání, který - ač přesvědčený buddhista a "radikální humanista", jak sám sebe tituloval - po přečtení jistého interview řval jako na lesy, že "ta ženská patří do šnelcuku" (slangově nacistický transport vězňů). Radikálního humanistu by v něm při tomto exposé poznal jen málokdo... Ještě chvíli jsme se líně protahovali ve stínu keřů. "Martine, už se cítím skoro úplně fit. Co ty?". "Pusinko, je to O.K., už mi odlehlo. Docela bych se tady trochu víc porozhlídnul - pojď se někam projít...". "Tak jo - tady aspoň načerpáš spoustu nádherně pozitivní energie, jakou bys na Zemi v týhle době hledal jen těžko". Pomalu jsme vstali, vzali se za ruce a zamířili skrz keře k lesu. Cítil jsem, že do mne ze vzrostlých stromů opravdu proudí jakási životadárná síla, kterou jsem v poslední době stále více potřeboval. Byla to skvělá harmonie krásných vjemů: měkké, nebodavé jehličí pod bosýma nohama, vzduch prosycený vůní pryskyřice, tichý šum větru a ptačí zpěv ve větvích... Jako všechno ostatní, vnímal jsem tu okolní krásu mnohem intenzivněji a procítěněji než podobné věci v reálu na Zemi. Když jsem se v jednu chvíli přitiskl k jednomu ze silných kmenů, projel mnou opravdu úžasný, dosud nepoznaný pocit, který lze jen těžko popsat. Ani nevím jak to přišlo, během krátkého okamžiku jsem byl jakoby PROVÁZANÝ s živým organismem stromu, ke kterému jsem se přivinul. Jasně jsem vnímal každou "žilku" mízy v jeho kmeni, metabolismus vody a živin vstřebávaných z kořenů a prostupujících všude, do poslední jehličky ve větvích na vrcholku... A především - to už nelze popsat vůbec - přímo hmatatelné vědomí, že ten strom ŽIJE, má DUŠI sice úplně odlišnou od mojí, ale přesto dobrou a plnou Lásky. Komunikovali jsme spolu způsobem, který si nyní již nedokáži plně vybavit. Byl to hluboký zážitek kosmické jednoty všeho bytí, vědomí božské podstaty Universa jako takového... Trvalo to nezměrně dlouho, ono vytržení opadávalo jen pomalu. Matně jsem cítil, jak mi Gaia ovinula paži kolem ramen, pak jsem se teprve "probral" docela. Zvolna jsem se odpoutal od kmene stromu a následoval další "neměřitelný čas" - tentokrát v podobě "utonutí" v krásné hloubce Jejích očí. "Jo, Martine, je to tak... Všechno má svou duši - nejen stromy, ale třeba i kámen. To už je sice o něčem jiným, ale jak sem ti řekla, Bůh je úplně ve všem...", hleděla na mne s něhou a dojetím v očích. "Ty ses do toho dostal pěkně hluboko, byl docela problém "držet se kousek za tebou". "Ach... Gaio... Já si to pořád ještě rovnám v hlavě, i když to vlastně ani nejde. Kdybyses mě teď zeptala co sem vlastně prožil, nebudu Ti schopnej odpovědět tak, aby to vystihlo alespoň zlomek toho zážitku". Usmála se na mne. "Já vím... Když se to tak vezme, seš docela dítě štěsteny. Chápeš? Prožíváš vlastně několik mystických stavů jakoby vnořených do sebe ve více vrstvách - to není nic obvyklýho! Ještě řekni, že se TEĎ necítíš jako v reálu, sice podezřele krásným, ale TADY A TEĎ hmatatelným a přirozeným. A přesto seš "někde jinde" - dokonce v duplicitním fyzickým těle, nejen uvnitř vlastního mozku. Není to úžasný?". "Úžasný? Ty moje magická kytičko, to je naprosto slabý slovo... Hlavně ale musím co nejupřímnějc poděkovat Bohu, že mi umožnil vydat se na tuhle cestu právě s Tebou. Náhoda přece neexistuje - takže když to není náhoda, je to zázrak!", objal jsem Jí a zahrnul různými něžnostmi. Hladil jsem Jí po vlasech a tváři s krásným vnitřním pocitem, že právě Ona - mocná bytost plná Lásky a Dobra, chránící můj pozemský globální domov v reálu - je pro mne nyní též pevným bodem v chaotické transcendentální realitě mého momentálního vědomí. Gaia mne pohladila na šíji, krátce mne políbila a zašeptala: "Ten dík musím vzdát zároveň s tebou... Martine, tohle setkání je pro mě tak cennej zážitek, vždyť to přece víš". Věděl jsem to a ze srdce jsem Jí přál Její hezké pocity, zároveň mne hřála obrovská pocta které se právě mě dostalo. Propletli jsme si prsty na rukou a šli dál voňavým lesem, nyní dle mého odhadu směrem k pobřeží o kus dále, než jsme byli předtím. Mé "duplicitní fyzické tělo", jak Gaia nazvala stávající formu mé existence, se po zahnání žízně u potůčku počalo hlásit o běžnou neodkladnou potřebu. "Miláčku, počkej tady chvilku, já si jen odskočím támhle za to křoví, jo?". S jakoby tázavým a zároveň všeříkajícím výrazem se na mne zahleděla a strojeně pronesla: "No tohle... Co chceš provádět tak nepřirozenýho, že je přitom nutný maskovat se za křovím?". Pokračovala hlasem plným nadhledu: "Už zase typicky lidský psychoviry... Já někdy opravdu žasnu, kolik ste si za těch pár tisíc let stačili na sebe vymyslet různých pseudotabu založených doslova na ničem a nechat si je zažrat tak hluboko. Ty moje zvíře, je snad na urinaci něco zvrhlýho? Tak vidíš... A vůbec, mě už se taky chce". Plavně se posadila na bobek a bez nejmenších rozpaků svlažila lesní půdu pod sebou. Otočil jsem se k nebližšímu stromu a učinil jsem totéž. "No vidíš", řekla Gaia vstávajíc z podřepu, "a ty bys obcházel celý to houští. Ach jo...". Napadlo mne několik souvislostí týkajících se "fyzické duality". "Ty moje moudrá hlavinko, jaký sou prosím Tě funkční vazby s mým tělem v reálu? Třeba právě mikce, víš...". Martine, moc silný nejsou, ale pár jich je. Nejsilnější je dech, pak sexuální funkce,..""..no pěkně děkuju, tam to asi vypadalo", broukl jsem si víceméně pro sebe. "No a co má bejt? Vždyť tam na sobě nic nemáš, jako tady", následoval krátký "download" přes oči, "a samozřejmě vyměšování. Takže", špičkovala Gaia usměvavě, "ty tvý vtípky s hajzlem, kterýma si častoval /?J/ před rozjezdem, právě teď došly svýho práva! Ale ničeho se neboj, je tam o tebe dobře postaráno", dodala něžným, láskyplným hlasem. "Akorát sou všichni trochu vyklepaný, žes jim doslova utekl - jedeš si úplně po svým a nikdo neví v čem", krátce se zahleděla před sebe do prázdna a zasmála se: "Přímý přenos z pozemského reálu - zůstaňte prosím u přijímačů! /?J/ si vzal sto mikro a chce tě "dotáhnout"... Vážení posluchači, akce se příliš nezdařila, psychonaut /?P/ byl pohlcen černou dírou svého buněčného vědomí.., slečna /?J/ s ním má trochu práce.., a nyní už je rozhodnuto - pan /?P/ za několik hodin přistane zpět na obě zadní, aniž by dosáhl původně plánovaného cíle. Není však důležité zvítězit, ale.. zůčastnit.. se..", při Jejích posledních slovech jsme se již smíchem sotva drželi na nohou. Pomalu jsme šli dál, les kolem nás byl stále řidší a po chvíli jsme se znovu ocitli mezi keři za pláží. V tom mne zaujalo cosi povědomého - přímo před námi se objevil porost vysokých slunečnic nerozeznatelných od pozemských. Nastavovaly své krásné květy pražícímu slunci a mne napadlo, že to jsou "nejpozemštější" rostliny, jaké jsem zde dosud viděl. "Gaio, no tohle... Koukám, zdejší flóra má s tou pozemskou fakt hodně společnýho..", zarazil jsem se, "..a fauna taky". Na listu jedné ze slunečnic jsem totiž zpozoroval "téměř pozemskou" berušku, byla pouze poněkud větší - přibližně centimetr dlouhá. Opatrně jsem před ní nastavil prsty pravé ruky a chvíli čekal, až přeleze z listu do mé dlaně. "Tohle sou snad nejhodnější pozemský bytosti, který znám", povzdechla Gaia s citem v hlase. "Jenom pozemský?", pronesl jsem tázavě. "Sám vidíš že ne, já to zkrátka beru podle sebe... Ale stvoření doslova všeho není přece omezený jen na Zemi, nejsme žádnej pupek Universa", zdvihla Gaia obočí a pokračovala: "Skoro ve všech biosystémech stejných typů, nemyslím pochopitelně jen ten náš, najdeš tím pádem i víceméně shodnou přírodu. Třeba i v týhle hezký podobě", ukázala na slunéčko v mé dlani, které se mi procházelo po čáře života a posléze zamířilo k prstům - na prostředník. Jemně jsem Gaiu uchopil pod levým ňadrem a nechal berušku přelézt na Její sametově hebkou kůži. Ihned se pustila přímo k bradavce, Gaia s úsměvěm hleděla dolů na ten "alpinistický" výkon. Viděl jsem, že Její bradavka vykazuje příznaky podráždění. "Šimrá Tě?", optal jsem se. "Jo, je to příjemný", zavrněla s pohledem stále upřeným dolů. Beruška se ještě chvíli promenovala po Jejím krásném těle, pak rozevřela krovky a odlétla zpět ke slunečnicím. Pozoroval jsem mírně zvětšenou bradavku na Jejím půvabném, pevném prsu a v hlavě se mi líhly další plány. "Tady někdo s něčím začal", ukázal jsem k houští slunečnic, "ale pak to nedokončil. Miláčku, s tím by se podle mýho názoru mělo něco udělat", hladil jsem Jí po vlasech a ramenou. Gaia se ke mne přivinula, naše oči se setkaly a všechno bylo jasné. Ten jednoznačný výraz probuzené touhy v božsky krásných očích... V tu chvíli mne ovládlo tak prudké vzrušení, až jsem tím byl poněkud zaskočen. Nicméně jsem se ovládl a jakmile jsme se svezli do trávy pod námi, začal jsem s něžně-vášnivou předehrou. Hladil jsem Jí ňadra, bradavky jsem střídavě bral do úst a s oboustranně prožívanou rozkoší jsem je tiskl mezi patrem a jazykem. Její blažené sténání stále sílilo, vzala mne za ruku a zavedla si jí mezi stehna, přímo ke kožíšku zvlhlému čerstvou šťávou. Intenzivně jsem dráždil Její horký klenot ženství s vroucím přáním, aby Jí bylo alespoň tak krásně jako mě - hvězdičko moje, jsem tady pro Tebe, dám Ti všechno co chceš... Cítil jsem, jak mne Její ruce všude ohmatávají a tisknou, když v tom náhle... Přišlo to tak nečekaně - doslova jako blesk který námi oběma projel. V jediném okamžiku se z nás stala divoká nespoutaná zvířata lačnící po kořisti, kterou jsme spatřovali v sobě navzájem. Něco tak silného jsem snad ještě neprožil. Krátký pohled do Jejích očí - vše ostatní v nich teď bylo překryto žárem ryze animální smyslnosti a bezuzdného chtíče. Mé rozpoložení bylo zcela identické. Okamžitě jsem Jí překulil naznak a prudce, dychtivě do Ní vnikl, naprosto omámen slastným pocitem stisku Její horké pochvy kolem mého vydrážděného penisu. Gaia hlasitě vykřikla a pohybem mi vycházela vstříc. Všechno jsem viděl jakoby v mlze, všiml jsem si však že má zavřené oči a široce otevřená ústa, ze kterých vycházelo divoké sténání samičky dychtící po své nejkrásnější chvíli. Následně se rozpoutala neskutečná orgie čistého Sexu, té mocné pozitivní síly ovládající vše živé. Brali jsme si jeden druhého plnými hrstmi bez nejmenších zábran. Tentokrát to bylo mnohem živočišnější a za určitých okolností by bylo možno říci egoistické - což ovšem v tomto případě vůbec neplatilo. Měli jsme si navzájem tolik co dát! Kvanta magické rozkoše proudící z jednoho těla do druhého oběma směry - oba jsme přímo řvali prožívanou slastí a křečovitě se svíjeli ve smyslné extázi. Čas a prostor úplně ztratil význam, jediným pocitem ovládajícím můj mozek byla stále sílící touha po fyzickém ukojení. V jednu chvíli jakobych nějakým zvláštním způsobem zachytil Její přání - vezmi si mě zezadu! Vyklouzl jsem z Jejího rozpáleného pohlaví. Gaia se ke mne okamžitě obrátila zády, opřela se o lokty a vyšpulila svůj pevný samičí zadeček. Rozevřená, krví nalitá puklinka mne do sebe znovu vtáhla, ani jsem nevěděl jak. Měl jsem dojem že zešílím rozkoší. Uvědomoval jsem si přirozenou krásu té nespoutané animálnosti a vciťoval se do vjemů hřebce při páření - v okamžiku, kdy po dlouhém odříkání definitivně získá kořist v podobě říjné klisny. Věděl jsem, že tento pocit je oboustranný. Gaia se divoce zmítala a trhavě vycházela vstříc mým prudkým, rychlým pohybům. Rukama jsem tiskl Její plné boky a pružná ňadra a v naprostém vytržení mi málem uniklo, že se Její tělo blíží vytoužené úlevě. Teprve několik hlasitých, nepopsatelných výkřiků mi to připomnělo. Pevně jsem stiskl v prstech obě Její bradavky a... Síla stahů Její pochvy byla téměř bolestivá. Neskutečně dlouhý, táhlý zpěv rozkoše - Gaio, samičko nejsmyslnější, prožívej si to - ještě, víc, já Ti to tolik přeju..., probleskovalo mi hlavou. Její prsty zarývající se do trávy pod námi... Přerývaný dech a steny slastného nasycení... Teď už můžu i já, však k tomu také mnoho nechybělo. Sílící rozkošný pocit přetlaku semene - veškeré sebeovládání bylo náhle pryč, zmítavě jsem do Ní vnikal a lačně se opájel božskými pocity soustředěnými do překrveného penisu. Bylo to stále silnější, hltal jsem Jí jako životně důležitou kořist. OOOmmmm... Teď už..! Nekonečně slastná křeč v celém těle a prudký výstřik - vlastní animální řev vnímaný jen jakoby z dálky - chvějivé stahy mne zbavily kontroly nad celým tělem, takže jsem se na Ní zvolna sesul a oba jsme, stále pevně spojeni, zůstali ležet na sobě v prosluněné trávě. Celého mne zalila hřejivá vlna pocitu lahodné úlevy a pozvolné deplece po předchozím vydráždění, pomalu jsem opouštěl Její skvostné pohlaví a nakonec jsme se k sobě přivinuli tváří v tvář, nevnímaje doslova NIC než jeden druhého... Čas pro nás stále ještě neexistoval a slova také ne. Vůbec jsme je nepotřebovali, nádherně jsme "proplouvali jeden druhým" a labužnicky vychutnávali střípky pocitů ze spontánní exploze ryzí přirozené smyslnosti - jedné z nejmocnějších sil Universa. Do relativně bdělého stavu nás vrátilo silně pražící slunce, náhle jsem si připadal téměř jako v nějakém gigantickém grilu. S úsměvem jsme na sebe pohlédli - trochu mne vylekalo, když jsem na několika místech Jejího půvabného těla uviděl namodralé stopy po příliš vášnivém stisku. Aniž bych cokoliv řekl, Gaia se radostně zasmála: "Z toho se přece nebudeš obviňovat - kdyby ses tak mohl kouknout na svý záda, máš tam i škrábance! To když sem byla ještě naznak...", dodala vrnivým hlasem. Asi na tom něco bylo, jakousi mírnou bolest jsem v oněch místech cítil. ..."Z MODŘIN RŮZNÝCH LÁSKOVÝCH OBTISKŮ MŮŽEM ZPÁTKY ČAS DÁT"..., zabroukal jsem úryvek jednoho téměř zapomenutého rockového hitu. Bylo nám OBĚMA moc krásně, jen sluneční žár začínal být téměř nesnesitelný. "Gaio, miláčku, pusinko... Ty moje V.I.S., abysme se tu ještě neupekli! Tebe by přece byla taková škoda...". "A tebe snad ne? Martine, ty mi tohle říkáš naschvál. Vždyť pro mě si po všech stránkách skvělej, jen mi něco vidíš na očích, už to mám vyloženě "na stříbře"! Co od tebe můžu ještě chtít?". Táhle, smyslně vzdychla: "Rozumíš mi úplně ve všem. Víš co potřebuju a dáváš mi to s Láskou, radostí a vášní. To si opravdu myslíš, že tohle má v sobě každej chlap?". "Podle mě má, záleží na okolnostech". Myslel jsem to naprosto vážně. "Ty si takový moje pozemský štěstíčko... ale v tomhle pravdu NEMÁŠ! Některý věci si na lidech moc idealizuješ a ze svýho úhlu je vidíš jinak, než se skutečně mají. Martine, věř mi, tohle je dar, vzácnej dar od Boha. Nejde o samozřejmost, jak to vidíš ty, i když...". Hlas jí zvážněl a zesmutněl. "Je pravda, že KDYSI to tak BYLO! To už je ale tak dávno...". Gaia tklivě vzpomínala, s božskýma očima plnýma bolesti upřenýma kamsi nekonečně daleko, kam jsem já vidět nemohl - přes propasti věků a epoch, o kterých možná v naší složce "Historie" není jediný záznam... "Ještě než se Mojžíšovi vloudila do výkladu toho jeho desatera špatná halucinace, od koho, to ti snad říkat nemusím... Martine, tohle nikdo na žádným svitku nenajde", vzlykla Gaia tiše, téměř neznatelně. Jen ta hluboká bolest a třpyt několika slz, které si do Jejích očí našly cestu, mi odkrývaly jak Jí je a přiváděly mne k zoufalství, protože v TOMHLE jsem Jí ulehčit nemohl, ať bych se snažil sebevíc. "TEHDY lidstvo ztratilo ráj.. nikdy jindy... protože TO byl, Martine, PRVNÍ opravdovej virus, kterej se kdy dostal.. do nějaký paměti. Bloudil různýma cestama, nabaloval se.. na další a další kódy... dál už to..znáš...", poslední slovo téměř spolkla, hlavu si opřela o mé rameno a usedavě se rozplakala. Hladil jsem jí co nejněžněji, jak jsem jen dokázal. Slova a zvuky, kterými jsem se Jí snažil zmírnit krutou bolest, zde nemají místo. Jenže kořeny Jejího žalu byly tak hluboko, snad až v řece kolektivního vědomí, že nebyla jediná šance se k nim dostat. Její horké slzy mi stékaly na hruď, na záda a můj pocit naprosté bezmoci mi doslova trhal srdce. Bože, prosím, odejmi od Ní ten žal, to trápení! Tohle si přece nezaslouží, NE!!... to JÁ, to MY!!... "G a i o... Dušičko moje nejhodnější.. Tak se z toho vyplakej, uleví se Ti. Sem tady s Tebou, už Ti bude dobře... Vypláčeš se z toho, zas to bude dobrý.. no tak...". Celá se otřásala hlubokými vzlyky, které však k mé veliké úlevě slábly, až nakonec ustaly docela. Stiskl jsem Jí kolem ramen, možná až příliš silně. Konečně ke mne zvedla tvář - výraz bezmezného žalu jí dosud celou prostupoval. Sklonil jsem se k Ní a pomalu jsem Jí slíbávál poslední slzy z lící a z očí. Jejich slaná, nahořklá chuť mi sklouzávala do hrdla. "Gaio... Gaio, pusinko moje, už je Ti líp?". Pomalu přikývla a oči se Jí zvolna rozjasňovaly. Pak mne náhle stiskla ještě silněji, než jsem držel já Jí. "Vidíš, takhle to prostě bylo a je", řekla ztěžka, sevřeně. "Už to bude dobrý, celou tu dobu sem cítila jak ti je a vnímala tvoje prosby k Bohu... Koukni se", ukázala na houštinu slunečnic za námi, "ty kytičky se dívají úplně jinam a naše trápení je jim celkem fuk, právem... Tam, kde je Slunce... Tam je Dobro..!"... "LET'S THE SUNSHINE... FOREVER..!", proběhlo mi hlavou několik fragmentů z HAIR v podivném souběhu s doslova vzteklým přemítáním, PROČ se všechno vlastně takhle POSRALO... PROČ?! A na jak dlouho ještě..? Těžko popsatelná představa existence satana jako personifikace všeho zla, duchovní bytosti, která je (naprosto paradoxně) také Boží součástí a může přežívat jen díky Jeho nekonečné Lásce a soucitu... Co se ještě bude muset všechno stát, kolik utrpení ve všech dimenzích a formách vnímání, aby Boží trpělivost přetekla s patřičnými důsledky? Zde byla moje představivost u konce. "Neboj se, dlouho to nepotrvá!", vytrhla mne Gaia ze zamyšlení. V Jejím hlase už nebylo ani stopy po prožité strasti, z čehož jsem měl upřímnou radost. Chvíli jsme šli směrem od břehu a uvelebili se ve stínu na okraji lesa. "Jak bych ti to jen přiblížila... Zlo je tím silnější, čím víc prostoru dostává. Samo si, díky Bohu, žádnej nevytvoří ani vytvořit nemůže, ZLO NENÍ KREATIVNÍ dokonce ani v relaci k sobě samýmu. Dokáže jen ničit, nic jinýho. A právě v tom je velká, dá se říct přímo stoprocentní naděje pro DOBRO a jeho vítězství!", řekla Gaia s nadšením v hlase a zářícíma očima. "Teď se budu držet "na Zemi" a v dimenzi jejího reálu, jinak bysme tohle téma snad nikdy nevyčerpali. Uvědom si jedno. I když to tak na první pohled nevypadá, viz ta tvoje "černá kostka" příkladů, pořád víc a víc lidí myslí a jedná POZITIVNĚ. Na reálný důsledky si ještě počkáme, ale základ už je tady!". Namítl jsem: "Ale ten tady přece už BYL, relativně nedávno a v mnohem silnější podobě! Kočičko moje, vzpomeň si na šedesátý léta se vším pozitivním co přinesly, kolik lidí ve srovnání s dneškem bylo "in"! Je sice pravda, že tahle epocha dala vzniknout spoustě krásných věcí a myšlenek, ze kterých plno lidí žije už třicet let a určitá část dalších generací, což je vlastně i můj případ, na ně navazuje. Přesto se tehdy všechno vrátilo do vyjetých kolejí obecnýho marasmu. PROČ?". "Martine, teď si mě předběhl nádherným způsobem! Právě sem o tom chtěla začít a tys řekl skoro všechno za mě. Takže tě jen doplním. Copak se všechno musí povést hned napoprvé? Nemusí a v týhle věci dokonce ani nemůže. Když to hodně zjednoduším, šlo v podstatě o "veřejnou generálku" a ne zrovna neúspěšnou, premiéra teprve přijde! Zašmátrej si trochu v makovici a porovnej kosmologický vlivy, který samozřejmě určujou i politiku, TENKRÁT a TEĎ! Není v tom tak trochu rozdíl?", usmívala se Gaia s otázkou i odpovědí v očích. Dvakrát jsem o tom přemýšlet nemusel. Přivinul jsem se k Ní a s hlavou na Jejím rameni tiše zabroukal: "...AGE OF AQUARIUS, AGE OF AQUARIUS...". Pohlédl jsem Jí do tváře a vše bylo jasné. "Konečně nám to dochází, co?". Oběma rukama mne vzala za hlavu. "Před použitím protřepat!", smála se a ihned uvedla svá slova do praxe. "Jo, Martine, teď už to bude o něčěm jiným. Sice pozvolna, ale na jistotu... Nejen oči, ale ani hvězdy nelžou, věř tomu! Síla, která se teprve ZAČÍNÁ projevovat, mění lidskou mentalitu přímo v základu, takže zlo je totálně bez šance". Její nadšení a radost ve tváři se do mne přelévaly s obrovskou intenzitou. Byla to zkrátka NADĚJE v elementární podobě, ten pocit nelze popsat. "Pusinko moje sladká... Gaio, takže je přece jen pravda, v co sem víceméně skrytě doufal? Že přes všechno co se děje není nic ztracenýho, spíš naopak..?". Gaia přikývla a očima mi zářila přímo do duše. Rozvíjel jsem tu vizi dál. "Když si to porovnám, tenkrát a teď... Vždyť TEĎ máme nesrovnatelně účinnější prostředky k pozvolnýmu "odplavování" tohohle sajrajtu z duší, který už sou trochu, malinko "in" a otevřený něčemu lepšímu. Informační technologie, který v podstatě NEJDOU CENZUROVAT a budou čím dál dostupnější! Kam se hrabe, co do účinnosti, tehdejší nezávislej tisk! INFORMACE, zlatíčko... Na nich TEĎ záleží snad nejvíc. Nezkreslená a nefiltrovaná PRAVDA, při sebemenší troše zájmu dostupná pouhým kliknutím myši. Tohle přece musí časem uvolnit pár "sněhových koulí", který se změní v pořádnou lavinu!", sypal jsem ze sebe s nadšením a samovolnou gestikulací. "Martine, trefil si to přesně! Ta lavina se sice neutrhne tak brzo a rychle jak čekáš, ale DOJDE K TOMU! Důležitý je, aby se valila správným směrem a to může ovlivnit jen kvalita a dostupnost informací, o kterých ses zmínil. Je nutný TÁHNOUT lidi k Dobru, brát vítr z plachet informačním monopolům. Takže pro začátek - BACK TO THE SIXTIES!!!", vykřikli jsme spontánně oba najednou. Rozlehlo se to široko daleko a z větví stromů poplašeně vzlétlo několik ptáků. Se smíchem jsme se objali. "Gaio, to je úlet... Tohle heslo právě tady, nevím kolik tisíc světelných let od Země... A navíc, že se nestydíme - dělat v lese takovejhle kravál!". "Jakej kravál? To je poselství ze Země do hlubin Kosmu!", utahovala si Gaia z nás obou. "Jo, to je pravda, sme zkrátka "POMATENÍ"", vzpomněl jsem si na anotaci jedné knihy - jakéhosi křesťanského blábolu na téma NEW AGE - o kterou jsem kdesi letmo zavadil. Gaia mi blýskla pohledem přímo do očí a krátce se zamyslela, jakoby Její mozek "navazoval spojení se serverem XX atd" podle "odkazu", na který ve mne "klikla". "Tys to četl?", zeptala se pobaveně. "Miláčku, z takový duševní potravy - otravy by mi asi nebylo dobře od žaludku", zasmál jsem se. "Navíc je můj čas příliš cennej na to, abych s ním mrhal právě tímhle způsobem!". Snažil jsem se obnovit si ten "lost cluster" v hlavě, který se mi před chvílí zčásti vybavil a na nějž jsme navázali. "Pomatení...", odfrkl jsem s očima v sloup. "Nějak mi není jasnej smysl toho názvu. Jestli de o podstatný jméno vyjadřující stav mysli, nebo o potupný označení příznivců NEW AGE, eventuálně o slovní hříčku ve stylu "od obojího trochu"". "Anebo kritický slovo do vlastních řad - podle sebe soudím tebe!", smála se Gaia rozpustile. "Což nepřichází v úvahu, právě sem do toho trochu "nakoukla", musel si to na mě vidět". "Všiml sem si. Kočičko, ty seš vážně úžasná... Necháme toho. Ať si každej píše a libovolně publikuje co se mu zlíbí, to je přece naprosto základní princip v kontextu s informačním boomem, kterej sme tu přetřásali před chvilkou. Akorát je mi líto těch lidí, který na podobný špeky skočej a sami sobě prásknou dveřma před skutečným Poznáním. To je ale svoboda volby. Každej se musí rozhodnout sám, jestli něčemu slepě UVĚŘÍ nebo se naopak bude o něčem postupně PŘESVĚDČOVAT na základě porovnávání různých informací, ke kterým se dostane. "Jo, Martine, mozaika Poznání nejde složit bez námahy. Zrovna tobě to vysvětlovat - to můžu rovnou nosit dříví do lesa. Ale když už sme začali o informačních sítích... Těžko najdu slova, kterýma bych ti to mohla popsat, protože se jedná o můj "reál", o dimenzi, do který trvale patřím. Asi takhle: Vy, jako lidstvo, respektive jeho určitý vrstvy, děláte spoustu věcí který mi těžce ubližujou a bez nadsázky mě pomalu zabíjíte. Počkej, neber si to tak... Já přece vím kdo je za to odpovědnej a znám souvislosti. Lidem jako ty sem naopak vděčná, že dělají co můžou aby se to změnilo", pohladila mě, "takže se z ničeho neobviňuj. Nejste přece všichni stejní! A teď sme právě u toho. Tak jako mě některý lidský aktivity zraňujou, spousta dalších mi naopak prospívá. Dá se říct, že mě přímo léčí a dokonce, bez nejmenší nadsázky, zdokonalujou - a jedna z nich sou právě věci, který sme teď "nakousli". Zkusím to trochu zobecnit. Všechno co lidi nějakým způsobem SPOJUJE je pro mě léčivý a blahodárný. Naopak věci, který lidi ROZDĚLUJOU a staví proti sobě, sou pro mě zlý. Rozumíš mi? Tak si do toho někam zařaď datový a telefonní síťě, satelitní komunikaci, rádiový spojení všeho druhu a především tu nádhernou pavučinu, kterou ste utkali za posledních pár let! Ta fakticky nemá chybu. Nikde nezačíná ani nekončí, těžko říct komu vůbec patří... Když už se nějakejm represivním idiotům povede z různých důvodů zničit několik vláken a uzlů, za pár dnů sou obnovený jinde jakoby se nic nestalo. Psi štěkají a web jede dál. Je to zkrátka nezničitelný, svobodný a krásný. A teď si Martine zkus představit - vím že to nejde jen tak, ale zkus to - že VŠECHNY TYHLE VĚCI určitým způsobem doplňujou můj nervovej systém v jedný z forem mojí existence!". Nevěřícně jsem na Ní hleděl a nešlo mi to do hlavy. "Gaio... Tohle si nedokážu představit ani v náznaku. Ve svým reálu seš přece duchovní bytost, takže nervová soustava..". "Martine, tohle je složitější. Sem přece spojená se Zemí a ta je HMOTNÁ a trojrozměrná, chápeš? Aby sis to představil ve skutečný podobě, musela bych tě "táhnout" mnohem dál a na to zatím nemáš. Teď to zkrátka ber jak to říkám, časem si třeba pomůžeš nějakou vizualizací. Důležitý je, že se jedná o neskutečně prospěšnou fúzi lidských aktivit s mojí existencí, což je za současnýho stavu krásná a povznášející výjimka!". Horko těžko jsem si to snažil srovnat se vším, co jsem o těchto věcech dosud věděl. Nakonec mi stejně zůstal jen hezký pocit z faktu, že lidstvo kromě nejrůznějších ničivých svinstev dělá také něco velmi užitečného pro svůj globální domov a tu veskrze krásnou bytost, která o něj tak obětavě pečuje. Seděli jsme opřeni jeden o druhého, v naprosté pohodě se tiše radovali ze vzájemné blízkosti a z jakéhosi "prorůstání" do nádherné okolní přírody. Slova nebyla vůbec zapotřebí, byl to ryzí prožitek harmonie se vším kolem nás - přímo jsem cítil, jak do té krásy bytostně patříme. Okolnost, že nejde o Zemi, nýbrž o nesmírně vzdálenou a svým způsobem "šťastnější" planetu byla naprosto nepostatná. Duše má svůj domov v celém Universu... "Hvězdičko magická, tohle pro Tebe musí bejt úžasná "rekreace", viď?", řekl jsem po chvíli. "Aspoň do tý doby, než se na Zemi něco změní k lepšímu". "Jo, Martine, vždyť sem ti už říkala, že tady nejsem poprvé... Skutečně mi to dává sílu, kterou tolik potřebuju. Ještě že tuhle možnost občas mám. A navíc - právě s tebou je to zážitek, na kterej se zkrátka NEZAPOMÍNÁ..", hlas se Jí trochu zlomil. "Pojď ke mě...". Přivinuli jsme se k sobě, něžně jsem Jí hladil po vlasech a líbal na skráně. Cítil jsem Její něžné prsty na své šíji, pak jsem Jí pohlédl do tváře... V tu chvíli mne celého zaplavila vlna tísnivého chvění a mozkem mi procházela jediná otázka - PROČ? V Jejích očích i tváři jsem totiž viděl smutek a bolest, i když se evidentně snažila nedávat své rozpoložení najevo. Jenže oči nelžou... "Gaio... Dušičko hřejivá, co Ti je?". Neodpovídala, jen mne přitáhla ještě blíž k sobě. "Pověz - co Tě trápí? Vždyť já to vidím...". Dlouze se na mne zahleděla. "Co mě trápí... Ty moje pozemský štístko, zkus na to přijít sám", visela mi na očích. S úlevou jsem pozoroval, jak se lítost v Jejím pohledu zvolna mění v tázavé zamyšlení. Stále jsem však nic nechápal. "Martine... Vždyť ty se musíš pomalu připravovat na cestu zpátky - už rozumíš?". "Bože...". V tom okamžiku jsem naplno a bolestivě pocítil ty neviditelné drápky Lásky, kterými jsme se do sebe "zasekli" a které mi při představě definitivního rozloučení začaly doslova rvát duši. Čím více jsem si to uvědomoval, tím hlouběji se zarývaly a vize každého centimetru, o který se od Ní budu muset vzdálit je nelítostně trhala skrz jemné předivo citů. Ještě horší bylo vědomí, že ONA cítí totéž a bolí Jí to stejně jako mne. Srdce mi svírala pálivá hořkost stoupající nahoru do hrdla - nemohl jsem ze sebe vydat ani hlásku. "Ne... Martine, prosím tě, ber to jak to je, s tím přece nic neuděláme! Fakt nemá smysl se trápit...", řekla Gaia polohlasem a jemně mne škrábala nehty na temeni. "Vždyť můžeme bejt rádi, že k tomuhle všemu vůbec došlo a že je to tak krásný...", zašeptala. Její hluboké šedomodré oči nyní vyzařovaly zvláštní směs pokory a radosti z Bohem darovaných prožitků, tato emoce se zvolna přenášela i na mne a odplavovala předchozí bolest. "No vidíš - že už je to lepší?". Přikývl jsem. "Gaio, tohle všechno si budu pamatovat NAVĚKY, to snad nemůže vymazat ani stovka reinkarnací - nebo myslíš že to zapomenu?". "Nezapomeneš. Sice se to trochu schová do podvědomí, ale nikam to nezmizí - jako vlastně všechno, co už máš za sebou i co ještě prožiješ. Každopádně tohle dobrodružství bude jedno z prvních v pořadí, když někdy začneš jakýmkoliv způsobem pročítat kroniku svý duše", pousmála se. Pevně jsme se objali a znovu si sdělovali své city něžným laskáním. Teď jsem si však plně uvědomoval konečnost tohoto krásného zážitku, o to více jsem se snažil zapsat si hluboko do svého nitra každý dotek těl, každé "pomazlení duší". Znovu a na velmi dlouho jsme se navzájem ponořili do svých pohledů - vpíjel jsem do sebe nepopsatelná mysteria skrytá v té šedomodré kráse a věděl jsem, že je to možná naposledy... Jak dlouho to jen trvalo??? Gaia mne pomalu "přiváděla k sobě" škrábáním ve vlasech, zvolna jsem se vynořoval z magické krásy Jejích očí a cítil jsem, že něco už není jako předtím... Můj zrak již tak ostře nerozeznával všechny detaily okolní přírody - ještě před krátkým časem mi přišlo samozřejmé, že i na vzdálených stromech vidím každý list. Teď splývaly do konzistentní zeleně, podobně jako v "reálu". Navíc jsem se i fyzicky cítil "nějak jinak". Neumím to přesně popsat, ale jakobych přestával pociťovat dosavadní lehkost a plavnost celého těla. "Hvězdičko moje hřejivá", hladil jsem Jí po černé hřívě, "jak vlastně bude vypadat návrat? Když si zpětně vybavuju, kudy sem se dostal až SEM... Jak daleko zpátky budeš moct jít se mnou? A co potom? Existuje něco, na co bych si měl dát extra pozor a o čem třeba nevím?". "Neboj, Martine, můžu tě "dotáhnout" až do astrálu - takže vlastně mnohem "blíž" před naše setkání. Odtamtud už sklouzneš, ani nebudeš vědět jak". Škrábal jsem se na čele a usilovně přemýšlel. "..Do astrálu, já Ti nějak nevím která z dimenzí to vlastně byla, byl to všechno takovej chaos rychle po sobě...". Gaia mi s úsměvem potřásala hlavou. "Tos - přece - nemohl - zapomenout! Modrá tma protkaná barevnýma nitkama, ve který si poprvé potkal zlo". Bylo mi to jasné. "Vím, tam to bylo nádherný, dokud se mi nezjevily ty potvory. Gaio, to byla krása... Proběhnout celým houštím těch duhových vláken a slyšet je přímo v sobě - každý jiným tónem, na to fakt nezapo.." "Martine, ty seš přece... To snad není pravda!", přerušila mne Gaia překvapeným a mírně naštvaným hlasem. Nechápavě jsem na Ní hleděl. "Ach jo, to může napadnout snad jen tebe", pokračovala mírněji s výrazem pochopení a lehké ironie, "takhle se HRABAT LIDEM VE SNECH..! Už rozumíš? Vždyť to sou propojení fyzických těl v REM fázi spánku s jejich astrální komponentou, která se odlítla trochu provětrat! A ty ses v tom vrtal jak medvěd v plástvi, což muselo pro každýho ze zúčastněných znamenat pěkně nepříjemný probuzení. No... Je sice fakt žes o týhle věci nevěděl, tím víc by ale bylo na místě trochu opatrnosti". Hluboce jsem se zastyděl, tohle mi opravdu mělo dojít TEHDY TAM. Spáchat takovou koninu, to je pro mne skutečně signifikantní... "Nelam si s tím hlavu", broukala tiše Gaia. "Kdo nic nedělá, respektive sedí na zadku v reálu, ten pochopitelně nic nezkazí. Byl si tam přece poprvé, navíc po dost divokým startu. Za takových okolností se nedá jednat nijak rozvážně, to je O.K.. Až se budeme vracet, projdeme se tam spolu. Dál už musíš sám - ale na tom nic není, zrcadlem proletíš s menší námahou než cestou sem". "Zrcadlem... Gaio, takže ta neviditelná membrána nebo co sem to jakoby prorazil..?". "Jo, přesně tak. Tos právě opouštěl svý tělo v reálu a stejným způsobem se do něj i vrátíš". Pohlédla na mne s mírnou tesknotou v očích. "Všechno má svůj počátek i konec, teda SKORO všechno. Díky Bohu alespoň za tenhle střípek štěstí... Tak se pojď ještě projít, dokud máme čas a nech si pěkně hluboko zapsat každou emoci, každej vjem odsud. Někdy se ti tyhle vzpomínky můžou hodit, stejně jako mě...", zašeptala téměř neslyšně. Stiskl jsem Její hebké prsty do svých dlaní a chvíli je něžně hladil. Pak jsme pomalu, líně vyšli směrem k pláži. Očima jsem ohmatával vše co jsme míjeli a ukládal do svých vzpomínek tu přirozenou, harmonickou krásu. Půda pod našima nohama počala zvolna přecházet v jemný písek a záhy jsem hleděl na horizont Oceánu Poznání - podobně jako po transferu sem. Jak dlouho tu vlastně jsme..? "Takže naposled...", uklouzlo mi ze rtů. Gaia mi ovinula paži kolem ramen a dlouho jsme se tiše loučili s místem, na kterém jsme prožili tolik krásného. Snažil jsem se vtisknout si do paměti všechno, celé úchvatné panorama kolem nás - členitou zeleň pralesa, příboj oceánu, plážový písek i modrou oblohu, za kterou se skrývá nekonečný prostor a někde daleko v něm i Země - můj "reálný" domov a Její poněkud nezvedené "adoptivní dítě". Stáli jsme tváří v tvář dokonalé ukázce Božího díla, jedné z podob Universa jako takového. Chvíle vcítění se do magicky krásného okolí skončila, když se naše pohledy setkaly. "Tak co, už odsud můžeš?", optala se Gaia procítěně s tázavě zdvihnutým obočím. "Teď už asi jo... Sice s těžkým srdcem, ale můžu. Vždyť si to všechno, stejně jako Tebe", pevně jsem Jí objal, "odnesu hluboko v duši do reálu. Díky Bohu, že to vůbec bylo". "Vidíš, to je správnej přístup k věci. Martine, nikdy nemá smysl se trápit pro něco, co se zkrátka NEDÁ změnit. Tvoje místo je momentálně na Zemi...", krátce se odmlčela, "máš tam před sebou ještě dlouhou cestu a hodně práce". "Já vím...", zašeptal jsem. Letmo mne políbila a vymanila se z mého objetí. Vydali jsme se podél pláže k místu, kde nás při předchozím transferu "vyložila" jedna z oněch magických linek kterými je celé kontinuum skrz naskrz protkané. Po nějaké chvíli Gaia zastavila a pevně mi stiskla pravou ruku. "Tak do toho... Už ti nic nemusím říkat, víš přece co máš dělat. Snad jen - pozor - na druhý straně není píseček jako tady, takže opatrně, aby to nedopadlo jako ve Věčným stínu". "V to pevně doufám, tam sem si parádně natlouk. Kam vlastně máme namířeno teď?". "Přímo do astrálu co nejblíž k "pozemskýmu 3dé"", usmála se Gaia. "Jedním transferem se dají přeskočit v podstatě všechny dimenze, když to trochu znáš". "To je docela luxus class A", zasmál jsem se. "Pokud si vzpomínám, tak v astrálu sem šel po něčem jako plsti, nikde žádnej kámen nebo podobně. Tam snad žádnou bouli neschytám". "Když budeš jen trochu šikovnej a pěkně se stočíš do klubka, tak ne", hleděla na mne s něžným úsměvem. "Hlavně se mě okamžitě pusť jak ucítíš že si zase "sám sebou"... Tady ti to přece jen chvilku trvalo", řekla s náznakem pokárání v hlase. "Takže se ještě jednou rozhlídni, zavři oči a nech se vést". Naposledy jsem pohladil očima všechno kolem sebe s vědomím, že SEM už se zřejmě nikdy nedostanu a pokud ano, tak jako někdo úplně jiný v některé z dalších kapitol nekonečné hry života. Tehdy ovšem s největší pravděpodobností nebudu vědět nic o svém dnešním "výletu" - a kruh se uzavírá... Na další úvahy však nebyl čas. Načervenalé přítmí stisknutých očních víček navždy překrylo okolní krásu a Gaia mne s pomalým rozběhem vedla vstříc neodkladné cestě odsud... Nohama jsem se sotva dotýkal plážového písku, slyšel jsem svist větru a povědomý šum. V pravé ruce stisk Její něžné tlapky - běželi jsme stále rovně, kdy už to... CVAK!!!!!!! ...a bylo to tady, respektive nebylo NIC. Opět ten absolutně nepopsatelný pocit neexistence hmoty, prostoru i času... Nepatrné zrníčko světla před zavřenýma očima... Tentokrát jsem však měl matný dojem, že tato nekonečně dlouhá i krátká ztráta pojmu o čemkoliv byla jakoby fragmentovaná, těch "cvaknutí" následovalo několik po sobě. Určit jejich interval však bylo naprosto nemožné. Najednou jsem v rychlém sledu pocítil všechno jako cestou sem. Znovunabytí smyslů, stisk ruky - ihned jsem se pustil a křečovitě stočil do klubíčka. Byl nejvyšší čas, neboť vzápětí přišel tvrdý náraz a několik chaotických přemetů. Pak jsem zůstal nehybně ležet a tiše děkoval Bohu, že nikde necítím žádnou výraznou bolest. "Dobrý? Není ti nic?", ptala se Gaia starostlivě a hladila mne na zádech. Otevřel jsem oči - tma... Alespoň v první chvíli - oční akomodace stále ještě pracovala po bleskovém přechodu ze sluncem zalitého ostrova do temně modrého přísvitu ZDE. Také absolutní ticho, ve kterém jsme se náhle ocitli, působilo téměř až nepříjemně. Zvolna jsem se protahoval a rozhlížel, viděl jsem však jen Její siluetu v temné modři vycházející odevšad i odnikud. "Gaio... Hvězdičko, pojď ke mě", vinul jsem se k Ní. Připadala mi v té chvíli jako jediný pevný bod, kterého se v nekonečném prostoru mohu bezpečně zachytit. Tiskli jsme se k sobě, cítil jsem Její hřejivé teplo a když jsem si úplně zvykl na přítmí kolem nás, viděl jsem opět Její krásné oči s mírně teskným výrazem kdesi velmi hluboko... "Tak už seš skoro doma...", povzdechla tiše. Hladil jsem Jí po vlasech, které ve zdejší polotmě vypadaly naprosto nepopsatelně. "Když mě se od Tebe vůbec nechce", šeptal jsem Jí tiše do ucha. "Martine... Vždyť mě od tebe taky ne, ale co s tím naděláme..? Moc času už nemáš a řekli sme si, že se nebudeme trápit něčím co zkrátka NEZMĚNÍME...". Hlas se Jí však lámal bolestí, kterou nemohla přes veškerou snahu zakrýt. Její trýzeň mi krutě drásala srdce a věděl jsem, že bude ještě hůře. "Ještě aspoň chvíli", smlouval jsem s Ní i s nezměnitelným během událostí. "Gaio... Já Ti toho chci ještě tolik říct", vinul jsem se k Ní, "proč to jen musí skončit právě TEĎ"... "Ale no tak, Martine... Teď nebo pozdějc, nevyjde to skoro nastejno? OBA se musíme VRÁTIT, i kdyby se nám sebevíc nechtělo. Tohle setkání si přece v sobě poneseme dál - schováme si ho jako hezkej a cennej kamínek, kterej sme našli v písku na pláži... Nic z toho co sme prožili nám nikdo nemůže vzít a je to opravdu vzácnost ke který se můžeme vracet, čerpat z ní sílu ještě za hodně dlouho. Nezapomeň - všechno to máš hluboko v duši a odtamtud se nic neztratí. Jednou ti tenhle hezkej střípek do mozaiky může přímo zázračně pomoct...". Viseli jsme na sobě očima, tíha té chvíle byla přímo fyzicky citelná a já jsem V NÍ teď viděl že Její předchozí slova jsou sice pravdivá, ale v tomto okamžiku PRO NÁS OBA představují jen jakousi náplast na ránu která se NÁM právě otevírá kdesi hluboko uvnitř. Velmi pomalu a něžně jsem hladil Její paži pokrytou volně splývajícími hustými vlasy, jakoby můj hmat toužil memorovat ten krásný dotekový vjem. Teď jsme tady spolu... A za chvíli nás něco, co je nesrovnatelně silnější než my dva dohromady, od sebe navždy oddělí! Mám v duši vůbec ještě místo pro další bolestivou jizvu tohohle druhu..? Ale mám - musím mít, ono se někde najde. Jenže... CO ONA?! Proč se jen musí takhle trápit? Já za to přece nestojím! Další pohled do těch krásných očí - Bože, tohle ne! Slza koulející se pomalu po něžné tváři, ve zdejším přítmí připomínala tmavou perlu... "Hvězdičko moje... Gaio, dušičko nejdražší... Neplakej, prosím Tě, netrap se - tohle mi utrhne srdce...", šeptal jsem a přitiskl Jí k sobě, teď už opravdu naposledy. "Mě ty Tvoje zaseknutý drápky taky bolí, vždyť to ve mě vidíš. Jen prosím Tě neplač, teď už by to žádnou bolest neodplavilo ale naopak zhoršilo". Tiše přikývla a ovinula kolem mne hřejivé tlapky. "Máš pravdu, nedá se nic dělat a už je opravdu načase. Ještě chvilku, musím si tě do sebe pořádně zapsat - úplně všechno...", vzdychla a dlouze mne políbila. Tohle už je opravdu konec, táhlo mi hlavou. Cítil jsem chuť slané kapky, která se Jí předtím skutálela po tváři. Znovu se ve mne všechno sevřelo - jak jen teď můžu odejít... "Gaio... Ty mě odsud opravdu budeš muset vyhnat, jinak nevím...", uklouzlo mi ze rtů, když jsme se od sebe odpoutali. "Ne... Martine, prosím tě, to NE..! Já tě nechci ODHÁNĚT, nedokázala bych.. Ty musíš JÍT SÁM! Rozumíš..? Rozuměl jsem tomu - některé věci jsou zkrátka dané a změnit nejdou. "Gaio... Nikdy na Tebe nezapomenu - na nic z toho co sme prožili, ať už mi v životě bude O.K. nebo naopak. Kdybych jen uměl vyjádřit jak je pro mě cenný VŠECHNO CO SI MI DALA.." "..Co sme dali JEDEN DRUHÝMU", přerušila mne tichým hlasem. Propletl jsem své prsty s Jejími. "Děkuju Ti... moc.., žes tohle řekla. Bude se mi odcházet mnohem snáz...". "Já vím - ale řekla sem to především proto, že to TAK JE". Krátce se odmlčela. "Martine, drž se svojí cesty - je to JEDNA, zdůrazňuju JEDNA z těch správných... Nic víc ti k tomu neřeknu, sám umíš rozeznat Dobro od zla - to moc dobře VÍM. Když se budeš rozhodovat SVÝM SRDCEM, nemůžeš se splést, věř mi". Jemně jsem se k Ní přivinul a chtěl něco říci, když náhle... "GAIO... CO TO se mnou...", zasípal jsem pod obrovskou tíhou, která se na mne doslova zřítila. V jediném okamžiku jakobych "ztěžkl" nejméně trojnásobně a ten pocit stále sílil. "Martine, klid... Sám to cítíš - teď se už opravdu musíme rozloučit, tvůj čas TADY je definitivně pryč". "Co teď? KAM mám vlastně jít?". "To je úplně jedno - pořád dopředu a NEZASTAVUJ SE. Ostatní už přijde samo, nemáš se čeho bát. Opravdu - nic to nebude, uvidíš", promlouvala ke mě konejšivým hlasem, který mne přímo zázračně uklidňoval. S velkou námahou jsem se zdvihl z "papírového" podloží, adaptace na nově vnímanou tíhu vlastního těla nebyla právě snadná. Gaia ve srovnání se mnou vstala naprosto plavně a objala mne. "Ať je pořád s tebou Bůh a všechny síly Dobra... Hlavně NIC NEVZDÁVEJ a buď sám sebou - nenech se zlomit. Máš na to..!". Něžně jsem pohladil Její tvář a vlasy. "Gaio... Ty toho máš před sebou mnohem víc než já. Neumím říct jak moc Ti přeju, aby Ti Bůh dal dost síly ke všemu... co Tě ještě čeká. Abys prožila co nejvíc radosti, byla ŠŤASTNÁ ze svýho poslání a Z NÁS VŠECH - mnohem víc než doteďka...". "To všechno přijde, sám to přece víš". Naposledy jsme se "svázali očima" - jen na okamžik, ale v tom pohledu bylo doslova VŠECHNO. "Martine, sbohem... Budu se za tebou dívat, už musíš jít - teď hned. Všechno má svůj konec...". Nemohu popsat, jak velké sebezapření mne stálo otočit se zády k té magické bytosti plné Dobra, se kterou mi bylo tak krásně. Stále jsem se k tomu nemohl odhodlat. "Gaio, Bůh s Tebou...". TEĎ - nebo... Pomalu jsem se od Ní obracel směrem do modročerného přísvitu všude kolem. Několik těžkých kroků vpřed... Ještě pohled přes rameno... Tiše se na mne dívala, ve zdejší polotmě jsem viděl jen Její siluetu. Zdvihla pravou paži a zlehka mi zamávala, nemotorně jsem učinil totéž. TEĎ Jí vidím naposled... Několik vteřin jsem si ten pohled vrýval do paměti, pak už jsem upřel oči vstříc přízračné tmě a ztěžka se vydal kamsi do neznáma... Měl jsem pocit, že vážím alespoň tunu a přesto mne cosi s podivnou lehkostí táhlo stále dopředu - do hlubší a hlubší tmy. Něco tak paradoxního jsem snad ještě nezažil, nesmírně těžké tělo unášené vlastníma nohama nezávisle na vůli. Zastavit zkrátka nešlo, ať bych sebevíc chtěl. "Plstěná" půda pode mnou se náhle počala jakoby prohýbat, místy jsem se doslova propadal téměř do půli lýtek a nebylo to vůbec nic příjemného. Co je vlastně pode mnou?! Na čem drží ten "papír", po kterým se tady vleču? A KAM bych se odsud mohl... , byla poslední souvislá myšlenka. Stalo se to tak náhle, že jsem byl schopen vnímat jen svůj vlastní výkřik který se neměl kde rozléhat - kolem mne nebylo NIC a já jsem padal kamsi nekonečně hluboko, předchozí pocit tíhy bleskově vystřídala absolutní lehkost. Ten pád však naštěstí netrval dlouho, změnil se v beztížný horizontální let v naprosté tmě - tohle jsem přece už jednou... Než mi došly souvislosti, ucítil jsem něco velmi povědomého - náraz do čehosi pružného, co se okamžitě protrhlo. V tom okamžiku jsem si opět uvědomil, že MÁM TĚLO a fyzické pocity zintenzivněly, sevřela mne jakási závrať a kolem sebe jsem viděl sytě zelenou mlhu. Cítil jsem se stále těžší a zároveň s tímto dojmem přišel strach z pádu - vždyť CO mne vlastně drží a NAD ČÍM? Odpověď přišla stejně rychle jako otázka. Došlo mi, že se již vůbec NEPOHYBUJI a ležím na čemsi neurčitém. Mlhu před očima téměř okamžitě nahradilo světlo a v duši jsem cítil velký, dosud neznámý zmatek... Světlo... Ale jaké? Zvláštní, nažloutlé, odrážející se jakoby od bílé plochy... Pohled mi sklouzával dolů... Knihy... Kde se tady... Ale KDE to vlastně..? Rozmazaně, nestabilně, chvílemi zdvojeně přede mnou pluly hřbety knih na polici, kterou jsem dobře znal - BOŽE! Vždyť tohle je přece... Zválené kožešinové deky kolem mne, pootočil jsem hlavu... "/?J/..!", zasténal jsem tiše. Rozostřeným zrakem jsem pozoroval místnost, ve které jsem se před v tuto chvíli těžko určitelným časem vydal na magickou cestu a dvě známé tváře sklánějící se nade mnou - třetí, /?J/, seděl nehybně v křesle s očima upřenýma kamsi daleko. Tak jsem tedy zpět? Nebo... Nebo je to jen jedna z dalších slupek té gigantické cibule uspořádání makrokosmu - další z nekonečného množství "3D prostorů" prolínajících se v kontinuu?! Či snad jakýsi krátký "antiflashback" do reálu? Chvíle naprosté zmatenosti - čekal jsem, kdy to všechno opět zmizí do nějaké mlhy a já se ocitnu někde úplně jinde. Naštěstí se ke mne /?J/ sklonila a tiše řekla: "Tak tě vítám zpátky. Konečně...". Úzkost se počala rychle rozplývat, vracela se mi jistota KDE opravdu jsem. Necítil jsem se dvakrát dobře, každý pohyb na kožešině mi způsoboval nepříjemné mrazení a občasné záškuby svalů. Celková slabost a malátnost byla taková, že jsem raději zůstal ležet bez hnutí a jen očima tápal kolem sebe. "Klid, to bude za chvíli O.K.", povzbuzovala mne /?J/ s optimismem v hlase. "Teda Martine... Kam ses to jen dostal..? Víc než dvanáct hodin totálně out - teď už je noc, vlastně skoro ráno... Hned zpočátku sme s tebou naprosto ztratili kontakt, už sem začínala mít strach". /?J/ ke mne pomalu hovořila a já jsem se pomalu ale jistě vracel k plnému vědomí. "Jestli o tom nechceš mluvit, necháme to klidně na pozdějc. Jen mi řekni - dobrý nebo špatný?". "/?J/, já to nějak nemůžu... Dobrý? To je naprosto nevýstižný, slabý slovo - něco tak pozitivního sem nezažil a asi už.. nezažiju". "Tak to je fajn", usmála se. Do hovoru se vmísil /?J/: "No vidíš, všechny obavy byly zbytečný. A podívej se támhle na /?J/, chtěl se dostat trochu blíž k tobě, vzal si sto gama a ulít sám do sebe. Pěkný, ne?". "Já o tom vím", broukl jsem. Oba sebou trhli a tázavě se na mne zahleděli. "Jak to?". "Tak trochu zprostředkovaně", odpověděl jsem ztěžka. "Já vám to pozdějc povím...", hlas mi poněkud selhával. "Tak jo, zejtra je taky den. Jestli chceš spát, tak zhasnu. Ale napřed si to všechno nech rozležet v hlavě, zafixuj si co můžeš a buď rád, že to v sobě máš". Snivě jsem se zahleděl do stropu a srdce se mi trochu sevřelo. "ONA mi to řekla podobně...". "Ona?? Martine, KDO?", vyzvídala /?J/ s napjatým výrazem. "Tebe TAM někdo provázel? Kdo?". "Nebudeš tomu věřit", odvětil jsem smutně. "G A I A....". Oba zůstali jako opaření. "Martine... Ty seš ještě sjetej, viď?", řekla /?J/. Několikrát mi mávla rukou před očima a sledovala reakci zorniček. "Ne, fakt sem O.K. Je to pravda a nikdy.. na to nezapomenu". "Bože můj, to snad...", /?J/ nemohla najít slova - byla naprosto konsternovaná. "Možná ani nevíš, jaká vzácnost se ti přihodila". "VÍM...", bylo jediné co jsem odpověděl. "Ale nevíš", odvětila /?J/. "Co pamatuju - a že toho není málo, tak TOHLE prožil jen jeden člověk, už pěkně dávno". Chvíli usilovně přemýšlela. "Fakt že jo, sympomaticky to bylo úplně stejný jako u tebe. Že ses v nějaký další dimenzi přesunul do jinýho těla a nevěděl si o tom, dokud ti to ONA...", pronesla /?J/ s úctou v hlase, "neřekla?". "Přesně tak to bylo. Ach jo... Bude nějakej čas trvat než si to všechno srovnám v hlavě, protože toho je opravdu moc a ty zážitky sou tak silný... /?J/, kdyby alespoň zlomek těch věcí mohl prožít KAŽDEJ..! To by se přece muselo nějak pozitivně projevit v širším měřítku, zkus si to.. představit..", zívl jsem. Únava se v krátkých intervalech střídala se záblesky překotné myšlenkové aktivity, jejíž výsledky jsem však z velké části ihned zapomínal - zřejmě stimulační efekt zbytkového množství LSD. VĚDĚL jsem že chci spát, ale CÍTIL jsem že hned tak neusnu. Před očima se mi občas mihly obrazce připomínající jakési gigantické, duhově pulsující květy, které kupodivu nijak nepřekrývaly "reálný" zrakový vjem - pouze jej jakoby prostupovaly a doplňovaly. Vybavoval jsem si všechno, čím jsem od odpoledního "vyplutí" prošel. S určitým odstupem jsem se pokoušel analyzovat význam jednotlivých zážitků - od setkání se zlem v sobě až po nepopsatelně hřejivé souznění dvou duší. Chvílemi to bylo krásné, jindy pro změnu trýznivé a smutné. OČI... JEJÍ magické oči zrcadlící všechny prožívané pocity, od jasu nejvyššího štěstí po slzy konečného loučení. Oči Matky Země... Bytosti, která NÁM VŠEM tolik dává, aniž by se dočkala nějakého vděku - spíše naopak... Gaio... Snad sem Ti alespoň na chvíli "prozářil bytí" tak, abys na to vzpomínala stejně jako já. Kéž by to tak bylo... Nemohl jsem se od vize Jejích očí odpoutat. Ať v různých situacích odrážely cokoliv, stále v nich byla vidět Láska - nejmocnější a vždy vítězící síla Universa. Kolik jí jen tato vzácná duše v sobě má... Náhle jsem se probral. Přistihl jsem se, jak v tomto stylu "uvažuji nahlas" za asistence tří ztichlých posluchačů - /?J/ se totiž mezitím vrátil z krajiny svého nitra a připojil se k ostatním. Ani nevím, jak dlouho jsem se takto zpovídal. "Martine, já nejsem závistivej, ale tohle...", řekl tiše. "Ty máš fakt kliku, že to svět neviděl. Važ si toho". Přejel jsem pohledem kolem sebe. "Vážím si toho, ani nevíte jak. Vždyť ani neumím říct, co všechno... Rozhodně ne teď". Mezerou v zatažených závěsech pronikaly do místnosti první paprsky vycházejícího slunce. Zachumlal jsem se do hebkých přikrývek a přímo fyzicky cítil potřebu spánku, který přišel velmi záhy - hluboké šedomodré oči v půvabné tváři, kterou jsem viděl před sebou, mi přitom něžně přály sladké sny... Probudil jsem se brzy odpoledne a přišlo mi až divné, že se cítím naprosto svěží. "Čauky Martine", ozval se /?J/ z vedlejší místnosti, když zaslechl mé převalování v kožešinách. "Jak je?". "Díky, sem úplně fit a mám takovej hlad, že bych.." "Ještě abys neměl", přidala se /?J/. "Víc jak čtyřiadvacet hodin si nic nejedl. Na - jen si dej pořádně do čenichu". Po chlebu s vysokou vrstvou čabajkového salámu jsem téměř skočil. Když posléze došlo na "kofeinovou bombu" a silně ubalenou cigaretu, začala /?J/ přímo hořet zvědavostí. Obšírně se vyptávala na každý detail mé cesty. Po chvíli jsme už byli všichni čtyři pohromadě a rozprava nebrala konce. Velmi jsem se potřeboval podělit o své dojmy z jednotlivých zážitků - dopodrobna jsme probírali celý můj "výlet" a byli jsme doslova spřaženi jakýmsi magickým kruhem sdíleného mysteria. Chvílemi jsem dokonce cítil, jakoby mne to znovu mírně "bralo", když se /?J/ náhle optala: "Martine, nevím jestli si tenhle dotaz správně vyložíš... Prosím tě, cítíš se SÁM SEBOU jako předtím, nebo je něco jinak? Chápeš na co se ptám?". "Rozumím ti. /?J/, na tohle není lehká odpověď... Sem naprosto v pohodě, myslím tím svojí "reálnou" a duchovní identitu a tak podobně - to je O.K. Ale NĚCO JINAK JE! Těžko se to dá vyjádřit... Zkrátka si mnohem víc než dřív uvědomuju, že NIC NENÍ SAMOZŘEJMOST ANI NÁHODA. Nic - ani to, že tady teď můžeme diskutovat o něčem, co MI BYLO DOPŘÁNO prožít. Prostě najednou nevím o ničem, za co bysme neměli KOMU upřímně od srdce poděkovat...". Chvíli bylo ticho, pak se /?J/ pomalu zeptal: "Včetně negativních věcí?". "Přesně tak - /?J/, tohle vidím jakoby ze dvou aspektů. Za prvé - jako bys to neznal, všechno zlý je k něčemu dobrý. A za druhý - za většinu negativ si můžeme z nejrůznějších důvodů sami. Teď mi to všechno připadá mnohem průhlednější". "Asi máš pravdu", pronesl /?J/ zvolna. "Takže sečteno a podtrženo - tím že si v jednom kuse nějak sereme do vlastního hnízda, viz to tvoje "za druhý", vytváříme podle bodu jedna i něco pozitivního, je to tak?". "Ty - seš - přece - kůň..!", zavyl jsem v záchvatu smíchu, který se v jediném okamžiku přenesl i na ostatní. Po předchozí téměř dvě hodiny trvající "téměř meditaci" to představovalo vcelku zajímavou změnu. Ještě chvíli jsme omílali vše možné, nakonec se mne /?J/ zeptala, jestli chci jet domů nebo zůstat přes noc. Bylo teprve kolem páté a nějak podvědomě jsem cítil potřebu být nějakou dobu sám, všechno v sobě nějak utřídit pro změnu bez okolních myšlenkových vlivů. "Díky, ale mám dojem že tady už zacláním dýl než je zdrávo. Nejradši bych se teď sebral a vypadl někam co nejdál, v rámci možností třeba jen kousek za Prahu. Chápeš? Projít se, pročistit si mozek...". "Jo, to vůbec není špatnej nápad", odpověděla /?J/. Je tady akorát jedna věc - vždyť víš, může se ti to na chvíli vrátit... Vůbec na to nemysli, ale kdyby přece jen něco, zůstaň v klidu a okamžitě zavolej - nebo si vem drožku a přijeď, zkrátka podle situace. Hlavně si v takovým případě pořád opakuj, že TEĎ už si v reálu a O.K., že se vlastně nic neděje. Rozumíš?". "V pohodě, /?J/. Vždyť to většinou - když už k tomu vůbec dojde - nebejvá nijak drastický. Připadá mi málo pravděpodobný že by se mi vrátilo něco, co bych nezvládl sám nebo by to trvalo nepřiměřeně dlouho". "Jo, to je fakt. Nech to plavat - tohle zkrátka není v naší moci...", dodala zamyšleně. Zvolna jsem se oblékl, mezi svými věcmi vylovil poloprázdný paklík tabáku a ubalil si několik cigaret do zásoby. "Takže panstvo - bye, já pomalu mizím. Díky za všechno a opatrujte se". "Jo, Martine, měj se fajn a ozvi se - čím dřív, tím líp", odpověděl /?J/. "Jasně - zejtra na vás pípnu, možná ještě dneska v noci", mrkl jsem na usmívající se dvojici. "Mějte se a brzy naviď". Po schodech jsem se vydal k domovním dveřím a vyšel do letního vedra na liduprázdnou ulici. Cítil jsem se trochu malátný a po dlouhém sezení - ležení mi chvíli trvalo, než jsem přivykl běžné chůzi. Došel jsem na tramvajovou zastávku aniž bych měl konkrétní představu kam vlastně chci jet, studoval jsem tedy jízdní řády a přemítal o nejvhodnější z nabízených variant. Tohle je ono - řekl jsem si náhle a měl jsem štěstí, očekávaná linka právě přijížděla. Usadil jsem se v téměř prázdném voze a oknem sledoval ulice "prázdninově" vylidněného města. V klidném rozjímání o smyslu všeho kolem sebe jsem jakoby přestal vnímat tok času, teprve hlášení "konečná stanice" mne probralo. Vystoupil jsem na jedné z oprýskaných periferií a hledal autobusovou zastávku - měl jsem namířeno ještě dál. Mhouříc oči do odpoledního sluníčka, pozoroval jsem z polorozpadlé lavičky kolorit těchto míst. Obligátní čurbes kolem odpadkových košů, několik dětí hrajících si na trávníku a opilecký řev z nedaleké hospody... Hrabalovsky melancholická idylka - PATŘÍM SEM NEBO NE?? Těžko říci. Nějak mne to do sebe vtahovalo, i přes ten kravál z "restaurace" zde vládl jakýsi všudypřítomný KLID a na celém okolí lpěla unikátní patina dávno minulých časů. Ale vždyť to tady vlastně ZNÁM, došlo mi náhle. Kdy jsem tady byl? Už vím..! Vědomí se mi v tu chvíli přeneslo o téměř třicet let nazpět - do doby, kdy mi bylo možná méně než těm dětem na "Pedigree-Pal Inside" trávníku. Viděl jsem všechno svýma TEHDEJŠÍMA očima - těžko se to popisuje, najednou zmizel povyk ožralů a naopak zde bylo několik domů, které dávno vzaly zasvé. Starý komín zbouraný před mnoha lety... Nevím přesně jak dlouho ta vize trvala, cítil jsem však že tam NEJSEM SÁM, ale s někým kdo je již dávno na druhém břehu. Připomínalo to videozáznam převinutý daleko zpět - přes indexy života i smrti... Z tohoto podivného "návratu v čase" mne vytrhl typický dieselový hluk přijíždějícího autobusu. Promnul jsem si oči a zvolna se vciťoval zpět do současné reality. Protáhl jsem se, vstal z praskající lavičky a chtěl nastoupit - bylo mi však divné, že jsou otevřené jen přední dveře. Zakroutil jsem hlavou nad těmi pořádky, vešel dovnitř a zamířil k sedadlu. "Kampak..? Odkdy jezdíme zadarmo?", ozvalo se za mnou nevrlé zabručení. "Mám cvaknutej lístek - ještě platí", odpověděl jsem a nechápavě zíral na řidiče. "Ten je vám na nic, tohle už je další pásmo". Zachrastil přihrádkou s mincemi. "Kam to bude?". "Až na konec". Jo, na úplnej konec, co nejdál odsud... Vylovil jsem z peněženky požadovanou částku, zaplatil a rozvalil se na jednom ze zadních sedadel. Nikdo další již nenastoupil. Poslední bizarně vyhlížející baráky určené převážně k demolici se mihly kolem oken autobusu a vystřídala je sluncem zalitá krajina polí a luk. Sem tam osaměle stojící domek či opuštěná, rozpadlá stodola... Autobus postupně zastavil v několika malých vesničkách ležících těsně za hranicemi území Prahy, občas někdo přistoupil aby ujel jednu či dvě zastávky. Za necelou půlhodinu jsem vystoupil na konečné - v jednom z oněch roztomilých zapadákovů tvořených dvěma cedulemi na silnici a přibližně stejným počtem přízemních domků. Přímo zde jsem ještě nikdy nebyl. Celkově mi však tato oblast byla dobře známá z dávných dob, kdy jsme sem s několika (v některých případech bohužel bývalými) přáteli podnikali mnohdy značně odvázané a úletové výpravy "někam do pryč" - někam kde nebudeme nikomu na očích, což přinášelo krásný pocit svobody při nejrůznějších aktivitách o kterých nemusel každý vědět. Byl v tom pořádný kus nostalgie, že jsem se vydal právě SEM. Teprve teď mi to však úplně došlo, zároveň s několika zasutými vzpomínkami. Pár kilometrů odtud, tenkrát před dvanácti - třinácti roky.., táhlo mi hlavou tehdejší občasné vysedávání u ohně a formování názorů na život. Kdo se tam tehdy vyskytoval a kde dnes někteří z nich jsou... Sešel jsem ze silnice na polní cestu vedoucí k lesu. Relativně nezasviněná příroda v odpoledním sluníčku přímo evokovala útržky čerstvého, dosud úplně "nezpracovaného" zážitku. Na okraji lesa jsem se natáhl do trávy a nechal své vědomí lehce oscilovat mezi realitou a vzpomínkami na magickou cestu. Z prohřáté půdy jakoby do mne proudilo cosi pozitivního a velmi příjemného. Bůh je všude a ve všem - o tom jsem neměl pochybnosti již před včerejším "nahlédnutím za zrcadlo", teď však ono přesvědčení dostalo jakousi novou kvalitu. Rukama jsem hladil hlínu a oblázky kolem sebe, pohled mi sám přejížděl po stéblech trávy a něžných květech různých rostlin. Kdopak o to všechno tak láskyplně pečuje? Gaio... Dušičko zázračná, Ty máš v sobě tolik síly... Kde teď jsi? V té kráse tady kolem a zároveň v úplně jiné dimenzi - to je něco tak úžasného! A jak Ti je - netrápíš se? Všechno se ve mne náhle sevřelo při vzpomínce na loučení v astrálu. Cítil jsem hluboký stesk - v tu chvíli bych dal cokoliv za třeba jen krátký okamžik s Ní. Skutečnost že TO ZKRÁTKA NEJDE mne naplňovala zoufalstvím. Ani nevím jak dlouho jsem procházel tímto vnitřním peklem které nelze slovy popsat, skončilo totiž stejně náhle jako začalo. Vybavily se mi opačné vzpomínky, najednou nám spolu bylo nekonečně krásně a slyšel jsem přitom Její slova o vzácnosti, kterou si v sobě OBA poneseme dál a nikdo nám jí nevezme. Bolestný stesk se měnil ve vděk že TO vůbec bylo a duši mi rozechvívala čtyřslovná mantra jejíž význam byl v té chvíli poněkud mnohostranný - JSEM RÁD ŽE JSI... Ano - že JSI, že Tě vůbec MÁME. Můžeme za Tebe děkovat Bohu, nikomu jinému. Za to, že stvořil tak mocnou bytost plnou Lásky s nekonečně pevnou vůlí plnit své nelehké poslání. Střídavě jsem těkal očima od nejbližších stébel k nekonečné hloubce modré oblohy a stále více si uvědomoval pevnou, nezrušitelnou vazbu S TÍM VŠÍM. A nejen svou - MY VŠICHNI patříme SEM - ne do betonových kurníků... Jenže než se tohle vyřeší, budu už dávno někým jiným - "návrat na stromy" je totální nesmysl a v současných podmínkách pěkně nebezpečná demagogie. Bylo to příjemné a povznášející - zapomenout na čas, prožívat si čirou jednotu s mikrokosmem přímo před sebou i s makrokosmem v nesmírné dálce. Čmelák na jetelovém květu přímo před mýma očima - zblízka jsem sledoval jak si pochutnává na sladkém nektaru než s hlasitým bzučením odlétl. Ty se máš.., poslal jsem za ním krátký povzdech spojující mírnou závist s přejícností. Když jsem si opět uvědomil tok času, došlo mi že zde takto "medituji" již nejméně hodinu. Cítil jsem se úžasně - jakoby prozářen včerejší "transcendentální lavinou" i právě prožívaným souzněním s okolními krásami. Ještě chvíli jsem se líně protahoval, než jsem se zdvihl z trávy a vydal se po úzké pěšince do lesa. Chladný čistý vzduch do mne přímo vléval sílu a svěžest. Kolik krásy, kolik mysterií je skryto doslova VE VŠEM, na co jen pohlédnu..? Mech a jehličí pod nohama, kůra stromů, zpěv ptáků vysoko ve větvích... Jako TAM - na Ostrově Poznání, vybavil se mi zážitek "splynutí" s jedním z tamních stromů. Dlaní jsem přejížděl po kmeni silného smrku, zvolna jsem se o něj opřel a jen tak zkoušel "zachytit jeho duši", co kdyby... Po nějaké době mi bylo jasné, že to takhle "nasucho" nepůjde - teď jsem TADY a pouhou koncentrací některých věcí zkrátka nedosáhnu. Přesto jsem zřetelně cítil přítomnost čehosi velmi pozitivního, vyzařujícího úplně odevšad a přítomného všude kolem mne. Šel jsem stále dál a v proudu různých myšlenek se náhle jako diamant na lesní cestě zatřpytilo NĚCO velmi důležitého - úvaha i pocit zároveň. Ano, je to tak... I po sebesilnějším mystickém prožitku - PRÁVĚ po něm - si nesmírně vážím běžné reality a všeho pozitivního co obsahuje, dokonce mnohem více než PŘEDTÍM. Nic ze zdánlivých drobností není zbytečné ani samoúčelné - toto jsem si uvědomoval již dříve, avšak ne s takovou intenzitou jako nyní. Ano - NĚCO jinak je.., vzpomněl jsem si na debatu s /?J/ dnes po probuzení. Něco je jinak a je to změna k lepšímu. Asi po půlhodině jsem vyšel z lesa na louku, chvíli mi trvalo než jsem se zorientoval a zjistil kam jsem přibližně došel. V dálce byla vidět úzká silnice, což mi připomnělo že není od věci pomalu myslet na návrat domů. Schylovalo se k večeru a spojení odsud nepatří právě k nejlepším... Nijak moc jsem si s tím však hlavu nelámal. Dříve či později k nějaké zastávce jistě dojdu - přinejhorším až do /?L/ na vlak. Zkrátka beze spěchu, stále za nosem po silnici. A opět to bylo zde - těžko popsatelné souznění s celým okolím. V tomto stavu plném radosti ze života jsem se vydal směrem, kde jsem předpokládal nejbližší vesnici. Na čase mi nijak nezáleželo, pozoroval jsem letní přírodu kolem a došlo mi, že takto ŠŤASTNĚ jsem se "v reálu" již značně dlouho necítil... Zvolna jsem se blížil k jakési osaměle stojící kůče, na jejíž střeše mne upoutala CB anténa - "čtvrtka". Tohle tu dříve nebylo, přemítal jsem, co to jenom... Po několika minutách bylo vše jasné - velký nápis avízující občerstvení a parkoviště pro několik aut. Z oné "kůči" se vyklubala solidně vyhlížející osvěžovna s předzahrádkou, což naprosto nemělo chybu - měl jsem totiž pořádnou žízeň. Vešel jsem dovnitř a pocítil přímo fyzickou úlevu díky chladnému stínu, kontrastujícímu s horkým vzduchem letního podvečera. Uvnitř bylo téměř prázdno a ticho, až na zapnutou televizi. Vychrtlá výčepní na mne beze slova tázavě pohlédla. "Prosil bych tonik - pokud možno s ledem". Mírně se ušklíbla nad tím obtěžováním, nakonec však vydolovala z mrazničky dvě kostky a vhodila je do nalité sklenice. Položil jsem na pult několik mincí, s rozkoší se napil hořce štiplavých bublinek a zapálil si cigaretu. Ven na zahrádku se mi nechtělo - bylo zde opravdu příjemně. Pohodlně jsem se zahnízdil u nejbližšího stolu a na půl oka sledoval večerní zprávy běžící v TV. Samé banality a svinstvo jako obvykle - dokud si pořádně nezatřepeme palicí a nezměníme co se změnit zkrátka MUSÍ, tak to jiné nebude... Upíjel jsem ledový tonik a uvažoval KDY k tomu asi dojde, když mne na obrazovce náhle cosi zaujalo a zároveň nezřízeně dožralo. Důležitě se tvářící panák s mačetou v ruce likvidoval drobné políčko svěže zeleného konopí, kterému jistě někdo věnoval mnoho láskyplné péče. Místností se rozléhal plamenný komentář o "zlu které je třeba vymýtit, které ohrožuje mládež i celé lidstvo" atakdále, duševní zvratky na entou - navíc velmi povědomé z relativně nedávné doby a zcela jiného kontextu. Ano - novodobý disent, tentokrát však mnohem absurdnější a zcela nedobrovolný. Vždyť o co tady jde?! Nenechat se terorizovat za to že žijeme a BUDEME ŽÍT po svém! O nic víc, o nic méně. I když - vrátil jsem se v myšlenkách k "zasvěcenému" komentáři - tahle rétorika je spojená se SKUTEČNÝM ZLEM už odedávna, kupříkladu se "svatou" inkvizicí a všemi jejími zvěrstvy. Co tehdy hřmělo z černoprdelnických kazatelen? Přesně to samé... Smutně jsem pozoroval předčasně podťaté magické rostlinky, přičemž mi pohled vztekle sklouzával na lahve tvrdého alkoholu legálně vystavené nad výčepem. KURVA FIX KDE TO JSME... Kde? Ve dvou kategoriích... Buď v teploučkém bahně konformity, nebo v progresivním disentu umírajícího věku - věku Ryb, věku chlastu, věku adorace utrpení, věku lži, devastace, negací Dobra, tápání v temnotách, cyklických vzestupů a pádů, nenávisti... A také, díky Bohu, konečného vzepětí k velkým pozitivním změnám... Dopil jsem tonik jediným douškem a rychle zamířil ke dveřím. Ohromný sluneční kotouč sklánějící se k západu pokrýval svojí sytě oranžovou barvou oblohu i střechy nedalekých domů. Horko ustupovalo večernímu vlahému stínu a mne zvolna opouštěla nakvašenost ze shlédnutého "zpravodajství". Co si tím budu kazit náladu, vždyť ZLO STEJNĚ NEMÁ ŠANCI - vzpomněl jsem si na tvrzení které Gaia vyřkla při jedné z našich rozprav. Ale z druhé strany - někdy je třeba mu "pomoci k odchodu" dobře mířeným kopancem do patřičných míst. Pomalu jsem došel k oprýskané ceduli tvořící zdejší autobusovou zastávku. Jízdní řád kupodivu dosud nikdo nestrhl ani nepřečmáral různými duchaplnostmi - mohl jsem tedy zjistit že mám docela štěstí a budu zde čekat pouze čtvrt hodiny. Sedl jsem si do trávy u silnice, očima hladil oranžový horizont a najednou jsem cítil jakousi zvláštní tichou radost že je všechno tak jak to je - těžko popsatelná jistota vítězství Dobra nad vším zlým mi naplňovala duši nebývalým klidem a harmonií. Věděl jsem, že to není jen dočasné pozitivní rozpoložení dané okolnostmi. V tom pocitu bylo něco silnějšího a trvalého, bylo v něm transformované POZNÁNÍ... NIC nedostaneme zadarmo a bez námahy, můžeme však mít VŠECHNO pokud se od nenávisti přikloníme k Lásce... K tomu nám sice zbývá pořádný kus cesty, zatím to ještě nemáme tak nějak v povaze, ale všeho do času. Díky Bohu za všechny mocné síly Dobra - za nezvratnost věcí které máme všichni PŘED SEBOU... ----------------------------------------------------------------- NĚKOLIK TÝDNŮ POTÉ ...Oknem svítilo do místnosti odpolední slunce a prozařovalo "samorostlý domácí pořádek". Seděl jsem u PC a dokončoval návrh plošného spoje určité "lumpárny" (z něčího pohledu vzato). Práce šla hbitě "od ruky a od myši", vše už bylo téměř hotové. Na monitoru jsem kontroloval obrazce v barvách které jsem si navykl konfigurovat do všech návrhových systémů ("...MARNÁ SNAHA, BARVY NA PALETĚ, ŠEDÉ JE OLOVO, ŠEDÝ JE CÍN..."), jaké jsem kdy někde zfilcoval, po čase vždy vyházel z disku a nahradil něčím jiným, neboť na každém se mi něco nelíbilo ("...VŠE CO JSEM NAKRAD NA CELÉM SVĚTĚ BYL JEN DORIANŮV STÍN...", přizvukoval mi z reprobeden k této bleskové rekapitulaci Vlasta Třešňák, verše přesně následovaly tok myšlenek, musel jsem se zasmát tomuto drobnému důkazu synchronicity) s výjimkou tohoto posledního, kupodivu téměř legálně získaného LSD2000 (no prosím! NOMEN OMEN jako když vyšije..), systému téměř bez chybičky, navíc českého původu. Kdyby to tak upravili pro WIN a pro export "poanglili", můžou s tím udělat díru do světa, přemýšlel jsem nad obchodní politikou výrobce a distributora této geniality. Chtěl jsem začít čmárat na prázdná místa desky různé rozpustilosti, když mi něco.. tohle ale... znovu jsem prohlížel jednu z cest, téměř jsem ztuhl a zahleděl se do schématu... DO PRDELE!!!!!!!, muselo být slyšet až na ulici. Stopl jsem kazetu a bylo mi jako po kastraci. Z vytištěného schématu, od kterého se automaticky odvíjel návrh desky, se na mne výsměšně šklebila drobná chyba zapojení, vzniklá doslova zbytečně ve stylu "práce kvapná atd..". Šlo sice o pouhé dva piny procesoru, ale právě tam, kde se to nejméně hodilo... Rychle jsem z jedné hromady papíru vytáhl předběžný výtisk assemblerového programu té "rošťárny" a v jeho světle se drobná chybička počala měnit ve fatální průser. Ubalil jsem si "mariňáka" (vynikající černý tabák VAN NELLE) a chaoticky uvažoval... Co takhle propojky? Není kam! Upravit program při ladění? FUCK IT!! Priority přerušení, už takhle sou "lámaný přes sebe"... vzhledem k hustotě okolních prvků a cest mi bylo jasné, že z tohohle se nijak dodatečně nevykoušu. Bylo to nevyhnutelné - opravit schéma, pak změnit data pro desku, smazat na ní polovinu hotové práce a udělat jí znovu. "...Nejmíň - den - pořádný - OTROČINY!! ÚPLNĚ NA HOVNO!!! Co jsem jen komu...". "KRUCINÁLDOHAJZLUKURVAŠTELUNKHIMLLAUDÓNJÁSENATOVYSERU!!!!", explodoval jsem v bezmocném vzteku při pohledu na mnohonásobně zvětšené cestičky mědi v rudé barvě, které nedaly právě málo práce. Civěl jsem do toho jako na zkázu světa, když najednou... PROBOHA CO TO JE?!?! N e v z t e k a t s e . . . ,pomalu se objevovalo přes návrh jedno žluté písmenko za druhým a vůbec to nebyl font programu LSD2000. Bože! To snad.. je flashback?!, napadlo mne. Típl jsem cigaretu tak rychle, až jsem si spálil roztřesené prsty a chytil jsem se desky stolu pod klávesnicí. Nic takového se mi dosud navzdory různým obavám nepřihodilo. Ale to přece ne - podíval jsem se z okna, všechno jsem vnímal naprosto normálně, nijak zostřeně - ptačí zpěv, slabý vítr ve větvích stromů... Jen ta písmenka přibývala, stále rychleji a pravidelněji. J s e m t u s t e b o u ! S C A N O. K. , s e š r á d ? ,četl jsem jako u vytržení. GAIO!!!, volal jsem Jí v duchu, snažil jsem se na to maximálně soustředit. S l y š í m t ě ! M ů ž u t u b e j t j e n c h v i l k u. P o ř á d n a t e b e v z p o m í n á m ! Gaio... Lásko! Hvězdičko moje, já na Tebe taky!, soustředěně jsem v duchu odříkával tato i jiná slova a bylo mi najednou tak krásně... Vybavoval jsem si ty medové chvíle a rozpravy o všem možném TAM, na jednom z ostrovů v Oceánu Poznání. V tom mě napadlo, že TOHLE, co se tu teď děje, musím nějak uchovat, když ne jako důkaz, tak jako něco téměř hmatatelného, k čemu se občas budu moci vrátit. Přímo instinktivně mi levá ruka bleskově vystřelila ke klávesnici a zároveň se v mozku rozlehlo hodně vzdálené, slabé "NE!"... pozdě. Prostředník levé ruky zarazil klávesu F2 téměř destruktivní silou až na doraz a předdefinované makro pro uložení návrhu začalo konat dílo zkázy. Přes pracovní plochu se v rychlém sledu (v relacích té nezřízené popelnice - 386DX40) převalilo několik dialogových oken. Harddisk na mne posměšně zacvrlikal, jako by se vysmíval mé naivní představě že Gaia tento svůj "psychotronický chat" píše do návrhu a nikoliv do RAM videokarty, jak se nyní ukázalo... Původní podoba návrhu pod panely se obnovila a zůstalo jen pár netknutých útržků. OK, seš rád? jen chvilku vzpomínám!, četl jsem a bylo mi skutečně do pláče... T y s t o m u d a l ! N e t r a p s e t í m... S t e j n ě b y s t o n a k o n e c M U S E L s h o d i t. ,vyběhlo na screenu o něco níž. Ach Gaio... Proč mi to tady nemůže zůstat?, pomyslel jsem si víceméně pro sebe. T o b y n e b y l o v p o ř á d k u , c h á p e š ? Ano, začínal jsem to chápat, ale stejně mi z toho bylo smutno. V ž d y ť m ě m á š v s o b ě j a k o h e z k o u v z p o m í n k u , c o p a k t o n e s t a č í ? J á t o v s o b ě t a k y m u s e l a p ř e k o n a t , j i n a k b y c h s e m v ů b e c n e m o h l a p ř i j í t . . B e r t o z t ý h e z č í s t r á n k y . . . Docházelo mi, že Gaia má vlastně pravdu a už jsem si to tolik nebral, naopak jsem měl o to větší radost, že za mnou alespoň na chvíli přišla. Znovu jsem se ponořil do vzpomínek na všechno hezké, co jsme spolu během těch několika hodin prožili a cítil jsem, že spolu jakoby začínáme komunikovat přímo. Sice beze slov, jen pocitově, těžko to lze popsat. Jednosměrný "chat" na monitoru jsme pro tu chvíli nepotřebovali. Sdělovali jsme si věci, pro které stejně slova nestačí, a jakobych znovu pocítil ono krásné "mazlení duší" tehdy TAM. Netrvalo to však příliš dlouho, ten kouzelný pocit zvolna mizel až ustal docela. T e ď u ž m u s í m j í t... N o t a k, v ž d y ť m o ž n á z a s e p ř i j d u , a l e k d y , t o N E V Í M . . . Gaio... Sbohem, a děkuju Ti... moc!.... K é ž t ě B ů h c h r á n í . . . N e z a p o m e ň a Ž I J ! byla Její poslední slova psaná hezkým žlutým písmem a následovalo už jen srdíčko - kreslené pomalu, jakoby pixel po pixelu červenou barvou na volné místo mezi červenými linkami spojů zpackaného návrhu. Pak jsem pocítil něco jako lehké zavanutí a věděl jsem, že Ona už tu není... Ještě nejméně hodinu jsem se téměř bez hnutí díval na monitor, nemohl jsem se odhodlat k čemukoliv, co by Její zápisy navždy vymazalo. Naštěstí tenhle program nemá screensaver! Napadlo mne ledacos. Foťák? Nemám ho tady, je v /?L/, stejně bych mohl vyplácat třeba celý film bez záruky, že z toho něco kloudného vzejde. Camcorder! Nemám a nešťastnou náhodou jsem /?P/ovi ten jeho před pár dny vrátil opravený. Že jsem se na to.. Ono by se nic nestalo, kdybych si ho tu ještě chvíli nechal! Z několika půlsnímků záznamu v různých fázích běhu paprsku monitoru bych to někde na pořádný mašině URČITĚ MOHL ZREKONSTRUOVAT, o tom jsem neměl nejmenší pochybnost. Zapnul jsem stanici s pevným odhodláním přitáhnout sem /?P/a s camcorderem stůj co stůj. Už jsem držel v ruce dialer, když... "NÁHODA v podstatě NEEXISTUJE!", vybavil jsem si moudrá slova, která Gaia pronesla v Zemi věčného stínu. "VŠECHNO JE V ČASE!"... a tohle asi opravdu nepatří jinam než PRO TUHLE CHVÍLI PRÁVĚ SEM... Položil jsem dialer zpět do úhledného bordelu na vyhrazené místo. Do decku jsem zasunul kazetu s nikdy nevydanou, před téměř patnácti lety odkudsi "vymámenou" studiovkou skupiny Č.P.8 a scanem našel jednu z nejhezčích věcí, které obsahovala. ..."MLUVILI JSME O VĚCECH, KTERÉ NÁS NEZAJÍMALY, A MLČELI O TOM, CO CHTĚLI JSME ZNÁT"... Gaio, s náma to naštěstí bylo opačně, táhlo mi hlavou. S těžkým srdcem jsem sáhl po myši a první dialogová okna počala navždy překrývat části řádků, kterými mne Gaia přišla potěšit. ..."VZALI JSME SE ZA RUKU, ABYCHOM SE UŽ NIKDY NEPUSTILI, A HLEDALI KYTKU, KTEROU NESPÁLÍ MRÁZ"... Pod modrým dotazovým pruhem "Opravdu končit?" zmizel kus "vykouzleného" srdíčka. Položil jsem prsty na klávesnici a s námahou stiskl své nechtěné "A". Všechno zmizelo do tmy a během krátké chvilky, než se na screenu objevilo hlavní menu a logo systému LSD2000, jsem si v zrcadle temné obrazovky vybavil Její oči plné Lásky, jak jsem je viděl TAM... ..."...SLUNCE SVÍTÍ, svítí, s v í t í..."..... ---------------------------------------------------------------- !!!!!!! (C)1999 Martin Krušinský !!!!!!! Veškerá práva k textu vyhrazena. Překlad do cizích jazyků, scénáristické zpracování a jakékoliv komerční užití textu či jeho fragmentů jsou podmíněny souhlasem autora. { sunrise@iol.cz unlis@email.cz unlis81@hotmail.com } Tento text smí být volně šířen pouze elektronickou cestou (libovolné nosiče dat a počítačové sítě, BBS, PR, INTERNET) JEN JAKO SOUČÁST PŮVODNÍHO ARCHIVU GAIA.ARJ NEBO V PODOBĚ STRÁNKY HTML. Jakákoliv modifikace jeho obsahu je nepřípustná a šíření NESMÍ BÝT ZDROJEM FINANČNÍHO ZISKU. Počítačový tisk je povolen pouze pro osobní potřebu nabyvatele za předpokladu dodržení výše uvedených podmínek a kompletnosti vč. této doložky, která zde NEMÁ pouze dekorativní smysl! Tato ustanovení mají konkrétní důvod, kterým však v žádném případě není snaha kohokoliv zbytečně omezovat. ----------------------------------------------------------------M a r t i n K r u š i n s k ý
O č i M a t k y Z e m ě